La historia me absolverá — dějiny mě zprostí viny
Petr UhlDlouhý život kubánského revolucionáře Fidela Castra, který před nedávnem zemřel, je předmětem mnoha různých hodnocení. Jejich shrnutí i svůj osobní pohled přináší Petr Uhl.
„Historie mě zprostí viny,“ to byla poslední slova závěrečné řeči obžalovaného Fidela Castra Ruze v roce 1953 před soudem. Ten tehdy tohoto mladého právníka uznal vinným z ozbrojeného útoku na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba.
Když nyní Castro zemřel, vyjádřil soustrast kubánskému lidu a Castrově rodině i americký prezident. „Obrovský vliv jeho jedinečné postavy na lidi a na svět kolem zaznamená a bude soudit až historie,“ řekl rovněž Obama. Tím alespoň prokázal znalost kubánské revoluce. Mezi zproštěním viny a souzením je ovšem ještě rozdíl, i když prvním krokem ke zproštění je jistě i posouzení všech historických souvislostí, včetně povahy Batistovy diktatury a její podpory od USA. Právě USA lidsky nedůstojné poměry na Kubě před revolucí politicky finančně a vojensky udržovaly a po jejím vypuknutí vehnaly Kubu do náruče SSSR. Zapojil se do toho celou svou mocí a vahou americký vojensko-průmyslový komplex.
S Obamovou podanou přátelskou rukou kubánskému lidu zanechává nyní po sobě končící americký prezident důkaz ne-li přímé snahy o demokratický právní stát, pak alespoň o vlídnou tvář liberální Ameriky. Těch snah je sice více, například Obamacare, Írán, nebo ochrana světového klimatu atd., ale přehodnocení „amerických zájmů“ na Kubě je podle mne tou nejdůležitější, pro svět i pro americkou společnost. Myslím, že se ani Trumpovi už nepodaří tyto nové postoje americké veřejnosti zcela zvrátit.
Česká pravice se od evropské liší
Jean-Claude Juncker byl v hodnocení Castra o něco opatrnější než Obama. Označil ho neutrálně za zosobnění kubánské revoluce a za jednu z historických osobností minulého století, jejíž odkaz bude teprve posouzen.
Přesto to popudilo pravici, tedy českou, protože ta latinskoamerická, a vlastně i západoevropská atd. by si takový geopolitický výběr nemohla dovolit. Sociální výsledky kubánské revoluce, zejména ve zdravotnictví a školství, a to i po rozpadu SSSR, jsou totiž ve většině zemí světa i umírněnou politickou pravicí uznávány, a to přes oprávněnou kritiku a často i úplné odmítání tamního autoritářství a národovectví, které se na Kubě nazývá patrotizmem a má tam výzrazný latinskoamerický rozměr.
Proto po úmrtí Castra vyjádřili lidovečtí poslanci Evropského parlamentu Luděk Niedermayer (TOP 09/STAN) a Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) nesouhlasný postoj s výroky předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, který je ze stejné evropské lidovecké strany jako oni. Vadilo jim i to, že Juncker nepřistoupil na černobílé vidění světa podle pragmatické rovnice dobro = demokracie = USA versus zlo = komunizmus = SSSR, které se často uplatňuje ve východní části Evropy a které v České republice a v posledních letech i v Kyjevě prosazoval přední český lustrátor Pavel Žáček.
Obama i Juncker vzali v úvahu i to, že ve světě se všeobecně uznává, že zásluhou kubánské revoluce a osobně Fidela Castra se politické a sociální poměry v Latinské Americe, která čelila kubánskému příkladu, se v posledních desetiletích zlepšily, ubylo vojenských diktatur a psí závislosti na USA.
Česká média většinového proudu nejednoznačné reakce světa na Castrovo úmrtí zaskočily. Vrátily se proto většinou k oblíbené vyváženosti liberálních novinářů — pět minut pro pana Žida, pět minut pro pana Hitlera. Ke zhodnocení vlivu kubánské revoluce na Československo nepadlo ale ani slovo. Podle mých vzpomínek je přitom nepochybné, že československé diskuse o porušování občanských a politických práv na Kubě a složité vztahy obou diktatur, sovětské a kubánské, značně obohatily zdejší debatu při hledání demokratického, samosprávného socializmu.
