Akademický boj: Z devatenáctého století ani o píď!
František TrampotaNávrh rektora brněnské Masarykovy univerzity vyžadovat habilitační práce ve světovém, nikoli českém jazyce vyvolal živou debatu. Prospěje, či uškodí cizojazyčné prostředí akademické úrovni oborů?
Akademický senát Masarykovy univerzity (MU) schválil před nedávnem návrh rektora Mikuláše Beka na ustanovení povinnosti odevzdávat habilitační práce v angličtině nebo v jiném světovém jazyce. Hlavní cíl návrhu je poměrně zřejmý: otevřít univerzitu světu a zkvalitnit tak akademické prostředí. Směr, kterým se vedení MU vydalo, není nijak překvapivý a tvoří součást plánu internacionalizace MU již několik let.
V reakci na tento návrh se však strhla lavina národoveckých reakcí, která se z Facebooku (kam autor textu nechce mít přístup) přelila i do veřejně dostupného prostoru. Na rektorův návrh veřejně reagovali Jiří Hanuš, profesor Historického ústavu Filozofické fakulty MU, a Světlana Hanušová, vedoucí Katedry anglického jazyka a literatury Pedagogické fakulty MU, kteří tento návrh odmítají. Jedná se sice o vyjádření pouhých dvou příslušníků akademické obce, nebude však příliš spekulativní tvrdit, že jejich názor se odráží i u mnoha dalších akademiků, zejména zmíněných fakult. Jejich argumentace je totiž zároveň víceméně obhajobou statu quo.
Již název jejich textu, „Právo předložit habilitační práci v mateřštině“, nelze přejít bez povšimnutí. Máme-li na něco právo, znamená to, že je takováto záležitost zakotvená v právním řádu ČR. Pokud právní řád nic takového neobsahuje, žádné takové právo neexistuje. I pokud by autoři prosadili „Nárok předložit habilitační práci v mateřštině“, znamenalo by to, že v České republice budou odevzdávány habilitace i v polštině, romštině, ukrajinštině, vietnamštině nebo v jazycích dalších státem uznaných i neuznaných národnostních menšin. Nakonec by se třeba objevil i nárok na klingonštinu.
Pět tezí pro národní obrození
V samotném prohlášení sepsali autoři pět tezí, jimiž své odmítnutí návrhu obhajovat dizertační práce v angličtině zdůvodňují. Hned ta první je značně flagrantní. Autoři píší o potřebě historického fetiše národního státu a národního obrození, k němuž se máme upínat i dnes. Je zřejmé, že pro lid obecný bylo zrovnoprávnění češtiny a její rozvoj přínosem a jistým osvobozením. Totéž však platí v opačném gardu o světě vědy, jejíž některé obory zůstaly češtinou zakonzervovány a izolovány od zbytku světa až do dnešních dní.
A potom, který národní stát autoři vlastně míní? Myslí tím první republiku, tedy onen stát, kde se jako úřední jazyk používal jazyk československý? Ta už neexistuje. Nebo současnou republiku? Ta už ale na základě současné Ústavy ČR není národní.
Nejsem si jist, zda existuje legislativně vymahatelná definice světového jazyka, pokud jsem se s podobným problémem setkal při hodnocení vědecké produkce, uplatňoval se obvykle počet mluvčích daného jazyka. V takovém případě by ovšem měla čínština nad angličtinou hodně navrch. A světová univerzita jak je ta v brně má jistě dost docentů a profesorů, kteří zvládnou práci v nejsvětovějším jazyce posoudit.
Vážnější je, že se do první desítky nevejde němčina (je co do počtu mluvčích jedenáctá) a zcela vypadne latina -- dva jazyky, bez kterých se filosof obecně a každý, kdo se zabývá historií v širokém středoevropském regionu, neobejde.
Angličtina je jazyk, který používám na velmi základní úrovni. Přesto jsem dost často zaskočen produkcí mladých českých autorů odborných textů -- těžkopádnost, neobratnost a nuda jejich angličtiny , bohužel, obtěžuje i takového neznalce, jako jsem já. Hodnotit disertační práci napsanou v hodně špatné -- a u našich doktorandů spíše obvyklé -- angličtině je v každém humanitním oboru za trest: člověk nepozná, jestli se pisatel mimořádně hloupě vyjádřil, protože nevládne jazykem, anebo protože mu chybí vědomosti, řemeslo a nezbytná špetka nadání.
Myslím, že otevřenosti -- i té světové - sew více blíží dosavadní praxe, kdy doktorand může na většině českých škol obhajovat práci v angličtině, češtine a slovenštině.
ale pokud pan rektor Bek a pan trampota myslí, že lze jazykovou kulturu zavést vrchnostenským příkazem, mohou mít pravdu -- za takových padesát, šedesát let se to jistě zvládne.
Anebo jestli nejsou ještě jiné cesty, jak postupně dosáhnout cíle.
Naopak je známo, že zrušení mezinárodního universitního prostředí je proveditelné rychle a účinně na celá staletí, viz Václav IV.
Právě z toho důvodu jsem značně skeptický vůči tomu, nutit právě tvůrce principiálně intelektuálně náročných textů k tomu, tyto sepisovat v řeči, která jim není vlastní a blízká.
Ono se dřív nadarmo nebojovalo za to, aby se děti a mládež mohli vzdělávat v mateřském jazyce. Nejlíp se v něm myslí.