O anihilaci Muriel Blaive a principech historické práce
Jan RandákJan Randák si v souvislosti s polemikami nad prací francouzské historičky všímá naprosté absence opravdové diskuse, která by mohla posunout naše poznání minulosti.
Jistě je zbytečné rekapitulovat dění posledních týdnů okolo historičky Muriel Blaive, respektive poryvy, na jejichž počátku stál její rozhovor s Veronikou Pehe Od totalitarismu ke komplexitě minulého režimu. Proti jejím soudům údajně relativizujícím zlo komunistické totality povstali v panickém hněvu mediálně známí i nezmámí bojovníci za čistotu jakýchsi pravých a jedině pravdivých dějin. Považme, někteří dokonce s doktorátem z moderních dějin, jak o sobě sděloval jeden z hybatelů „causy“ Jakub Szantó.
Když jsem si pročítal kratší i delší texty lemující celou polemiku, musel jsem občasně pomyslet na populární obrázek Josefa Lady Rvačka v hospodě z roku 1949. Zatímco si osazenstvo lokálu dává po ústech, divák by se mohl vlastně docela dobře bavit. Ne, rozhodně nechci snižovat důležitost diskuse o komunistické diktatuře. Problém je však ten, že celá stále ještě aktuální „causa“ žádnou diskusí není a jen těžko se jí může stát.
Řekl bych, že spíše tím prvním. Soudím tak podle četných hyperbol v článku. Už jen titul mluví o anihilaci. To zní jakoby někdo paní Blaive existenčně ničil zatímco s ní prostě jen ńesouhlasí.