Los barbudos pochodovali i Prahou
V době vítězného pochodu Castrových Barbudos koncem roku 1959 mi bylo osmnáct let. Americká reakce v následujících letech včetně neúspěšné invaze kubánských emigrantů v kubánské zátoce Sviní, organizovaná CIA, kterou americká vláda plně podporovala, byly přitom z hlediska bezohledného prosazování amerických zájmů (přesněji toho, co Bílý dům za zájmy USA považoval) tehdy i na Latinskou Ameriku, chápanou v USA jako záhumenek, výrazné a hlasitější než kdykoliv předtím. Později je překonala jen americká podpora války ve Vietnamu a přímá účast USA v ní.
Proto měla kubánská revoluce tak velký vliv na štěpení západoevropské levice. Hned na začátku svých vysokoškolských studií jsem se z podporovatele amerického liberalizmu Johna Fitzgeralda Kennedyho přerodil v jeho rozhodného kritika a vzrostly mé sympatie ke kubánské revoluci.
Stýkal jsem se tehdy v Praze se zahraničními studenty, také africkými a latinskoamerickými. Účastnil jsem se jako jeden z mála českých studentů jejich akcí, včetně protestních demonstrací před velvyslanectvím USA, které omezovala československá Veřejná bezpečnost. Sympatie ke kubánské revoluci projevovala sice jen menšina československého studentstva, u většiny převládal nezájem, a vůbec si nevzpomínám, že by někdo podporoval USA v jejich protikubánské politice. Mne osobně zavedla americká imperiální bezohlednost ke krajní levici, později do Hnutí revoluční mládeže a od Čtvrté internacionály.
Také se tehdy nikdo neztotožňoval s antikomunistickým odporem, natož pak odbojem, i když tu snad všichni, byť když různou měrou a intenzitou, chtěli měnit poměry, aby byly svobodnější a demokratičtější. Nemluvím teď o začátku padesátých let, poznamenaných státním terorem, ale v šedesátých letech, rozhodně až do Chaty 77, tu antikomunisté prostě nebyli, nebo se aspoň nijak neprojevovali. Studenti a mládež se pohybovali v rámci neurčitého demokratického socializmu, později zvaného socializmem s lidskou tváří.
Jak ukazuje ve své dizertační práci historik Jaroslav Pažout (Jaroslav Pažout: Mocným navzdory, studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, Prostor 2008), koncem šedesátých let levicových postojů a mezinárodních krajně levicových studentských kontaktů přibývalo, i když v Československu představovaly jen menšinu, byť hlasitou, zvláště po sovětské vojenské invazi.
Nenechal jsem se tehdy, začátkem šedesátých let, zmást ani oficiální sovětskou propagandou. Ostatně tím mírotvorcem v kubánské krizi roku 1962 byl Nikita Chruščov, který se dohodl s USA na stažení sovětských raket z Kuby bez vědomí a proti vůli kubánského vedení. A byl to týž Chruščov, který zahájil svým historickým projevem na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu destalinizaci, ale byl to i tentýž, který na podzim téhož roku 1956 nechal v krvi utopit maďarské protistalinistické povstání. Vůči pragmatickému příklonu k menšímu zlu jsem byl imunní už díky rodinné výchově, a tato imunita mě chránila celý život.
V srpnu 1968 Kuba podpořila Moskvu
Diskuse o povaze politického systému na Kubě byly velmi živé a samozřejmě se zaměřovaly na nedostatečné demokratické uspořádání. Volby pracovních kolektivů, které „svobodně“ vybíraly kandidáty strany, je nemohly nahradit. Slabou útěchou je, že v rámci potlačování kultu osobnosti je zakázáno pojmenovávat náměstí, škol nebo třeba letiště či lavičky po politicích, nejsou ani na poštovních známkách.
