Britští labouristé mezi Corbynem a Smithem
Petr JedličkaPředsednický souboj v Labour Party skončil, to hlavní se však dle Petra Jedličky nemění. Strana se nemůže posunout vpřed bez corbynovské snahy vyjít vstříc zchudlým a rozhořčeným, bez sjednocení ale nebude zároveň moci svůj program naplnit.
Britští labouristé mají za sebou krušné léto. Nejprve vedli spory, kdo může za prohru v referendu o Brexitu. Poté si prošli konfliktem ve vedení strany, kdy vyslovili předsedovi Jeremymu Corbynovi nedůvěru vlastní poslanci a kdy ho opustila velká část stínových ministrů. V dalších týdnech pak následovaly volby nového předsedy.
Strana se v podstatě rozštěpila. Menší část vedení, respektive stranické reprezentace, a větší část členstva se postavila za předsedu Corbyna. Větší část poslanců a menší členstva za jeho oponenty. Ze sporu vykrystalizoval v posledku předsednický souboj mezi Corbynem a společným kandidátem všech jeho kritiků — poslancem a několikanásobným stínovým ministrem Owenem Smithem.
Souboj je nyní již skončený a výsledky volby budou oznámeny v průběhu dnešního dne. Ať už však získá nový předsednický mandát Corbyn nebo Smith, to hlavní zůstane stejné: k porážce a ukončení vlády konzervativců se budou i nadále potřebovat obě křídla navzájem.
Jeremyho Corbyna těžko dnes — po roce ve funkci — označit za politickou nulu, zároveň se ale jistě nejedná o jednoznačně úspěšného předsedu. Do čela Labour Party byl zvolen jako outsider s velkými očekáváními. Členská základna strany se pod jeho vlivem značně rozrostla. Ani u jedněch voleb v uplynulém roce však labouristé nedosáhli výsledku, který by odpovídal nějakému výraznému nárůstu popularity jejich nové politiky či nového vedení. A i obecné preference strany jsou po roce Corbyna ve funkci nižší, než byly rok po nástupu minulého předsedy Eda Millibanda, neřkuli rok po nástupu Tonyho Blaira v polovině devadesátých let.
Corbynův vyzyvatel Owen Smith na toto všechno poukazuje. Tvrdí, že ať má strana politiku důsledně levicovou nebo blairistickou, musí především vítězit, aby ji mohla realizovat. A to se zatím labouristům navzdory šestileté vládě konzervativců či blamáži s Brexitem příliš nedaří.
Měla by ovšem Labour Party větší naději vítězit v čele se Smithem? Jistě ne v případě, kdy by se křídlo okolo Jeremyho Corbyna chovalo podobně, jako se chovali blairities ke Corbynovi. Každý pozorovatel viděl, že výsledek červnového referenda o Brexitu zaskočil nesmírně především vládnoucí konzervativce, kteří hlasování vyvolali. V týdnech, než se dohodlo, že premiéra Camerona vystřídá bez boje v čele strany i vlády Theresa Mayová, mohli labouristé snadno převzít iniciativu a snad si i vymoci předčasné volby.
Namísto toho se pokusila část vedení strany sesadit nátlakově Corbyna a labouristé skončili rozděleni, jako už léta nebyli.
Změna je nutná
Část labouristů vytýká Corbynovi příliš levicovou politiku a příliš malé nadšení pro neoliberalismus se sociálními aspekty v podání předchozích labouristických vlád, respektive dnešní EU. Do jaké míry mají pravdu, je na jinou debatu. Ovšem tváří v tvář současné evroamerické vlně nespokojenosti se stavem politiky, nejistoty zaviněné podobou ekonomické globalizace, bezpečnostních obav a dojmu ohrožení kulturních identit se politika měnit musí. A když nenabídne novou uspokojivou vizi rozhořčeným a zklamaným levice, nabídnou jim ji národovečtí populisté.
Corbynovský posun byl jistě v mnoha aspektech problematický, ale byla to — a stále je — určitá cesta dopředu, určitý pokus jak skloubit liberální přístup k otázce lidských práv s důslednou sociální politikou. Bylo nezbytné jej podstoupit. Nyní budou mít labouristé s novým předsedou čas vše vyhodnotit a navázat něčím dalším. Povést se to nemusí, návrat k blairovskému kompromisu mezi thatcherismem a sociální pomocí ale už nemá při stávajících výzvách budoucnost.
Britští laboutisté volili mezi Corbynem a Smithem. K porážce pravice ale potřebují oba zároveň. Corbyn bude muset i nadále bojovat se smithovými lidmi-poslanci po boku. Smith zase nikdy nevyhraje volby bez hlasů voličů, které se podařilo oslovit Corbynovi, a nikdy neposune zemi dále, když bude nabízet stále jen obecně chytrou ekonomiku, kamery v ulicích a odvolávku na zlatý věk Labour Party na konci devadesátých let.
