Nepotřebujeme lepší kapitalismus, ale jiný svět
Lukáš SenftTOP 09 přináší vize budoucnosti. Opakuje v nich ale jen tržní pohádku, která způsobila současnou mizérii. Lidé potřebují radikální změnu.
Mátožení TOP 09 na české politické scéně připomíná impotenta v bordelu: k ničemu tam není, ale odmítá odejít. Ani by nemělo smysl o ní ztratit slovo, kdyby neodrážela tak smutně a přesně celkovou politickou mizérii.
Před pár dny strana znovu prokázala svou houževnatou zaslepenost, přes niž nevidí zbytečnost své existence, a sestavila novou strategii s názvem Vize 2030.
Hlavním poselstvím je podpora volného trhu.Tedy to, co tvrdí víceméně všechny západní partaje. Zbytek jsou jen kosmetické úpravy. Najdeme tu privatizované zdravotnictví, nižší daně a osobní zodpovědnost. Varování před chudými vyžírkami a lenochy, kteří ohrožují střední třídu.
Občan musí dobře pronajmout sám sebe
Vzdělání musí být samozřejmě flexibilní, aby se študentík mohl snadno prodat bohaté firmě. Celkově se akademici mají zabývat tématy, která odpovídají na „společenskou objednávku“. A všichni musí do zblbnutí „inovovat“, abychom byli konkurenceschopní. V téhle demokracii nejsou občané, ale pouze produkty, které je potřeba výhodně pronajmout.
To vše je dochuceno konzervativním blábolením. Školy se mají bránit „účelově vznikajícím menšinám s individuálními zájmy“. Máme si dávat majzla i na „extremistické postoje, které úctu k menšinám vyvyšují nad rodinu“. Cílovkou jsou nejspíš puritáni z viktoriánské Anglie devatenáctého století, kterým se porouchal stroj času a oni nemůžou pryč.
Zdání svěžesti má vytvářet alespoň Dominik Feri. Ten si hraje na zástupce mládí, ale reálně se chová jako konzervativní fotr, který se naučil s Facebookem. Přes internetové vtípky tak stále valí devadesátkovou představu o světě a moralizuje o ambicích, jak uspět na trhu.
Pro mladé tedy ukuchtili tři lákadla, která jsou až fascinujícím způsobem k ničemu: volby přes internet, odeslání třetiny středoškoláků na půlroční studium v zahraničí a — teď pozor — vouchery na financování kulturních výdajů. Student zkrátka dostane „stravenku na kulturu“ a zaplatí si tím třeba koncert Chinaski. Proč? Protože potřebujeme vzdělané zaměstnance, aby stoupla jejich cena na evropském trhu s otroky.
Problémy mladých jsou ale jinde. Předražené nájmy, podhodnocená práce, podpora zahraničních firem, které se tu chovají jako v kolonii, neexistence odborů, které by se zastaly pracujících, a tak dále a tak dál. Student se tak musí buď zadlužit, nebo s trochou štěstí prodat své tělo a mysl do služby korporátu. Protože jestli si myslíte, že prostitutky prodávají svá těla, kdežto zaměstnanci nikoli, pak máte jen puritánské představy o sexu a nedostatek reflexe světa práce. Poukázka na vystoupení bratří Nedvědů a výlet do Bavorska nic z toho nevyřeší.
Co tedy s tím? Filosof Alain Badiou shrnuje čtyři zásadní problémy naší doby. A vystihuje jimi také malátnost Topky a vlastně většiny dalších partají:
- brutalita tržní logiky
- neschopnost politické oligarchie zlepšit situaci jedinců
- frustrace lidí, kteří potřebují skutečnou změnu
- neschopnost vymyslet tuto novou a strategickou vizi, velkou Ideu
Neustálé oprašování starých kapitalistických receptů ovšem nic nevyřeší. To z nich vyvstala bolest naší situace. Jejich obsesivní recyklace nepřinese léčbu, ale jen prohloubí tragédii. Tahle cesta patří minulosti. Voliči vyžadují změnu.
Je potřeba nová vize pro život, nový systém a nový svět.
Ještě jednou: ne že by tato rétorika nebyla věcně správná. Ale jak daleko se vlastně dostaneme, když budeme stále znovu provolávat hesla o "brutalitě tržní logiky" - a přitom nebudeme mít odvahu si přiznat, že trh jako takový je (přinejmenším pro současnou fázi evoluce lidstva) prostě nepostradatelný a nezrušitelný?!...
Ty "nové ideje" vzniknou právě a pouze tehdy, když levice dokáže překročit svůj vlastní stín, a když začne vnímat a uznávat i tu stránku reality, která jí nepasuje do jejích ustálených - a pohodlných - myšlenkových schémat.
Tato nová idea vyžaduje velké činy; a tím největším počinem je právě to, dokázat překročit hranice svého vlastního ideového horizontu.
Jinak ještě za nějakých sto, dvě stě let bude nějaký nový Badiou stále ještě naříkat nad "brutalitou tržní logiky"... A bude mít dozajista opět pravdu; a vůbec si neuvědomí, že na tom že t a t o brutální tržní logika stále ještě panuje ve své ryzí formě, nese svůj podíl i levice, která neměla odvahu uchopit problém v jeho vlastním jádru.
