Sylwia Chutniková patří ke generaci mladých polských autorů, jejichž díla jsou v Polsku přijímána s jistými rozpaky. V této zemi se silnou konzervativní tradicí a jejími nároky na estetiku literárního textu si knihy autorů, jako je například Dorota Masłowská, Michal Witkowski nebo Wojciech Kuczok, stále vybuzují ohromnou energii — a to nikoli jen v rámci literárního provozu, ale i za jeho hranicemi, v otázkách morálky, přípustnosti některých témat v uměleckém díle, diskutuje se nad nimi například i o tom, jakým jazykem zobrazovat život na společenské periferii, co vpustit do „vysokého“ umění ze subkultur atd. Na pozadí burcujících textů nejmladší polské literární generace se rychle formují protikladné postoje: jejich autoři jsou na jednu stranu napadáni strážemi morálky, na straně druhé se vítá, s jakou vervou kritizují polské kulturní mýty.

Chutniková

Feministka angažující se za práva žen debutuje titulem Kapesní atlas žen, označujíc jej za „soukromou válku s tradičně vymezovanou polskostí“. Průvodkyně po Varšavě píše román o praktikách developerů, vytlačujících z města jeho původní obyvatele.

Jedná se o autorský typ, jehož texty jsou vždy úzce navázány k osobní každodenní životní praxi. Tito autoři nemají nikdy daleko k tomu, stvrzovat prostřednictvím literatury svůj společenský aktivismus, o jejich tvorbě můžeme oprávněně hovořit jako o angažované. Prosím, zatím bez předběžných hodnotících stanovisek.

↗

Průvodkyně po Varšavě píše román o praktikách developerů, vytlačujících z města jeho původní obyvatele. Foto en.wikipedia.org

Autorčin poslední text, román Potvory, byl vydán v roce 2012. Jde o poněkud přepálený obraz současné Varšavy a současných problémů života ve městě, jehož centrální čtvrti mají být proměněny na střežené areály domů pro nejbohatší společenské vrstvy a kde mají být vztyčeny tubusy skleněných kanceláří. Zde, někde na zlomu starých časů a nových společenských pořádků, žijí čtyři vzpurné ženy, jejichž metoda vzdoru je jednoduchá.

Násilí

Co jiného než násilí zbývá tam, když už není možné do mechanismu sociální transformace zasáhnout politicky, natož tak silami občanské společnosti? Praktiky aktivistek jasně odrážejí situaci, do níž se dostal neblaze proslulý revolverový kapitalismus, zasáhnuvší země někdejšího komunistického bloku.

V Potvorách je doveden k nejzazšímu bodu, tam, kde se nediskutuje, ale kde se upalují lidi; vyjednávání mezi developery a aktivisty vypadá zhruba takto: „Tamhleten hajzl je proti tomu, abych ze svého činžáku vyvezl důchodce a socky. — Jasně, tak ať si je, dáme mu nějaký čas a pak ho chytneme a někde za městem polijeme benzinem.“ Situace je tedy zlá, vlastně můžeme říci, že Chutniková svůj román situuje do éry totálního společenského rozvratu.

Téma propukajícího fašismu v obchodu s realitami v Potvorách ční jako dominanta a autorka se nijak nesnaží maskovat, že je to téma životní praxe, téma vnější. Na něm jsou vystavěny kratší příběhy žen, které se snaží v onom marasmu žít a sjednávat průchod spravedlnosti. Násilím.

Vše se zde do problému násilí sbíhá. Halina, Celina, Stefa a Bronka bojují proti zlu, ať už jde o odhazování odpadků, nebo o zločiny těžkého kalibru, masakry na aktivistech atd. — pravidelně si na ulicích vyhledávají své terče, vyvolávají šarvátky a zároveň plánují monstrózní nátlakovou akci.

Objektem násilí jsou vždy muži, vždyť právě oni drží své společenské role a tuží vládnoucí ideologii. — I ženská emancipace je v Potvorách traktována pěkně postaru a s přemrštěnou brutalitou.

