Stane se školství a vzdělávání důležitým politickým tématem před podzimními volbami? Odpověď na tuto otázku je snadná. Nestane. Vzdělávání u nás nepředstavuje rozhodující téma, a to ani před volbami. Vzdělávání nám přitom může dát moc nahlížet za obzory, poznávat sebe, druhé, svět. Pokud nevěnujeme pozornost sobě, druhým a světu, čemu ji tedy věnujeme? Volební témata budou nejspíše jako vždy zejména ekonomického charakteru — kdo a jak zajistí naše bohatství, případně ještě sociálně-fobická — která skupina lidí nás ohrožuje více než jiná. Peníze a strach zřejmě rozhodují volby ve větší míře než kapitoly ve volebních programech týkající se vzdělávání, přestože to nás může učinit bohatšími všechny a omezit v nás strach z jakýchkoli druhých.

Ignorujeme-li vzdělávání jako politické téma, ignorujeme vlastně to základní, co pro sebe můžeme společně (i politicky) udělat. Vzděláváním rozvíjíme sebe samé, pečujeme o svoji duši, o to nejcennější, čím jsme obdarováváni - o naše děti. Děti jsou důležité nejen proto, že mají roztomilé tvářičky, jsou mimo jiné základem udržitelnosti toho, čemu říkáme svět. Jsou tvůrci budoucí podoby světa. Jak jej budou tvořit, záleží na tom, co se od světa (i od nás) učí. Pokud politika ignoruje vzdělávání, znamená to, že je vážně nemocná: seberozvoj ani budoucí podoba světa pro ni není hodnota.

Téma vzdělávání možná není populární ani mezi voliči. My vlastně cokoli kolem škol nemáme moc rádi, a není se čemu divit. Školu si často spojujeme s přípravou na začlenění do struktur společnosti více méně bez ohledu na naši vůli, sny a touhy. Tento proces někdo občas obhajuje jako nezbytnou „socializaci“. Socializaci přitom můžeme vnímat jako rozvoj schopnosti žít společně s druhými, nejen jako proces usměrňování dětí k začlení se do systému.

Vzdělávání je někdy omezeně definováno jako příprava na život s cílem udržovat systém. Z tohoto pohledu pak na něm není nic zajímavého. Zajímavější je, pokud aspoň na chvíli připustíme (je to ještě vůbec legální?), že žádný systém neexistuje. Možná existují pouhé zájmy jednotlivých lidí, kteří vyprávějí příběh o systému, jak se to právě jim hodí. Vyprávějí příběh, ve kterém se musíme povinně začlenit do vedlejších rolí v systému (i v našem vlastním životě a světě). Pokud bychom rozvyprávěli demokratický příběh, že společnost svobodně vytváříme my sami, máme v ní hlavní roli, pak k tomuto vytváření nejvíce potřebujeme právě vzdělávání.

Zkusme na chvíli vnímat vzdělávání včetně školství jako cestu k tomu zásadnímu, čím jsme, k sebepoznání, poznání druhých, ke schopnosti žít, žít s druhými a vytvářet náš i společný svět. Jak by pak vypadala kapitola vzdělávání ve volebním programu? Mohlo by se vzdělávání stát tématem voleb, rovnocenným ostatním tématům? Nabízím zdarma všem politickým stranám několik hesel (kopírování možné i bez uvedení zdroje).

Bereme vážně primární cíle vzdělávání

Chceme vzdělané, sebevědomé občany, kteří budou schopni žít v souladu s přírodou, s druhými lidmi, rozvíjet poznání světa i kulturu života. Volební program by mohl obsahovat návrh konkrétního kroku: uzákonit, že tento primární cíl nesmí nic upozaďovat. Současný školský zákon poměrně dobře definuje hlavní cíle vzdělávání, jenže nikdo je zřejmě nečte. Při tvorbě novel a vyhlášek jsou ignorovány, možná jsou některým přímo pro smích.

Primární nejsou zájmy trhu práce (ačkoli zpětná vazba z něj je důležitá) ani předměty ve škole, žádné známky, žádné přijímací ani závěrečné testy. Důležitý je rozvoj vnímání sebe v celistvém, smysluplném obrazu, ve spojení s druhými, se světem. Náš svět se mění před našima očima, roste význam globální odpovědnosti za Zemi i potřeba zvýšené lokální angažovanosti všech. Změny probíhají rychleji, než se na ně stíháme připravit. Pokud si uvědomíme primární smysl vzdělávání, může nám to hodně pomoci.

Každý může být vědcem i řemeslníkem