Dnes je ale rozšířená představa, že "bez lidské vůle se ani vlas na hlavě člověka nepohne". (Bigotního věřícího poznáte podle rozcuchaných vlasů; kdo se bojí Boha, udělá si raději dredy, aby mu Bůh s těmi vlasy moc nehýbal.)
Problém člověka je, že je poněkud více všemohoucí než vševědoucí, paradoxně však chová velkou úctu ke své vlastní vševědoucnosti a svoji všemohoucnost nějak moc neřeší, nebo ji řeší až když je průser. To má z toho, jak tenkrát jedl z toho stromu...
Až člověk zase bude cítit úctu nikoli ke své vlastní vševědoucnosti, ale ke kráse světa, která se lidské vševědoucnosti vymyká a lidskou všemohoucností je ohrožovaná, až člověk přestane zbožňovat účelnost všech věcí včetně sebe sama, až se člověk přestane cítit (Kantovým) účelem a začne se cítit opět prostředkem k dobru, které ale leží mimo něj a mimo možnost jeho poznání, pak se možná svět stane o něco lepším.
Dnes člověk vnímá svět podobným způsobem, jako by vnímal umělecký obraz jen jako plátno, ze kterého si nechá ušít kalhoty, poněvadž je to účelné.
Ke vnímání krásy světa přesahující naši vševědoucnost lze dospět jen revolucí v lidských srdcích.
Nelze to nařídit ani vyprojektovat.
Takovéto zásadní změny způsobu lidského vnímání okolního světa v minulosti probíhaly aniž by je někdo řídil a projektoval.
...Třeba až se to počasí opravdu hodně zblázní... nebo třeba až se sem poženou desítky miliónů uprchlíků, nebo XYZ ...pak třeba možná.
Schopnost vnímání brutality, jako organické konstanty lidské přirozenosti rozhoduje dokonce i o schopnosti sociálně citlivého usměrňování trhu..
Vnímání brutality tržní logiky jako nutně odstranitelného cizího nepřirozeného škůdce, nabízí pouze radikální způsoby řešení formou asociálně liberálního či státního kapitalismu.
Pokud se nebudeme schopni spřátelit se všemi odstíny naší lidské přirozenosti a rozpoznat jejich působení, pokud tu ošklivou hořekování vyvolávající součást naší mentality štítivě vykážeme z našeho bohulibého já, tak.......
A nadále nám zbudou jen oči pro pláč a ruce k lomení nad notoricky známými následky lidské přirozenosti - nad brutalitou nejen tržní logiky....bych prohlásil vykláněje se z kazatelny psychoanalytika
Jestliže je možno o základních společenských a produkčních systémech minulosti (jako feudalismus a kapitalismus) právem předpokládat, že vznikly samovývojem, pak v nové epoše se poměry skutečně mění. Člověk už nečeká pouze trpně, co na něj chodem dějin tak nějak samo spadne - nýbrž už musí zapojovat i svůj vlastní mozek, aby ten chod světa a svých dějin začal sám vědomě řídit. Svoboda se tomu říká. Svoboda nenechat se pouze vláčet poměry, nýbrž sám vědomě tvořit.
A ten komunismus - ono to opravdu zase taky nebylo tak že by si ho někdo prostě "vymyslel": svým způsobem i ten komunismus, ačkoliv se nakonec ukázal být - ve své ryzí podobě - jenom slepou cestou vývoje, tak nakonec to ale bylo z jiného pohledu prakticky nevyhnutelné vývojové stadium.
Ten komunismus si totiž nevymyslel jenom nějaký Marx či jiné skupinky revolučních nadšenců, on si o ten komunismus "říkal" kapitalismus sám, a to sice právě tou svou "brutální logikou". Zkrátka, člověk nemohl natrvalo unést to že bude jenom pasivně vláčen touto logikou kapitalismu, a musel proti tomu něco podniknout. Kapitalismus sám si vytvořil svou vlastní dějinnou opozici.
Ano, komunismus se nakonec ukázal být slepou větví vývoje; ale byl to experiment, který nám ukázal, kde je chyba, a čeho je nutno se pro příště vyvarovat. Kolik je ve vědě takovýchto marných a nepovedených experimentů? - Na jeden opravdu úspěšný přijdou stovky a tisíce těch nezdařených! Ale i ty nezdařené mají ten svůj smysl, že nakonec vedou k poznání té jedné jediné cesty, která může vést k opravdovému úspěchu.
A tak není vůbec marné, už dnes se na tuto alternativu připravovat. Když už se hroutí dům, je poněkud pozdě na to začít vymýšlet nouzové programy. Je podstatně účelnější být připraven předem.
Hegel to ale viděl poněkud jinak. Hegel sice také v tom profánním trhoveckém hemžení kapitalismu zaměřeném jenom na vlastní prospěch spatřoval principiální omezení či vyloženě negování autenticky lidských (duchovních) vlastností a schopností; nicméně Hegel se domníval, že p r á v ě prostřednictvím dynamiky této materiální společnosti, dialektikou jejího pohybu, je možno dospět k těm vyšším duchovním, a tedy i humánním sférám.
