Ačkoli jsem věděla už na gymnáziu, že chci jednou učit, rozhodla jsem se vystudovat „něco pořádnýho“. Stačilo se porozhlédnout, jací spolužáci a které spolužačky se na učitelství hlásí, a bylo rozhodnuto v podstatě samo — pedagogická fakulta mi zkrátka nebyla dost dobrá, já měla vyšší cíle než „záchrannou školu“.

Na vysoké jsem začala zjišťovat, že pedagogické fakulty a učitelství podobné pocity nevyvolávají jen ve mně. Byť se čeští učitelé a učitelky drží podle statistik poměrně vysoko na pomyslném společenském žebříčku, jejich současní žáci a studenti většinou učitelství nevnímají jako prestižní povolání. Podle průzkumu společnosti Scio (2016) mezi uchazeči o studium na vysokých školách téměř čtvrtina těch, kteří se na pedagogické VŠ hlásí, vůbec učit nechce, a na druhou stranu si celá pětina hlásících se na VŠ bez pedagogického zaměření myslí, že by je učit bavilo.

Pedagogické fakulty produkují dostatek absolventů na to, aby uspokojily poptávku českých škol. Problémem je ovšem alarmující procento těch, kteří nakonec do škol vůbec nenastoupí, protože třeba učit nechtějí a peďák byl tehdy jen „záchrana“, když nevyjde vysněný obor. Nakonec, já sama jsem to udělala stejně.

Jiní absolventi do školy nastoupí, po pár letech ale s díky odcházejí, často do soukromého sektoru. Podle mě je útěk nešťastných absolventů mimo školství stále ta lepší varianta — v té horší ti samí lidé do škol nakonec nastoupí, a byť učením otrávení, zůstávají. Na spočítání mých bývalých učitelů a učitelek, které jejich práce vůbec netěšila, by mi prsty jedné ruky nestačily; naopak ti nadšení a inspirativní byli bohužel spíše světlými výjimkami.

Touha po povolání, které dává smysl

Tahle zkušenost pro mě byla nejprve demotivující, nakonec ale — po třech letech studia nepedagogického oboru — převážila touha po povolání dávajícím smysl a já se rozhodla, že chci být právě tou světlou výjimkou. S kamarádkou, která dospěla po měsících strávených v laboratoři zkoumáním buněk ke stejnému závěru, jsme začaly spřádat plány, jak zjistit, zda se opravdu chceme stát učitelkami.

Nechtěly jsme na to zůstat samy, a tak jsme si vymyslely spolek, který by sdružoval studenty, kteří to mají podobně — vidí ve vzdělávání a učitelství smysl, i když učitelství vůbec nestudují. Se dvěma z nich, studenty filosofie a historie, a s pomocí našich kamarádů ze školství a neziskového sektoru jsme nakonec společně vymysleli koncept přípravy a týdenního výjezdu na základní školu. Jak jinak lépe zjistit, jestli vážně chci být učitelka, než se na týden učitelkou stát?

A tak jsme přípravu a týdenní výjezd zrealizovali. Bylo to tak náročné a podnětné, že jsme se rozhodli nenechat si tuhle zkušenost pro sebe. Na základě vlastních příběhů studentek a studentů, kteří nešli na pedagogické fakulty, ale chtějí učit, jsme založili projekt Výluka a začali jsme na základní školy brát i další studenty s podobnými choutkami. Studenty nepedagogických oborů, lidi často sotva dvacetileté, pouštíme mezi o pár let mladší školou povinné žáky a necháváme je učit.

Zní to snad až podezřele, ale školy a pedagogické sbory mezi sebe studenty, kteří možná chtějí učit, rády pouštějí. Některé z čistě praktických důvodů, protože v regionech mají zájemců o učitelské posty nedostatek a doufají, že se účastníci Výluky nakonec pro doplnění potřebné kvalifikace rozhodnou a do regionů se vrátí, jiné školy zase proto, že nadšení mladí studenti často připomenou unavenému sboru smysl jejich povolání a pomohou mu nabrat druhý dech.

dá člověku zkušenost, kterou nezíská nikde jinde než právě jako vyučující ve škole. Foto archiv DR

Z ohlasů jak odborné, tak laické veřejnosti na tento projekt vyplývá, že obě tyto strany si mohou být navzájem prospěšné. Vypovídá o tom nejen zájem škol, ale i cena veřejnosti pro inovativní projekty ve vzdělávání Eduína, kterou Výluka získala na podzim 2016, a hlavně zájem potenciálních účastníků.