Vysílení

Takový text pochopitelně vysiluje. Pokud se v nás hromadí frustrace ze světa, ve kterém už o všem rozhodují majitelé značek, obchodníci z nemovitostmi a politici, můžeme dělat, že o ničem nevíme, anebo se rozhoupat k činu. Chutniková chytla problém za jeho nejkratší konec, podobně jako to před lety učinil Rudiš (Konec punku v Helsinkách), Hakl (Skutečná událost) nebo Goffa (Vánoční zpověď).

Ve všech těchto případech frustraci kompenzuje literární poprava, ohně, exekuční akty na nedostižných zločincích z nejvyšších pater městské společnosti, nakládačka jejich pohůnkům atd. Myslím, že jsme se dočkali a že se z literatury tohoto typu stal žánr; nemotivované násilí, propukající ve filmech posledních desetiletí, zde bylo podřízeno vyšším cílům a vlastně i zkonzumováno.

Ano, to co se ještě v devadesátých létech zdálo výstřelkem několika amerických režisérů, ona estetika násilí pro násilí samotné, najednou mutuje v žánru, kde se násilím míří k lepší společnosti, zbavené zdánlivě nedotknutelných zločinců. Nejsme už ale natolik naivní, abychom si mysleli, že tato cesta někdy skončí vítězstvím. Naopak — série útoků s téměř železnou pravidelností končí úplným vysílením mstitele.

Forma

Celý text Potvor můžeme rozčlenit do několika kratších celků. V každém z nich se pokaždé představí jedna z protagonistek, a to především ve světle svých životních omylů a tragédií. Vše se tu jakoby vznáší v oparu totálního zmaru života, a pokaždé zbývá jen drobný krůček k tomu, začít problémy řešit tím nejbrutálnějším způsobem.

Jenom násilí dokáže dodat smysl nešťastné existenci, pokaždé v přímém, lineárním procesu: od frustrace se jde přímo k oběti, ta se pak zbije, zkope, prostě a jednoduše se vyřadí z provozu, spravedlnosti je učiněno zadost a postava mstitelky na chvíli nachází ztracenou jistotu života. Obraz vzpurné dámy je takto načrtnut alespoň v nejhrubších obrysech, zbývá jen společné dobrodružství spáchané na hlavě místního organizovaného zločinu.

Angažmá

Téma vysílení nás nakonec vede i k obecnější úvaze o mantinelech současné angažované literatury. Ta, jak napsal Roman Kanda ve svých Tezích o radikálním umění, bude nejspíš vždy psána na rubu oficiálních herních pravidel a lehce se chytá v pasti sémantické chudoby.

Ano, kde chybí umělecký vzmach, tam si čtenář o nějakém estetickém vzrušení může nechat leda tak zdát a nezbude mu, než se spokojit se šablonou. To bezpochyby platí i o Potvorách. Lineární vyprávění nijak nenarušuje a neproblematizuje sdělení, obsah díla je čitelný a lehce dostupný každému, kdo je schopen přečíst ucelený text. Všechny předpoklady pro to, abychom tuto knihu označili za příklad běžné produkce kulturního průmyslu, jsou naplněny — a možná právě proto bychom se měli ptát, jestli takto jednoduché zamítnutí textu není zároveň i zřejmým nepochopením jeho funkce.

Zkusme navrhnout naprosto jiný model uměleckého přenosu, než je ten, o který jde Romanu Kandovi. Připusťme, že ke knize přistupujeme s nasazením ryzí interpretační aktivity, která se chce cele uplatnit na poli textu, jeho tvorby a následného čtení, abychom záhy zjistili, že máme co dělat s dílem, které nic nekomplikuje, které nevyžaduje, aby se naše pozornost rozbíjela v ambivalencích obsahu a formy, dále, které dokonce ani nechce být zkoumáno opakovaným čtením.