Snad si labouristé tuto zákonitost uvědomí, a budou tak moci zase inspirovat celou evropskou levici.
No tomu říkám eufemismus tohoto desetiletí.
Ano pokud britské občanstvo říká, že prioritou je NHS a zároveň po všech škrtech věří ve věci NHS spíše konzervativcům než levici opravdu se nejedná o jednoznačně úspěšného předsedu.
Corbyn jednoznačně vyhraje, což znamená, že Británie, pokud se nerozpadne, bude mát pravicovou vládu minimálně do roku 2025, spíše však do roku 2030.
No, tak to je síla.
Už se ani nedivím, že nedávno označil izraelce za nacisty (nebo co to vlastně blekotal, přesně si nevzpomínám).
Předseda levičáků jako bič, to se musí nechat.............
Jinak ano, Corbyn skutečně dostal peníze za to, že v době svého poslancování v letech 2009 až 2012 vystoupil celkem 5x v íránské televizi Press TV, což je obdoba ruské RT -- anglojazyčný státem kontrolovaný kanál, vybudovaný jako protiváha RFE/RL a Voice of America. Mluvil tam ale jako zahraniční host a reprodukoval pouze své postoje, či svoje reflexe dění. Televizi, a potažmo íránské mašinérii tím posloužil, říkal ale to stejné co vždycky a rozhodně tam nějak nepracoval.
S MIloševičem se pokud vím nikdy nepřátelil, oponoval jen intervenci NATO v roce 1999. Nepřátelil se ani s Putinem, kvůli své kritice rozšiřování Aliance a jejich kampaní bývá však ostřejšími kritiky nazývám Putinovým užitečným idiotem.
Také Hamás a Hizballáh hájí spíše v konkrétních kontextech, i když ano, zde způsobem, který nemá třeba u nás obdoby.
Ať tak anebo tak, vzhledem k tomu, že podporuje Hamás a Hizballáh (ať už v "konkrétních kontextech" nebo z lásky), tedy organizace, jejichž cílem je zničení Izraele a vyvraždění všech židů v oblasti, je pro mě Corbyn odepsaný.
(vím, nesejde na tom)
Ale ono je to asi vcelku jedno -- že by labouristé někdy v dohledné době vyhráli volby a mohli něco měnit, je, jak píše paní Vytlačilová, jen bezbožné přání...
Naši židovští přátelé jsou asi tak stejně odpovění za to co dělá Izrael, jako jsou naši muslimští přátelé za to, co dělá ISIS.
Proneseno na sedánce, která řešila antisemitismus ve straně.
A s antisemitismem má tato strana opravdu problém, který nemá se státem Izrael nic společného.
Ono jde také o ženy. Část levice/odborů měla se ženami vždy problem, neb měla za to, že patří do kuchyně a nemají brát mužům pracovní místa.
Blair to s positivní diskriminací žen změnil, ale teď se to vrací do starých kolejí.
-----------------------------------------------------
Dosti výstižný článek o postavení britské a v širším kontextu i evropské levice::
http://a2larm.cz/2016/09/ma-levice-budoucnost/
Srandovní jsou třeba pasáže o tom, jak se londýnská "metropolitní levice" hluboce rozchází se zbytkem Anglie a Walesu (ve Skotsku už to labouristé definitivně prosrali a nemají žádný vliv), jak v podstatě své (bývalé) skalní voliče už považují za nepřátele.
(nebo - abych nepřeháněl - už mluví úplně jinými jazyky)
Česká "metropolitní levice", zde zvaná pražská "kavárna", by si měla počíst.......
Jako celek ten článek ovšem moc "srandovní" není.
http://www.nysun.com/editorials/nasrallahs-nonsense/10439/
kde se například cituje oficiální stanovisko Hizballáhu:
"It is an open war until the elimination of Israel and until the death of the last Jew on earth."
Takže dokonce nejen "v oblasti", ale na celé Zemi je třeba židy vyvraždit. Do jednoho.
A kdo financuje Hizballáh a jaký je postoj tohoto sponzora k Izraeli se snad také není třeba bavit.
Za Hamás myslím dostatečně hovoří činy.
A že by Hamás uznával stát Izrael si snad nemyslí ani děti na ZŠ.
(ostatně soudím, že vaše otázka byla trochu provokace)
Pokud jde o postoj labouristů k Izraeli, myslím, že převažuje nesmírně tvrdá až nemilosrdná kritika tohoto státu (aniž by se braly v potaz místní poměry), kdežto u Palestinců se nad spoustou věcí přivírají oči.
K věte jako takové jsem nezaujímala postavení, pouze jsem ji po paměti citovala, neboť o ní byla řeč
K ose levice a pravice se časem přidala osa sociálně liberální a sociálně konservativní a nyní ještě další dělení provinciál/kosmopolita
2) Levice je ve srabu všude, neb se jí tříští volební základna (vis výše), moc odborů a - v případě Británie další vliv - vliv církví upadá a levice není sto přijít s nějakým rozumným programem (návrat na stromy, za rozumný program nepokládám).
