Kniha lingvistického antropologa Tomáše Samka Tahle země je naše: český a německý veřejný prostor v deiktické perspektivě je pozoruhodná nejenom tím, že zavádí a představuje novou společenskovědní metodologii, „deiktickou perspektivu“, ale také tím, že se navzdory této odborné ambici pokouší být čtenářsky vstřícným dílem.

Bádání o společenských jevech chce zpřístupnit takříkajíc těm, kdo jsou předmětem jejího odborného zájmu — členům (české) společnosti, kteří veřejný prostor utvářejí. Nejsem antropolog ani profesionální lingvista, Samkovu knihu jsem četl z obecného zájmu o problematiku veřejného prostoru a médií.

Jakožto filosofa mě přitom zaujalo, že kniha — nezáměrně — začíná podobně jako Hegelův výklad v první kapitole Fenomenologie ducha: německý myslitel začíná popis cesty k „absolutnímu vědění“ analýzou toho zdánlivě nejbezprostřednějšího poznání, které máme v dosahu, totiž smyslové jistoty o věcech kolem nás. Takové věci se nám podle Hegela dávají „zde“ a „nyní“ jako čisté „toto“, naše vědomí zase jako čisté já, jako bezprostředně přítomný „tenhle“ či „tahle“.

Výklad Tomáše Samka začíná svou pouť za ustavením veřejného prostoru v instanci zvané podle teorie vídeňského psychologa a lingvisty Karla Bühlera origo: origo je středem subjektivní orientace mluvčího a charakterizují je veličiny zde-teď-já. Toto origo orientuje výpovědi, kterým lingvistika říká deixe, „ukazování“, a které poukazují ven z jazyka — hegelovsky řečeno poukazují na různá „toto“ v našem okolí (ale někdy i dále), popřípadě na nás samotné.

Jenomže zatímco Hegel potřebuje odhalit tu zdánlivě nejkonkrétnější a nejbohatší pravdu smyslové jistoty jako pravdu nejobecnější a nejprázdnější, aby se mohla začít dialektická cesta, na níž bude problém vědomí předmětu přehodnocen jako problém vzájemně se uznávajících, sociálních sebevědomí, Samek zůstává věrný deixi a jejímu východisku v origu, aby pozorně zkoumal, jaké sociální vztahy deixe zrcadlí a sama spoluutváří.

Titul jeho knihy „Tahle země je naše“ ostatně obsahuje hned dva deiktické výrazy — vedle explicitní „téhle země“ také implicitní „my“ obsažené ve slově „naše“. A právě vztah mezi „my“ a „oni“ a jeho ideologické koreláty (v anglosaském světě označované jako us-versus-them-ideologies) je určitou osou, kolem níž Samek konstruuje svou inovativní společenskovědní metodologii, deiktickou perspektivu.

Ta umožňuje zkoumat vznikání sociálních identit ze sociální komunikace, ať už se jedná o rozhovor tváří v tvář, email, facebookový status, článek v novinách nebo heslo na demonstraci. Různé způsoby utváření deiktického pole v jednotlivých výpovědích a různé podoby vztahu tohoto pole k poli sociálnímu ukazují na odlišná sebepojetí mluvčích, rozličné mocenské a kulturní vlivy, které tato pojetí formují, a odlišnosti mezi sebeporozuměním u příslušníků různých skupin. Samek sám uvádí, že to do jisté míry platí i o někdejších přístupech typu my-versus-oni, ovšem deiktická perspektiva je jemnější, hlubší a má širší záběr než tyto přístupy, jež byly v sociálních vědách podrobeny kritice.

Možnosti deiktické analýzy předvádí Samek v interpretaci výpovědí, jaké představuje třeba věta „Tam za těma horama už je Německo“, německá pohlednice s nápisem „Cizinci, nenechávejte nás tady samotné s Němci“, proklamace „Je suis Charlie“ (a její variace na demonstraci v Berlíně: „My jsme Charlie, my nejsme Pegida“), dvojice proti sobě stojících hesel „Paní Merkelová, lid je tady“ a „Jste možná národovečtí, ale nejste lid“ nebo novinový titulek „Mateřská u nás a ve světě aneb Nejsme na tom tak špatně“.