Zlom při hodnocení kubánské revoluce přišel v Československu a v Evropě v srpnu 1968. Bydlel jsem tehdy v létě spolu s několika pražskými studenty několik týdnů v Bagneux u Paříže v bytě jednoho francouzského soudruha, který na prázdniny odjel na Kubu sekat třtinu, aby pomohl kubánské revoluci. Před sovětskou vojenskou invazí jsme vedli v Paříži a po ní i v Praze nekonečné diskuse o selhání (jak to většina z nás viděla) kubánského vedení. Měli jsme informaci, že těsně po invazi strávil Fidel Castro několik hodin na koleji v Havaně, kde se s kubánskými studenty shodl na odsudku invaze. Za pár dní ale Kuba invazi podpořila. Zhoršilo to i vztahy s mezinárodním komunistickým hnutím, které většinou sovětskou vojenskou intervenci v Československu odmítlo nebo aspoň kritizovalo. Posuzoval jsem od té doby přísněji než dříve jak kubánskou závislost na Moskvě, tak nedemokratická poměry na Kubě.
Fakta o kubánském zdravotnictví
K rozvoji československo-kubánských vztahů přispělo i několikaleté působení Františka Kriegla jako poradce kubánské vlády začátkem šedesátých let. Kriegel se zasloužil o tamní, dnes stále ještě špičkové zdravotnictví.
Před rokem zveřejnila ČTK podle Týdnu.cz s odvoláním na server BBC výsledky kubánského zdravotnictví, založené na důrazu kladenému na prevenci. Zdravotní stav Kubánců je lepší nejenom ve srovnání s jinými chudými státy, ale v některých případech i s mnohem bohatšími. Kuba má nižší úmrtnost malých dětí než USA a shodný věk dožití obyvatelstva, i když podle Světové banky její zdravotní systém utratí ročně na jednoho obyvatele 431 dolarů, zatímco americký 8553 dolarů, tedy dvacetkrát víc.
Ředitelka Světové zdravotnické organizace Margaret Chanová (původně z Honkongu) to vysvětluje především zaměřením na prevenci a doporučuje, aby si v tom jednotlivé země vzaly Kubu za příklad. Zdravotní péče je na Kubě zdarma pro všechny. Je to jedno ze základních práv zakotvených v ústavě, zajištěných státem, nejde tedy sociální jistotu, jako tomu bylo v Československu před rokem 1990, ale o vymahatelné právo. Základ prevence je na nejnižší úrovni a začíná u rodinných lékařů, kteří ošetřují obyvatele spadající pod kliniky svým bydlištěm. O jedenáct milionů Kubánců pečuje devadesát tisíc lékařů a lékařek. Znamená to, že na každých tisíc obyvatel jich tam připadá osm, což je dvaapůlkrát více než v USA nebo ve Velké Británii.
Mnoho z těchto lékařů pracuje na klinikách a spolu s obvodními lékaři a zdravotními sestrami zblízka sledují stav obyvatel. Vysoce centralizovaná Kuba tedy získává údaje na lokální úrovni a postupuje je klinikám, kde se rozhoduje o nejlepším způsobu zásahu. Kubánci umírají vlivem stárnutí populace, rostoucí obezity a problémů, které přináší kouření a alkohol, na tytéž nemoci jako lidé v zemích s vysokým příjmem obyvatelstva: na nemoci srdce a rakovinu. Na Kubě se říká, že Kubánci žijí jako chudáci, ale umírají na totéž jako bohatí.
Obvodní lékaři tam denně sledují lidi, kteří prodělali infarkt nebo mrtvici, mají nemocné srdce nebo trpí cukrovkou či rakovinou. Vláda na tento vývoj reagovala a zavedla osvětové programy týkající se vlivu kouření a alkoholu a prospěšnosti diet a cvičení. Šířit je budou rodinní lékaři a zdravotní sestry, opět při osobních návštěvách domácností. Boj proti kouření osobně podpořil i Fidel Castro.
La historia lo absolvió
Přes relativní souhlas většiny Kubánců s politickým systémem Kuby a dokonce přes občasné nadšení mnohých z nich, zůstává pro mne, tento systém hodně autoritářským a málo demokratickým. Snese, uznávám, i označení diktatura. Pokud však jde o Fidela Castra, pro mne měl tenkrát v Santiagu de Cuba pravdu - la historia lo absolvió, dějiny ho zprostily viny. To se týká útoku na kasárna Moncada a rozpoutání kubánské revoluce. Geopolitické spojenectví Kuby s SSSR bude muset na své hodnocení ještě počkat.