Zažít si vyučování z druhé strany chtějí studentky a studenti nepedagogických i pedagogických oborů, a to zejména ti, kteří stojí na rozcestí, zda se vydat profesionální cestou podle svého studijního plánu, nebo hledat uplatnění jinde — tedy lidé jako já a moje kamarádka, se kterou jsme před dvěma lety Výluku vymyslely. Zkusit učit chtějí i absolventi různých oborů vysokých škol, dnes zaměstnaní nebo podnikající, kteří buď přemýšlejí nad změnou povolání a hledají něco, co by jim připadalo smysluplnější, a možná by je dokonce i bavilo, nebo třeba jen mají pocit, že mají dětem co předat. Mezi odpověďmi na otázku „Proč chceš zkusit učit?“ se často opakuje motivace učit jinak, než jak to zažili sami, nebo jak si myslí, že se učí teď.

Vyučující jako tvůrce budoucnosti

Výsledky britské organizace TeachFirst, ke které má Výluka zatím opravdu daleko, ale jež byla pro tento projekt velkou inspirací, ukazují, že „zkusit učit“ má smysl i pro lidi, kteří se nevidí za katedrou na plný úvazek. Práce s až třiceti dětmi ve třídě, jež mají různé přednosti a slabosti, dá člověku zkušenost, kterou nezíská nikde jinde než právě jako vyučující ve škole. Byť se někdy učitelství řadí mezi pomáhající profese, jedná se spíše o pomoc skrze řízení (ve větší či menší míře). Řízený vývoj, řekněme výchova, pomáhá instituci rodičovství dítě formovat a připravovat ho na svět plnoletosti, se všemi bonusy i nástrahami, které dospělost přináší.

Nezávisle na stupni vzdělávání nebo školního předmětu se vyučující vždy přímo podílí na budoucnosti každého žáka. Je to tedy role maximálně zodpovědná. Termín „dobrý učitel“ může pro každého znamenat něco jiného, proto každý zkouškou „být dobrým učitelem“ rozvíjí jiné vlastnosti nebo se učí něčemu jinému. Pro mě učitelství znamená vedle nepopiratelné společenské i právní odpovědnosti hlavně nutné sebepoznání a sebereflexi — těch lze v učitelské profesi dojít celkem snadno, protože žáci nevědomky sypou na vyučujícího tolik zpětné vazby — stačí ji jen vnímat.

Silná empatie je potřeba pro práci s žáky s ohledem na individuální potřeby a možnosti každého dítěte. To s sebou přináší nutnost zvládání stresu a trpělivost, individuální přístup si žádá jistou míru multitaskingu a improvizace, a to celé drží pohromadě pouze za předpokladu schopnosti vedení, ale zároveň spolupráce. Spolupráce nejen s dětmi, ale i s kolegy, neboť vyjma prvního stupně základních škol vyučující učí pouze konkrétní předměty, tematicky často související s dalšími předměty, které často učí někdo jiný. Vedle toho kvalifikace stanovená zákonem vyžaduje znalost oboru vysoce nad úrovni předávané látky.

Je třeba mít na paměti, že žáci učitelů z programu TeachFirst ani z projektu Výluka nejsou a v žádném případě nesmějí být pokusnými králíky pro získání zkušeností pro další kariéru. Tím hlavním, kolem čeho se vše točí a k čemu směřuje, je zajištění kvalitního vzdělání pro všechny, ideálně hned a hlavně do budoucna.

Dostat se k učení bez kvalifikace není legrace, ale možné to je. A co víc, ze zkušeností a zpětné vazby prvních výlukářů to za tu námahu stojí. Momentálně asi jedinými českými projekty, které posílají učit do škol „neučitele“, jsou semestrální projekty Výluka, která účastníky pro tento semestr již zná, a unikátní učitelský výcvik Učitel naživo, který nedávno spustil přihlašování. Otevřenější školy určitě dají šanci nadšeným odborníkům a odbornicím, kteří škole nabídnou workshop, samozřejmě zadarmo, a zvládnou si vyargumentovat jeho přínos pro děti. Protože ať už chceme učit pro vlastní pocit a potřebu, nebo s vizí poslání, tak to, co si odnesou děti ze základní školy, se za pár let odrazí na životech nás všech. Pojďte taky učit!