„Milý Marku!“ Tak začínal e-mail, který jsem napsal v prvních dnech roku 2010. Psal jsem člověku, s nímž jsem se předtím nikdy osobně nepotkal. Pokračoval jsem takto:

„Minulý týden jsem dočetl Vaši knihu Kapitalistický realismus. Cítil jsem se při tom, jako bych se zhluboka nadechl po dlouhé době strávené pod vodní hladinou. Rád bych Vám srdečně poděkoval za to, jak výmluvně jste vyjádřil vše potřebné a že jste mi poskytl důvod k naději, přestože předtím jsem se nezmohl na víc než na zoufalství.“

Takové věty se mohou zdát nadsazené nebo podlézavé těm čtenářům, kteří neznají Marka Fishera, teoretika, hudebního publicistu, filmového kritika, filosofa, redaktora a lektora, toho Marka Fishera, který v pátek 13. ledna spáchal sebevraždu. Nadsázka ani podbízivost to však není. Podobně jako mnoha dalším členům mé generace změnilo setkání s Fisherovou knihou osobní i společenský život.

Zakódovaná společnost

Zažíval jsem náročné období, kdy jsem se ocitl ve sporu se zástupci britského hudebního průmyslu, a právě v této době mi Markovo psaní přineslo určitou naději. Jeho výmluvnost, přehlednost, ale především jeho schopnost dostat se k jádru toho, co vlastně bylo špatně v pozdně kapitalistické kultuře, i jeho analýzy zdánlivé alternativy — tím vším jako by rozlouskl jakýsi dosud nečitelný kód.

V Kapitalistickém realismu přednesl řadu jednoduchých tezí, kterými ovšem přeskočil roky postmoderního přešlapování na místě a nabídl základy k akci. Na duchovní rovině to bylo volání do zbraně, diagnostikoval také problémy neoliberalismu a nově interpretoval socialistická řešení, a to s přesvědčivou výmluvností.

Tímto popisem riskuji, že Marka vpravím do pochybné role mučedníka kontrakultury, tedy archetypu, k němuž se on sám často vracel, zvláště v případech Kurta Cobaina a Iana Curtise. Ale Markovo literární dílo, obzvláště Kapitalistický realismus, mělo vždy jistý aspekt proroctví, nebo alespoň zlověstné jasnozřivosti.

Zdálo se, že některé pravdy o jednadvacátém století pochopil dřív než všichni ostatní. Po jeho úmrtí lidé dokonce interpretovali příspěvky na jeho blogu „k-punk“ jako výstižné komentáře k naší současné mizérii, přestože byly psány krátce po roce 2000.

Možná že vnímám Kapitalistický realismus jako svého druhu zjevení převážně proto, že jsem Marka poznal v jeho pozdějších letech, když jsme společně pracovali v nakladatelství Zero Books a poté v Repeater, tedy v období, kdy se — i když opožděně — dočkal uznání.

V obou nakladatelstvích personál vycítil, že právě Mark byl srdcem celého projektu, i když se později stáhl do ústraní. Z odstupu je jasné, že Mark byl náš nejprodávanější autor: kultovní hrdina, který postupně upoutal politiky i celebrity, od Slavoje Žižka a Laurie Andersonové až po Johna McDonnella a Russella Branda.

Pro ty, kteří poznali Marka dříve než já, byl jeho vzestup do pozice intelektuální autority, vzestup, který se udál za poslední dekádu, nejspíš logickým vyústěním jeho usilovné a rozsáhlé činnosti, během níž ve svém psaní kombinoval každodennost s bizarností.