Poslední dobou by se mohlo zdát, že se stále častěji objevuje otázka, jak psát poezii. Druhá světová válka je už více než půlstoletí za námi a s ní i známá Adornova teze, že po holocaustu nelze psát poezii. Jestliže tahle parole napomohla vzniku subjektivistického obrazo/veršotepectví, pak musíme s povděkem sledovat, že pádící léta a sílící hlasy po kritickém angažmá umělců tentýž druh krásného umění nemilosrdně likvidují. Subjektivně vyhrocená lyrika — díky bohu — skončila ve slepé uličce verbálního formalismu, a jakkoli její pěvci ještě tlučou hlavou o příčnou zeď, pomalu tam hyne na úbytě.

„Změna paradigmatu“ s sebou pochopitelně nese celou řadu tvůrčích nesnází — a je na každém autorovi, jakou si najde novou metodu a s ní i novou poetikou. Ty, co na volání po změně kašlou a radši si dál vzdorovitě vedou svoji všemu a všem navzdory, přenechme dějinám a akademickým kompendiím. Zajímají nás především ti, kteří se dnes pokouší o nejistou syntézu „angažovaného“ prvku s prvkem tradičním, estetickým. Zdůrazňují stále pitomější škleb naší současnosti, našeho pádu do temnot technokratického tartaru, sociální nerovnost nebo banalitu prožírající se kulturou.

Autorů, kteří se mermomocí zakusují do naší společné reality ve snaze objevit v ní další tučnou porci rozporů a nejrůznějších nesmyslů či anomálií, je u nás ale pořád poskrovnu. Při vší úctě k básníkům, kteří už nechtějí být automatickými zapisovači jedinečných existenciálních prožitků, převažuje šeď kritickými ohlasy jakože poučené, ale tak trochu opatrné tvorby.

O něco příznivější výchozí pozici mají básníci, jejichž dílo vznikalo od devadesátých let a mohlo sledovat nejrůznější kotrmelce společnosti, založené na kapitalistických principech. Pokud záhy nenabyli dojmu, že konečně nastal pravý čas ohrnout nad vším nos a věnovat se především svým vlastním průnikům do nadčasové říše Poesie, mohli dojít k překvapivým a pozoruhodným výsledkům. A také že došli — pars pro toto mám na mysli Lubora Kasala a jeho poslední knihu nazvanou Dvanáct, podtitul Pocta Alexandru Blokovi.

O Kasalovi je známo, že u nás rozvedl a hluboce propracoval metodu aluzivního psaní. Jeho texty počínaje druhou půlí devadesátých let byly řazeny k postmoderním proudům v české literatuře. Zároveň se také upozorňovalo na fakt, že jde o silné obrazy naší polistopadové reality. Mám za to, že právě tento prvek v poslední knize nechal básník vygradovat na jeho pomyslné maximum.

K textu Alexandra Bloka Dvanáct, na nějž podtitul odkazuje, se Kasal přiblížil jen v několika málo průsečících. V Blokově skladbě totiž zasněženou ruskou krajinou kráčí dvanáct rudoarmějců, věrozvěstů nového bolševického řádu, a v jejich čele nakonec i sám pán Ježíš Kristus. U Kasala to nejsou rudoarmějci, ale turisté. Okázalost Blokovy doby, jež byla naplněna ideálem komunistického zřízení, u Kasala střídá bezvýchodnost konzumeristické kultury — Blokovo ruské zasněžené město se proměnilo na zábavný lunapark s jeho krachujícími kulturními symboly:

Obrovský měch duje

oblohou okázale namodralou

tu je

nafukovací bezvědomí

nafukující nádvoří domy

zahrady a v nich pévécé-túje

nafukovací hrad s katedrálou

nafukovací čestná stráž

a turisté hledící na vitráž

svatá Ludmila polymeruje

svatý Vojtěch slepen z gumy

Václav z plexisklových střepů

— Marná sláva Češi všecko umí

ať třepu jak třepu

nijak se nerozmlátí

ti jejich svatí

Nad řekou skákací hrad

— Kdopak by ho neměl rád?

Chraň tě ruka páně zkusit ho rozbourat

To je taková naše okrasa

Hopsá hopsá hopsasa

Kasal ve své lyricko-epické skladbě taví do řeči poezie hned několik témat, které jinak bývají námětem učených intelektuálních diskusí: opozdilý antikomunismus anebo sociální rozdíly, vzrůstající nesnášenlivost vůči důchodcům atd.

Ale byli bychom vedle, kdybychom v jeho skladbě hledali jen témata. To, co nám totiž může Kasal dát navíc (a to měrou vrchovatou), je sám způsob vyjádření, jazyk, který se hrne a mnohde se zalyká nad tou vřavou, o které má svědčit. Ve světě bez idejí můžeme hovořit o svobodě, ale jen básník, který sleduje opravdové dění, vystihne žargon plebsu a myšlení, jemuž už jsou všechny ideály dokonale ukradené. Volá-li někdo po svobodě, odpovídá Kasal expresivním obrazem:

— Co je to za ksichta?

Co je to za bledýho maroda

bez krvetvorby?

Co to je za šlichta?

Ty jeho lícní torby!

Co je to za bratrance

gorilího alfasamce?

A navrch dědek ukňouraná

Svoboda je tu zbavena všech patetických řečí, zůstalo z ní jen torzo. Pravicová propaganda tak dlouho hlásala právo jít za svým cílem, za svým požitkem, až nám to pěkně prorostlo až do veršů:

— Každý přece může

Vstříc namodralé obloze

vstříc vesmírné děloze

porodem proti věčnosti

himl na světě jsme jenom jednou hosti

— Ve jménu tenisu trhu i modré planety

amen

Když jsem v úvodu napsal, že dnešek před nás staví otázku, jak psát jinou poezii, pak Kasalových Dvanáct mohu uvést jako jednu z vážných odpovědí. Postmoderní metoda, jak se v tomto případě ukazuje, nemusí být jen formalistní honbou za literární exkluzivitou. Lze pomocí ní vyjádřit daleko více. Lubor Kasal přes sebe přeložil jakoby dvě varianty téhož textu. Ta první, Blokova, byla kdysi založena na pozitivním, vypjatém angažmá z dvacátých let 20. století; druhá, Kasalova, je angažovaná negativně. Její metodou je ironie, někdy výsměch, jindy vztek. Pochybuji, že se u nás najde někdo, komu by to ve stejném stylu básnilo lépe. A konsekventně pak i předpokládám, že spíš než druhého — a nutně epigonského — Kasala se jednou dočkáme autora oné pozitivní varianty.

Lubor Kasal: Dvanáct. Pocta Alexandru Blokovi. Druhé město, Brno 2011.