Školství nepřipravuje žáky pro život ve věku robotů
George MonbiotZpůsob vyučování založený na testování našprtaných znalostí v dětech umrtvuje přirozenou schopnost učit se, čímž jim prakticky znemožňuje v budoucnosti obstát.
Kdo bude chtít v blízké budoucnosti získat práci, bude se muset co nejvíce odlišovat od stroje: tvořivostí, kritickým myšlením, společenskou obratností. Proč tedy děti učíme, aby se chovaly jako stroje?
Děti se nejlépe učí tehdy, dává-li učení průchod jejich přirozené energii, průbojnosti a zvědavosti. Proč se je tedy snažíme seřadit, donutit je sedět a tlačit jim do hlavy suchá fakta?
Mají-li být v dospělosti úspěšné, potřebují se naučit spolupracovat. Proč tedy spolupráci při zkouškách a písemkách trestáme jako švindlování?
Vlády tvrdí, že chtějí snižovat počty žáků vylučovaných ze škol. Proč jsou tedy osnovy a zkoušky tak úzce zaměřené a omezené, že odradí a znechutí každé dítě, jehož mysl nepracuje přesně oním vyžadovaným způsobem?
Ti nejlepší učitelé zapojují svou osobitost, tvořivost a nápaditost, díky níž v dětech probouzejí jejich přirozenou potřebu se učit. Proč tedy dusivý manažerský režim v našich školách osobitost, tvořivost a nápaditost učitelů potlačuje?
Jak vysvětluje Graham Brown-Martin ve své knize Learning (Re)imagined (Znovuobjevené učení), všechny tyto zvrácenosti mají stejnou příčinu: naše školy byly v devatenáctém století navrženy tak, aby dodávaly pracovní sílu tehdejším továrnám. Žádoucím výtvorem takové školy měl být zaměstnanec, který zvládne celý den tiše sedět, provádět stereotypní činnost, vyrábět stále jednu a tutéž věc a přijmout trest, pokud nesplní stanovenou normu. Spolupráce a kritické myšlení bylo přesně to, co chtěli majitelé továren u dělníků potlačit.