La historia me absolverá — dějiny mě zprostí viny
Petr UhlDlouhý život kubánského revolucionáře Fidela Castra, který před nedávnem zemřel, je předmětem mnoha různých hodnocení. Jejich shrnutí i svůj osobní pohled přináší Petr Uhl.
„Historie mě zprostí viny,“ to byla poslední slova závěrečné řeči obžalovaného Fidela Castra Ruze v roce 1953 před soudem. Ten tehdy tohoto mladého právníka uznal vinným z ozbrojeného útoku na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba.
Když nyní Castro zemřel, vyjádřil soustrast kubánskému lidu a Castrově rodině i americký prezident. „Obrovský vliv jeho jedinečné postavy na lidi a na svět kolem zaznamená a bude soudit až historie,“ řekl rovněž Obama. Tím alespoň prokázal znalost kubánské revoluce. Mezi zproštěním viny a souzením je ovšem ještě rozdíl, i když prvním krokem ke zproštění je jistě i posouzení všech historických souvislostí, včetně povahy Batistovy diktatury a její podpory od USA. Právě USA lidsky nedůstojné poměry na Kubě před revolucí politicky finančně a vojensky udržovaly a po jejím vypuknutí vehnaly Kubu do náruče SSSR. Zapojil se do toho celou svou mocí a vahou americký vojensko-průmyslový komplex.
S Obamovou podanou přátelskou rukou kubánskému lidu zanechává nyní po sobě končící americký prezident důkaz ne-li přímé snahy o demokratický právní stát, pak alespoň o vlídnou tvář liberální Ameriky. Těch snah je sice více, například Obamacare, Írán, nebo ochrana světového klimatu atd., ale přehodnocení „amerických zájmů“ na Kubě je podle mne tou nejdůležitější, pro svět i pro americkou společnost. Myslím, že se ani Trumpovi už nepodaří tyto nové postoje americké veřejnosti zcela zvrátit.
Česká pravice se od evropské liší
Jean-Claude Juncker byl v hodnocení Castra o něco opatrnější než Obama. Označil ho neutrálně za zosobnění kubánské revoluce a za jednu z historických osobností minulého století, jejíž odkaz bude teprve posouzen.
Přesto to popudilo pravici, tedy českou, protože ta latinskoamerická, a vlastně i západoevropská atd. by si takový geopolitický výběr nemohla dovolit. Sociální výsledky kubánské revoluce, zejména ve zdravotnictví a školství, a to i po rozpadu SSSR, jsou totiž ve většině zemí světa i umírněnou politickou pravicí uznávány, a to přes oprávněnou kritiku a často i úplné odmítání tamního autoritářství a národovectví, které se na Kubě nazývá patrotizmem a má tam výzrazný latinskoamerický rozměr.
Proto po úmrtí Castra vyjádřili lidovečtí poslanci Evropského parlamentu Luděk Niedermayer (TOP 09/STAN) a Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) nesouhlasný postoj s výroky předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, který je ze stejné evropské lidovecké strany jako oni. Vadilo jim i to, že Juncker nepřistoupil na černobílé vidění světa podle pragmatické rovnice dobro = demokracie = USA versus zlo = komunizmus = SSSR, které se často uplatňuje ve východní části Evropy a které v České republice a v posledních letech i v Kyjevě prosazoval přední český lustrátor Pavel Žáček.
Veřejné mínění podle mého názoru existuje jenom tam, kde se lidé relativně svobodně projevují, názory se ve veřejné diskusi teprve rodí a přetvářejí. Není to tak, že by lidé při uvolnění cenzury začali říkat nahlas, co si předtím mysleli v soukromí.
Konec šedesátých let si trochu pamatuji, v roce 68 mi bylo 16. Pamatuji si je dost jinak, než Petr Uhl. Nevím, zda se dá mluvit o antikomunismu, ale averze ke KSČ byla v kruzích, kde jsem se pohyboval, dost silná. Mezi přáteli mých rodičů byl jen jeden člen strany, u toho se zdůrazňovalo, že do KSČ vstoupil z přesvědčení již před válkou a členství mu nepřineslo později žádné velké výhody. Měl určitý kádrový škraloup, protože se jako příslušník britské armády účastnil invaze v Normandii.
Veřejná diskuse v šedesátých letech včetně roku 68 měla své meze. O vedoucí úloze KSČ, socialismu a Varšavské smlouvě se nediskutovalo. Z doby mého dětství a mládí si vůbec nepamatuji na lidi, kteří by měli na socialismus nějaký názor, byli pro či proti. Antisocialistické živly většinou tvrdily, že proti socialismu nejsou.
V roce 1968 asi měli lidé, kteří byli členy KSČ či socialismus uvědoměle podporovali, pocit značné názorové svobody, protože na její hranice nenaráželi, kromě stalinistů jim nikdo neoponoval. Tato podpora socialismu byla ovšem jaksi nedomrlá, protože obsahovala jen odpověď na otázku „Proč socialismus“, ale ne odpověď na námitky „proč ne socialismus“
Po roce 90 pak byli socialisté na diskusi s nově zrozenou pravicí naprosto nepřipraveni, na principiální nesouhlas s myšlenkou socialismu vůbec nebyli zvyklí.
Nekomunisté si byli v šedesátých letech mezí svobody slova jasně vědomi. Když si můj otec přečetl „Dva tisíce slov“ řekl: „To nedopadne dobře“ V situaci se orientoval lépe než Vaculík. A „Dva tisíce slov“ byl z dnešního pohledu velmi krotký text napsaný členem KSČ, proti socialismu tam nic není.