Veřejné mínění podle mého názoru existuje jenom tam, kde se lidé relativně svobodně projevují, názory se ve veřejné diskusi teprve rodí a přetvářejí. Není to tak, že by lidé při uvolnění cenzury začali říkat nahlas, co si předtím mysleli v soukromí.
Konec šedesátých let si trochu pamatuji, v roce 68 mi bylo 16. Pamatuji si je dost jinak, než Petr Uhl. Nevím, zda se dá mluvit o antikomunismu, ale averze ke KSČ byla v kruzích, kde jsem se pohyboval, dost silná. Mezi přáteli mých rodičů byl jen jeden člen strany, u toho se zdůrazňovalo, že do KSČ vstoupil z přesvědčení již před válkou a členství mu nepřineslo později žádné velké výhody. Měl určitý kádrový škraloup, protože se jako příslušník britské armády účastnil invaze v Normandii.
Veřejná diskuse v šedesátých letech včetně roku 68 měla své meze. O vedoucí úloze KSČ, socialismu a Varšavské smlouvě se nediskutovalo. Z doby mého dětství a mládí si vůbec nepamatuji na lidi, kteří by měli na socialismus nějaký názor, byli pro či proti. Antisocialistické živly většinou tvrdily, že proti socialismu nejsou.
V roce 1968 asi měli lidé, kteří byli členy KSČ či socialismus uvědoměle podporovali, pocit značné názorové svobody, protože na její hranice nenaráželi, kromě stalinistů jim nikdo neoponoval. Tato podpora socialismu byla ovšem jaksi nedomrlá, protože obsahovala jen odpověď na otázku „Proč socialismus“, ale ne odpověď na námitky „proč ne socialismus“
Po roce 90 pak byli socialisté na diskusi s nově zrozenou pravicí naprosto nepřipraveni, na principiální nesouhlas s myšlenkou socialismu vůbec nebyli zvyklí.
Nekomunisté si byli v šedesátých letech mezí svobody slova jasně vědomi. Když si můj otec přečetl „Dva tisíce slov“ řekl: „To nedopadne dobře“ V situaci se orientoval lépe než Vaculík. A „Dva tisíce slov“ byl z dnešního pohledu velmi krotký text napsaný členem KSČ, proti socialismu tam nic není.
Jaký bude konečný soud dějin nad Castrovým režimem nevíme, protože dějiny ještě neskončily. Doufejme, že se Kubě podaří uchovat všeobecně dostupné zdravotnictví a nevrátí se do dob, kdy byla Havana rejdištěm americké mafie(Luciano, Meyer Lansky a spol).
Zatím se ale zdá, že PCC se na ten všeobecný souhlas se svým vládnutí moc nespoléhá. Jinak by přece mohla uvolnit restrikce internetu, umožnit vznik opozičních stran a očekávat slavné vítězství ve svobodných volbách.
Ten zastavili znovu až sandinisté, ale za cenu mnoha ústupků a navíc v čele s Ortegou, kterému by nejvíce slušel důchod...
A navíc. Když si vezmete, co si nechali všechno nabulíkovat naši lidé a to ještě nebyl ani internet ani fb. Takže i když Kubánci jsou dle mého lépe připraveni na změnu, než jsme byli (a jsme ) my, stejně to bude náročné zvládnout.
Nakonec omezování internetu může demokracii spíše chránit, než jí škodit. Jakkoli by to bylo třeba pro mě skutečně nepříjemné.
Píše mimo jiné:
"After the impending fall of Chavismo in Venezuela, Cuba has three choices: to continue to vegetate in a mixture of Communist party regime and pragmatic concessions to the market; to embrace fully the Chinese model (wild capitalism with party rule); to simply abandon Socialism and, in this way, admit the full defeat of the Revolution.