3) Je tu otázka britského volebního systému v jehož rámci je možné, že UKIP získal sice více volebních hlasů než SNP, ale má pouze jednoho poslance zatímco SNP jich má více než padesát.
Socialisté ztratili Skotsko, kde kraluje SNP a opozici tvoří konzervativní strana. Kdo chce volit levici, volí SNP, kdo chce volit pravici volí konzervativní stranu. Socialisty by mělo ceno volit, pokud by se jednalo o někoho, kdo je na levici a podporuje Brexit, ale v tom případě je tu ještě populistická konkurence.
Jih Anglie ovládá konservativní strana. Je bohatý, to znamená, že by platil eventuální přerozdělování a škrty se ho moc nedotkly, ty šly na úkor voličů socialist (proč budovat sociální bydlení, když ty lidé stejně volí socialisty ?)
Ve Skotsku a Severním Irsku odebírají socialistům hlasy lokální strany.
Takže jim zbývá pouze sever a střed Anglie.
Pokud by socialisté chtěli vyhrát, museli by posbírat volební hlasy z celého levicového spektra, tedy museli by získat volební hlasy sociálně konservativního dělnictva, které volilo Brexit, ale také hlasy zámožných městských tříd, které volily Brimain.
A to v kontextu, kdy o prví skupinu voličů musí soupeřit s populisty a o druhou skupinu voličů s Liberálními demokraty.
To by byl nesmírně náročný úkol pro státníka format W. Churchilla, W. Branta nebo knížete Metternicha. Lenivý, disorganizovaný chaot, který není týmový hráč a je navíc mentálně zaseklý v sedmdesátých letech minulého století to nemůže, pokud do hry nevstoupí nějaká nepředvídatelná událost, dokázat.
Takže jedinou otázkou je, jestli se socialistická strana stane znovu tou třetí, protestní stranou, kterou bývala před sto lety a opozicí jejího veličenstva se stanou Liberální demokraté a nebo ne. Popř. jestli se rozštěpí a její pravicové křídlo se spojí s Liberálními demokraty.
Výrok, který citujete, nepatří přímo Hizballáhu, nýbrž Islámskému džihádu, což může, ale nemusí být to samé (v tomto konkrétním případě byl součástí doprovodného prohlášením při útoku na izraelskou ambasádu v Buenos Aires, které bylo zase reakcí na zabití rodiny představitele Hizballáhu izraelskými silami při invazi do Libanonu v r. 1992, včetně ženy a dítěte - což tento nepřijatelný výrok samozřejmě neomlouvá).
U Hamásu jste už vedle naprosto. Nejméně od r. 2009 Hamás fakticky stáhl svou chartu z r. 1988 a je ochoten recipročně uznat Izrael v hranicích r. 1967, pokud tento bude dodržovat mezinárodní právo.
Nejde mi ani o Hizballáh ani o Hamás, které tady neobhajuji, ale ani s nimi nehodlám být strašen. Možná byste měl vědět, že podle Haagské konvence je Gaza stále okupovaným územím, jelikož nad ní Izrael vykonává "účinnou kontrolu" a mezinárodní právo ji tak zaručuje obranu proti okupaci (OSN 2013, 1973).
A když už jsem u toho uznání/neuznání. Je dobré si připomenout, pane Morbicere, že nejsilnější vládní strana Likud má ve svém programu zábor podstatné části území okupované Palestiny a sám její předseda a premiér země se nechává opakovaně slyšet, že nepřipustí vznik palestinského státu (což má být asi podmínkou mírových jednání).
Pokud už jde o postoj nejen britské Labour Party, ale hlavně EU, měla by samozřejmě přitvrdit v nátlaku na Izrael, aby tento dodržoval vlastní závazky. Nástroje k tomu má hned v podobě asociační dohody, jejíž článek 2 podmiňuje dohodu dodržováním lidských práv. Její pozastavení do doby naplnění podmínek dohody je tak jen logickým a žádaným krokem.
Neboť že by Izrael dodržoval dobrovolně lidská a občanská práva Palestinců, kteří žijí pod jeho správou si snad nemyslí ani Netanjahu, natož děti na ZŠ.
Jak by byl úspěšný Smith se nedozvíme, ale zda se Corbynovi podaří tento rozpor překonat se dozvíme nejpozději při volbách v roce 2020. Obojí legitimitu může Corbyn získat jen vítězstvím nebo alespoň slušným výsledkem ve volbách.
Je otázka, zda ten experiment s vnitrostranickou demokracií byl vůbec dobrý nápad. To se také dozvíme.
Osobně být voličem konservativců, tak jsem to udělala také, za ty tři libry by mi to stálo