Jaký bude konečný soud dějin nad Castrovým režimem nevíme, protože dějiny ještě neskončily. Doufejme, že se Kubě podaří uchovat všeobecně dostupné zdravotnictví a nevrátí se do dob, kdy byla Havana rejdištěm americké mafie(Luciano, Meyer Lansky a spol).
Zatím se ale zdá, že PCC se na ten všeobecný souhlas se svým vládnutí moc nespoléhá. Jinak by přece mohla uvolnit restrikce internetu, umožnit vznik opozičních stran a očekávat slavné vítězství ve svobodných volbách.
Ten zastavili znovu až sandinisté, ale za cenu mnoha ústupků a navíc v čele s Ortegou, kterému by nejvíce slušel důchod...
A navíc. Když si vezmete, co si nechali všechno nabulíkovat naši lidé a to ještě nebyl ani internet ani fb. Takže i když Kubánci jsou dle mého lépe připraveni na změnu, než jsme byli (a jsme ) my, stejně to bude náročné zvládnout.
Nakonec omezování internetu může demokracii spíše chránit, než jí škodit. Jakkoli by to bylo třeba pro mě skutečně nepříjemné.
Píše mimo jiné:
"After the impending fall of Chavismo in Venezuela, Cuba has three choices: to continue to vegetate in a mixture of Communist party regime and pragmatic concessions to the market; to embrace fully the Chinese model (wild capitalism with party rule); to simply abandon Socialism and, in this way, admit the full defeat of the Revolution.
Whatever will happen, the saddest prospect is that, under the banner of democratization, all the small but important achievements of the Revolution, from healthcare to education, will be undone, and the Cubans who escaped to the United States will enforce a violent re-privatization. There is a small hope that this extreme fallback will be prevented and a reasonable compromise negotiated."
Ať už se stane cokoliv, nejsmutnější v\hlídkou je to, že všechny malé ale důležité výdobytky Revoluce od zdravotní péče po vzdělání budou pod praporem demokratizace zrušeny a Kubánci, kteří unikli do Spojených států si vynutí násilnou reprivatizaci. Je malá naděje, že tomuto návratu zpět lze zabránit a vyjednat rozumný kompromis.
přitom je pravděpodobné, že z A2larmu jsme se o existenci článku dozvěděl. Je to ukázka fenoménu "zapomínání zdrojů", kterýje založen na psychologickém rozdílu mezi sémantickou a episodickou pamětí.
Zajímavé mi přijde, že Martin Vrba tvrdost ŽIžekova textu ve svém překladu zmírnil.
Například větu "There is a small hope that this extreme fallback will be prevented and a reasonable compromise negotiated."
přeložil "Je tu naštěstí určitá naděje, že k tomuto extrémnímu scénáři nedojde a bude dojednán rozumný kompromis."
Ale Žižek píše jen o malé naději a o žádném "naštěstí"
Do vyznění věty by se dalo zasáhnout i opačně, přidáním slova "bohužel": "Je bohužel malá naděje, že tomuto návratu zpět lze zabránit a vyjednat rozumný kompromis."
Jediná otázka je, jak dlouho to bude ještě trvat, než se jejich režim definitivně zhroutí.
Ovšem je možno soudit, že právě na Kubě zůstane relativně silný počet "nostalgiků revoluce" - takže i v obnoveném kapitalismu (a jeho "buržoazní" demokracii) zůstane komunistická strana relativně silným politickým faktorem.
Počíná být zvykem si navyknout srovnávání dnešní doby s počátky třicetileté války, kdy kulturní normou bylo plenění města i osady po městu a osadě, a všední etikou byl lítý boji pravověrných proti jinověrcům.
Ovšem určitá naděje, že k tomuto extrémnímu scénáři nedojde a bude dojednán rozumný kompromis mezi ideology asociálního a sociálního kapitalismu, který by brutálně lítý boj a dnešní kulturní normu narušil (následku sofistikovaně litého boje o kapitál) se nedá zcela vyloučit.........bych opatrně dodal.
O třicetileté válce by snad bylo možno konstatovat, že nakonec byla vystřídána mírem jenom proto, že už téměř nezůstalo nic co by ještě bylo možno drancovat. A tak i naděje na vystřídání dnešního kapitalismu by byla asi až tehdy, když dokáže vydrancovat tuto planetu natolik, že i jeho apologeti nahlédnou, že takhle už to dál nejde.
V pojetí Hana to bylo umožněno prosazením neoliberální etické formy sebe-vykořisťování - fragmentací společnosti zplodit většinovou akceptaci pocitu - JÁ sro. .................úvahy o dobové estetice nezrušitelné konstanty válečného kapitalismu bych nechal na zítra.
I bez děsivého tlaku USA a emigranské kubánské lobby by nejspíš Kubu čekalo hodně ohavné transformační období.
Totéž platí i o Komunistické strraně Kuby; možná přežije a možná bude v rámci nového politického spektra silná; ale bude pdobně jako ty ve střední Evropě v lepším případě parazitovat, v horším aktivně budovat nový režim. Od Fidela k Dolejšovi -- smutný výhled.
Na Kubě jak řečeno tamější komunisté i po pádu režimu samotného budou mít stejně tak ještě velkou oporu v nemalých částech společnosti, zčásti nostalgicky uchovávající svůj revoluční mýtus, zčásti vyděšené praktikami nově se instalujícího asociálního kapitalismu. Takže na Kubě je možno očekávat podobně hluboce rozpolcenou společnost, jako například v současném Polsku. A těžko prorokovat, jak to tam nakonec dopadne, a žádným překvapením by nebyl ani dlouhodobý celospolečenský chaos v důsledku této rozpolcenosti a vzájemné nenávisti.