Whatever will happen, the saddest prospect is that, under the banner of democratization, all the small but important achievements of the Revolution, from healthcare to education, will be undone, and the Cubans who escaped to the United States will enforce a violent re-privatization. There is a small hope that this extreme fallback will be prevented and a reasonable compromise negotiated."
Ať už se stane cokoliv, nejsmutnější v\hlídkou je to, že všechny malé ale důležité výdobytky Revoluce od zdravotní péče po vzdělání budou pod praporem demokratizace zrušeny a Kubánci, kteří unikli do Spojených států si vynutí násilnou reprivatizaci. Je malá naděje, že tomuto návratu zpět lze zabránit a vyjednat rozumný kompromis.
přitom je pravděpodobné, že z A2larmu jsme se o existenci článku dozvěděl. Je to ukázka fenoménu "zapomínání zdrojů", kterýje založen na psychologickém rozdílu mezi sémantickou a episodickou pamětí.
Zajímavé mi přijde, že Martin Vrba tvrdost ŽIžekova textu ve svém překladu zmírnil.
Například větu "There is a small hope that this extreme fallback will be prevented and a reasonable compromise negotiated."
přeložil "Je tu naštěstí určitá naděje, že k tomuto extrémnímu scénáři nedojde a bude dojednán rozumný kompromis."
Ale Žižek píše jen o malé naději a o žádném "naštěstí"
Do vyznění věty by se dalo zasáhnout i opačně, přidáním slova "bohužel": "Je bohužel malá naděje, že tomuto návratu zpět lze zabránit a vyjednat rozumný kompromis."
Jediná otázka je, jak dlouho to bude ještě trvat, než se jejich režim definitivně zhroutí.
Ovšem je možno soudit, že právě na Kubě zůstane relativně silný počet "nostalgiků revoluce" - takže i v obnoveném kapitalismu (a jeho "buržoazní" demokracii) zůstane komunistická strana relativně silným politickým faktorem.
Počíná být zvykem si navyknout srovnávání dnešní doby s počátky třicetileté války, kdy kulturní normou bylo plenění města i osady po městu a osadě, a všední etikou byl lítý boji pravověrných proti jinověrcům.
Ovšem určitá naděje, že k tomuto extrémnímu scénáři nedojde a bude dojednán rozumný kompromis mezi ideology asociálního a sociálního kapitalismu, který by brutálně lítý boj a dnešní kulturní normu narušil (následku sofistikovaně litého boje o kapitál) se nedá zcela vyloučit.........bych opatrně dodal.
O třicetileté válce by snad bylo možno konstatovat, že nakonec byla vystřídána mírem jenom proto, že už téměř nezůstalo nic co by ještě bylo možno drancovat. A tak i naděje na vystřídání dnešního kapitalismu by byla asi až tehdy, když dokáže vydrancovat tuto planetu natolik, že i jeho apologeti nahlédnou, že takhle už to dál nejde.
V pojetí Hana to bylo umožněno prosazením neoliberální etické formy sebe-vykořisťování - fragmentací společnosti zplodit většinovou akceptaci pocitu - JÁ sro. .................úvahy o dobové estetice nezrušitelné konstanty válečného kapitalismu bych nechal na zítra.
I bez děsivého tlaku USA a emigranské kubánské lobby by nejspíš Kubu čekalo hodně ohavné transformační období.
Totéž platí i o Komunistické strraně Kuby; možná přežije a možná bude v rámci nového politického spektra silná; ale bude pdobně jako ty ve střední Evropě v lepším případě parazitovat, v horším aktivně budovat nový režim. Od Fidela k Dolejšovi -- smutný výhled.
Na Kubě jak řečeno tamější komunisté i po pádu režimu samotného budou mít stejně tak ještě velkou oporu v nemalých částech společnosti, zčásti nostalgicky uchovávající svůj revoluční mýtus, zčásti vyděšené praktikami nově se instalujícího asociálního kapitalismu. Takže na Kubě je možno očekávat podobně hluboce rozpolcenou společnost, jako například v současném Polsku. A těžko prorokovat, jak to tam nakonec dopadne, a žádným překvapením by nebyl ani dlouhodobý celospolečenský chaos v důsledku této rozpolcenosti a vzájemné nenávisti.