Marx Hegelovi - dozajista právem - vytýkal, že to jeho řešení je fiktivní: osvobozuje člověka jenom v duchovní rovině, zatímco v té reálně-materiální ho ponechává pod nadvládou trhu a kapitálu.
Na straně druhé se ukázalo, že to Marxovo řešení nakonec také bylo jenom fiktivní. A že bez toho trhu to prostě nepůjde. A tak je na čase se ptát, jestli ten Hegelův model přece jenom také neměl něco do sebe. Jestli není opět možno po něm sáhnout; ovšem ne v té původní podobě.
Připomeňme si znovu jeden použitý termín: "totální svoboda". Tu chtěl mít Marx; ale takováto absolutní řešení pravidelně ztroskotávají na realitě. Zkrátka: s určitou mírou nesvobody respektive omezení daných tou "logikou trhu" se už asi budeme muset smířit. To samo o sobě ještě nemusí znamenat naprostou katastrofu: je mnoho věcí v životě, které tak či onak musíme skousnout, i když se nám nezamlouvají.
Takže, nějaké "totální svobody" asi opravdu nedosáhneme; ale to o co se jedná je to, té "brutální logice trhu" vzít právě tu její brutalitu. Tuto logiku změnit, modifikovat tak, aby ztratila svůj principiálně nehumánní charakter. Novodobou počítačovou řečí vyjádřeno, jde o to tuto logiku "přeprogramovat".
Ještě jednou: nějaké "totální" svobody, absolutní nezávislosti na trhu, jak si to představoval (či spíše vysnil) Marx, tak toho skutečně nedosáhneme. Ale alespoň z á k l a d n í svobody, alespoň základního zhumanizování té tržní logiky - tak toho bychom snad přece jenom dosáhnout mohli. Alespoň za pokus by to dozajista stálo.
Nemá se ptát, co geniálního mohu udělat, abych svět spasil.
Nemyslím si tedy (jak jste mě možná mylně pochopil), že člověk nesmí zasahovat do uspořádání světa.
Ze "stovek a tisíců nezdařených experimentů" pana Poláčka, které "mají svůj smysl v tom, že nakonec vedou k poznání té jedné jediné cesty, která může vést k opravdovému úspěchu", jde na mě hrůza. Člověk se netouží obětovat v devítistém prvním nezdařeném pokusu o šťastnou společnost s krásným vědomím toho, že tím přispěl k přiblížení dvanáctistého šedesátého třetího pokusu, který už bude opravdu ale opravdu úspěšný. To experimentování je pro experimentátory určitě velmi vzrušující. Pro lidský materiál ale ne. Domnívám se, že to, zda nějaký další pokus přinese lidem dobro nebo zlo, lze do značné míry dopředu poznat podle motivace a přístupu. Pokud je tento pokus veden megalomanií a pýchou, lze předpokládat, že pokus bude neúspěšný a přinese lidem zlo a utrpení.
Jsem pro změny, při kterých si je člověk vědom, že svým rozumem nemůže obsáhnout svět a všechny vztahy v něm. Jde o to, zda ty změny poskytují dostatek času a prostoru pro adaptační mechanismy, do jaké míry jsou násilné či přirozené, zda někde nevznikne v důsledku násilné a rychlé změny kritická nerovnováha, možná s fatálními následky. V případě ochrany přírody je člověk schopen uvažovat v souvislostech, v případě uvažování o sobě samém a o uspořádání lidské společnosti však člověk tohoto odstupu schopen není a zůstává v zajetí svých vášní a ideologií. Jsem pro změny vedené dobrými úmysly a pokorou, nikoliv zlobou a pýchou.
A za druhé: nevím kolikrát Vám mám ještě vysvětlovat, že evoluce si nedá nic předpisovat. Je to ta evoluce sama, která si ty své "experimenty" vytváří, ať se nad tím rozčilujete jak chcete. A bylo to součástí právě této evoluce, že kapitalismus sám - svou imanentní omezeností - žádal vytvoření své vlastní dějinné alternativy.
Ta alternativa přišla - a byla, zcela podle Hegelova schématu dějinného vývoje, napřed jenom čirou negací; čirým opakem toho výchozího bodu, tedy kapitalismu. Byla jeho totálním popřením; ale v této absolutní negaci v sobě zároveň nesla stále ještě i jeho vlastní chyby. Pokud zůstaneme u těch zákonů dialektického vývoje, pak je to právě ten třetí krok - krok syntézy, spojení pozitivních elementů obou předchozích stadií, který před námi stojí, jako příští dějinný úkol.
Je samozřejmě možno před nutností tohoto dalšího, bezpochyby radikálního kroku zavírat oči; ale výsledkem tohoto strkání hlavy do písku bude nejspíše jenom to, že namísto smysluplné pozitivní syntézy dojde k opětovnému nahromadění interních deformací systému, a opět dojde k nějakému nekontrolovatelnému výbuchu.