Leží před námi text namířený především mimo svou vlastní existenci, text, který nás neustále excentricky přesměrovává od sebe ke kontextu a dále pak k předmětné skutečnosti. Chutnikové Potvory můžeme jen stěží zhodnotit tím, že o nich napíšeme, no, tak se podívejte, tady se nám kulturní průmysl snaží podsunout svůj standardizovaný výrobek a aby toho dosáhl, vydává ho za umělecké dílo — a pokud to stejně uděláme, pak se nám nejspíš vůbec nepodaří z textu čerpat ve chvíli jeho nejvyššího točivého momentu, v okamžiku, kdy jsme nabádáni k přímé intervenci v naší vlastní realitě.

Pokud z tak jednoduše organizovaného díla, jako jsou Potvory, chceme čerpat zkušenost pro naši životní interpretační praxi, pak bychom měli rezignovat na své vlastní estetické nároky a už vůbec bychom neměli hovořit o obecných či „autentických uměleckých kritériích“, vnucujíce je tak ostatním coby rukověť vzdělaného čtenáře. Co víc, jako čtenáři můžeme popřít i kontext, ve kterém Potvory vznikly, tedy líc tohoto díla, živé podhoubí mladých provokujících umělců kdesi v konzervativním katolickém Polsku. — Můžeme odmítnout problém estetiky textu, jeho formální výstavby atd., můžeme číst jen příběh frustrace a chvilkového naplnění smyslu života.

Není to totiž náhodou tak, že vyhroceně angažovaný text tohoto typu, kde je vše převáděno k jednomu úběžnému bodu, lze kritizovat pouze z pozice aktivistického čtení? Není to tak, že nás autorka nutí zapomenout na naše vzdělání, na kariéru nebo na pozice, které jsme obsadili v kulturním provozu? A to jen proto, abychom byli sami dovedeni na okraj nějakého podobně zoufalého aktu, jako jsou ty, o nichž v Potvorách čteme?

Myslím, že nějak takhle se to s touto knihou má — a podobně i s angažovanou literaturou obecně. Navzdory všeobecnému úzu kritiky, která se shodla, že angažovaná literatura je vždy levicová, žádný z jejích autorů nepíše politické agitky. Mnohdy jim dokonce nejde ani o to, podat sociálně citlivý popis reality, jak si myslí jiní.

Potvory, román angažovaný v silném slova smyslu, ukazuje, že pokud angažovaná literatura někam míří, pak nejspíš k extremistickým výstřelkům — a to jak na poli umění, tak především v životech těch, kteří takovou literaturu píšou; a možná dokonce i v životech jejich čtenářů.

K Potvorám

Odsud také můžeme vést kritiku takového díla. Dílo, které nás vede k obhajobě násilí a které nás učí prosazovat své cíle násilnou cestou, se totiž podivně samo v násilí spotřebovává. Lze odůvodněně předpokládat, že se nenajde jediný člověk, který by si tuto knihu přečetl a tak se vžil do jejích postav, že by vyrazil s přáteli a plánkem podzemí pomučit developera, který ho za pár měsíců nejspíš vystěhuje z bytu.

Chutniková sice dokáže vybudit agresi, hned ji však zbavuje její síly, neboť ji sama dokonává. A znovu, v cyklech — jitří jen proto, aby vzápětí zklidňovala. Tento vyčerpávající kolotoč emocí nakonec bude nejspíš i důvodem k tomu, její knihu odložit ještě někde před první polovinou. A dobře jí tak, co jiného nakonec vyprávění o Potvorách vymaže ze světa estetiky a z literárního kánonu než to, že je rovnou odmítneme?

Jsou-li tedy Potvory k něčemu, pak především k naší autoreflexi. Jen málokteré literární dílo nás vystaví otázce, kam až dokážeme zajít se svou interpretací — nikoli v uměleckém díle samotném, ale v reálné skutečnosti. Meze této interpretace už nejsou vytyčeny textem, ale naším vlastním nasazením, sémantická chudoba angažovaného textu nás vyvádí k činu mimo umělecké dílo. Proč bychom tento banální mechanismus měli neustále přehlížet? Proč hledat hodnoty tam, kde očividně žádné nejsou a kde ani být nemají?

Sylwia Chutniková: Potvory. Argo, Praha 2014.