„Lidé se mě občas ptají, proč nenapíšu něco současného,“ říká Piotr Paziński v rozhovoru pro Newsweek. „Odpovídám jim, že takových, kteří mohou vyprávět o svých středoškolských zážitcích, jsou v Polsku tisíce. Ale těch, kteří by mohli popsat poslední židovský penzion, možná tak pět.“

Polský prozaik Piotr Paziński, ročník 1973, šéfredaktor židovského dvouměsíčníku Midrasz a znalec díla Jamese Joyce, tak bezděčně popsal esenci svého stylu. Čtyři povídky z knihy Ptačí ulice, právě vycházející v českém překladu, nejsou dnešní, jsou obrácené do minulosti.

Jako by je nenaťukal člověk jedenadvacátého století do klávesnice počítače, ale inkoustem napsal učitel z Drohobyče při světle petrolejové lampy. Nejde přitom o opakování něčeho, co už tu bylo, ale o dobře promyšlený literární hlas, kreaci přefiltrovanou skrz ironii i melancholii. Ptačí ulice, protkané rozpadem, dokazují, jak silně a zajímavě zní hlas třetí generace polských Židů po Holokaustu.

Ptačí ulice jsou jakýmsi pokračováním románu Letní byt (česky 2012), ačkoliv, jak říká sám autor, méně autobiografickým. V románu Paziński popisuje dosluhující penzion naplněný zestárlými hosty, kteří se oddávají nikdy nekončícím diskuzím o osudu židovského národa, v Ptačích ulicích se ke stejnému tématu autor dostává jinou cestou.

Čteme o bloudění pohřebního průvodu po hřbitovních cestičkách, jež připomíná putování pouští (Pohřební průvod); o hledání autora ztraceného rukopisu z předválečné Varšavy, po němž zůstalo jen jméno (Rukopis Izáka Feldwurma); o tajemně mizícím starším pánu z parku, jehož stopu nelze nalézt jinde, než v předválečném telefonním seznamu (Stařík); o bdění u těla zesnulé známé v bytě plném předmětů, které ožívají (Byt).

Prakticky se tu nevyskytují gójové, neboť svět, který Paziński popisuje je čistě židovský, soustředící se sám na sebe, obrácený dovnitř a do minulosti. Jsou tu liščí límce, biblické debaty, už neexistující severní čtvrti s ulicemi, v jejichž obecných názvech (Orlí, Husí, Vraní, Kachní) se skrývá „specifický nádech smutku a nostalgie, který maskuje zoufalství“. A konečně je tu hlavní postava knížky, tedy smrt a svět odcházející do nebytí.

Melancholie, kterou je knížka protkaná, neznamená výhradně smutné tóny. Povídky z Ptačích ulic jsou i plné citlivé ironie a jemného černého humoru. Ten nechybí ve věčné konfrontaci vypravěče s extravagantními staříky, lakomému a podezřívavému akntikvárníkovi, dokonce ani při bdění u zesnulé doktorky.

Ptačí ulice dráždí smysly také vizuálně, mnoho scén jako by bylo připraveno pro filmovou kameru: Varšava postavená na hlavu a odkrytá při hledání Feldwurma, útok předmětů, opuštěných mrtvými, na živé, vize města přeneseného na ostrov, který směřuje za sluncem.

Piotr Paziński: Ptačí ulice, Větrné mlýny, Brno 2016