Kdo bude chtít v blízké budoucnosti získat práci, bude se muset co nejvíce odlišovat od stroje: tvořivostí, kritickým myšlením, společenskou obratností. Proč tedy děti učíme, aby se chovaly jako stroje?

Děti se nejlépe učí tehdy, dává-li učení průchod jejich přirozené energii, průbojnosti a zvědavosti. Proč se je tedy snažíme seřadit, donutit je sedět a tlačit jim do hlavy suchá fakta?

Mají-li být v dospělosti úspěšné, potřebují se naučit spolupracovat. Proč tedy spolupráci při zkouškách a písemkách trestáme jako švindlování?

Vlády tvrdí, že chtějí snižovat počty žáků vylučovaných ze škol. Proč jsou tedy osnovy a zkoušky tak úzce zaměřené a omezené, že odradí a znechutí každé dítě, jehož mysl nepracuje přesně oním vyžadovaným způsobem?

Ti nejlepší učitelé zapojují svou osobitost, tvořivost a nápaditost, díky níž v dětech probouzejí jejich přirozenou potřebu se učit. Proč tedy dusivý manažerský režim v našich školách osobitost, tvořivost a nápaditost učitelů potlačuje?

Jak vysvětluje Graham Brown-Martin ve své knize Learning (Re)imagined (Znovuobjevené učení), všechny tyto zvrácenosti mají stejnou příčinu: naše školy byly v devatenáctém století navrženy tak, aby dodávaly pracovní sílu tehdejším továrnám. Žádoucím výtvorem takové školy měl být zaměstnanec, který zvládne celý den tiše sedět, provádět stereotypní činnost, vyrábět stále jednu a tutéž věc a přijmout trest, pokud nesplní stanovenou normu. Spolupráce a kritické myšlení bylo přesně to, co chtěli majitelé továren u dělníků potlačit.

Pokud jde o význam a užitek toho, co se učí ve školách dnes, mohli bychom děti stejně tak učit zacházet s tkalcovskými stavy. V současných školách se učí dovednosti, které nejsou jen zbytečné, ale přímo škodlivé. V tomto životu nepřátelském, nelidském prostředí se naše děti zbytečně trápí.

Čím nesmyslnější vzdělávací systém je, tím tvrději se snaží vynucovat pravidla a tím větší tlak na děti vyvíjí. Nedávný inzerát jedné školy v učitelské příloze Timesů zní: „Máte rádi pořádek a disciplínu? Myslíte si, že děti by měly za každých okolností především poslouchat? ... Pokud ano, staňte se pracovníkem dozoru nad žáky po škole!“ Jistě, mnoho škol řeší výchovné problémy. Lze se tomu ale divit, když se snažíme děti, překypující energií a nadšením, neustále držet na jednom místě jako slepice na hřadu?

Také proto čím dále víc učitelů zahazuje své vzdělání a profesi opouští. Jsou vyčerpaní z přepracování a duchamorného režimu standardizace, neustálého testování a hierarchické kontroly. Čím méně mají prostoru pro vlastní iniciativu, tím více jsou voláni k zodpovědnosti za chyby, které spočívají v selhání systému. Není divu, že učitelství chce studovat čím dál méně mladých lidí, zejména v klíčových oborech jako fyzika, design, technologie. Vlády tomu přitom říkají efektivita.

Blahoslaveno budiž sociální inženýrství

Jakýkoli pokus tento model změnit, začít děti vybavovat pro očekávané výzvy ne devatenáctého, ale jednadvacátého století, se vlády a média snaží démonizovat. Jde prý o „sociální inženýrství“. Nu což, to je pravda. Každé vzdělávání je sociálním inženýrstvím. My jsme se ale zasekli v sociálně-inženýrském systému, který děti připravuje pro úplně jinou dobu. A pod vedením Trumpovy ministryně školství Betsy DeVos a nostalgické konzervativní vlády ve Velké Británii se poměry budou zřejmě dále zhoršovat.

Pokud dětem umožníme uplatnit svou přirozenou tvořivost a zvědavost, učí se moc rády. Chodit, mluvit, jíst a hrát si se naučí samovolně, pozorováním a napodobováním. Jen co je zavřeme do školy, zahubíme v nich tento přirozený sklon tím, že je nutíme sedět, memorovat jalová fakta a do zpitomění je zkoušíme.

Neexistuje žádný samojediný návod na to, jak děti dobře vzdělávat. Ty nejlepší ale mají jedno společné: zpřístupní dětem pestrost a bohatství světa, aby ho mohly po svém poznávat, a rozvíjejí jejich zájmy tak, že jim pomohou, pokud je třeba, ale nepoučují je.

Tak například, ve škole Essa Academy v Boltonu dostane každý žák iPad, na kterém může vytvářet projekty, sdílet materiály se spolužáky a kontaktovat učitele, pokud má otázky k domácím úkolům. Systém školy neukládá učitelům tolik rutinních administrativních úkolů, a proto mají více času věnovat se dětem individuálně.

Další školy na to jdou jinak — berou děti ven a dávají jim k dispozici přirozený svět, aby v něm nalezly, co je bude zajímat, a rozvíjely jak své tělesné, tak duševní schopnosti (metoda, jíž se řídí hnutí lesních škol). Nezáleží ale ani tolik na vztahu k technologii, podstatné je, že svět, do nějž se dítě vydává, je dostatečně pestrý a bohatý, aby vzbudil jeho zvědavost a umožnil mu nalézt vlastní způsob učení, který bude nejlépe vyhovovat jeho osobnosti a schopnostem.

Máme mnoho vzdělávacích programů, které pracují s dětmi, a ne proti nim. Tak například Mantle of the Expert (Odborníkův plášť) děti vede k vytváření týmů, které pak společně řeší pomyslné problémy (řízení nákladního přístavu, archeologický průzkum hrobky, zachraňování lidí postižených katastrofou) napříč hranicemi tradičně pojatých předmětů. Jiný přístup zvaný Quest to Learn (Výprava za poznáním) je založen na způsobu, jakým se děti samy navzájem učí hrát hry. Aby zvládly vyřešit složité zadání, musí si osvojit množství znalostí a dovedností. A dělají to s vášní a houževnatostí hráčů.

Metoda Reggio Emilia, vyvinutá v Itálii, dětem umožňuje tvořit si vlastní osnovy na základě toho, co je nejvíc zajímá — s potížemi, na něž narazí, jim průběžně pomáhají učitelé. Školy nadace Ashoka zase pracují s empatií jako „se základní schopností na úrovni čtení a počtů“ a užívají ji k rozvoji otevřené, tekuté formy spolupráce, jejíž zvládnutí bude podle nich v jednadvacátém základní schopností.

První rasově smíšená škola v Jihoafrické republice, Woodmead, zase vyvinula plně demokratickou formu vyučování, v níž na pravidla a chování dohlíží studentská rada. Její integrovaná vzdělávací metoda, podobně jako nový finský systém, zavrhuje tradiční dělení do předmětů, které nahrazuje tématy. Žáci můžou zkoumat například zlato, vztahy nebo oceán. Mezi absolventy této školy patří někteří z předních jihoafrických myslitelů, politiků či podnikatelů.

V zemích, jako je Británie či Spojené státy, mají takové programy úspěch navzdory, nikoli díky vzdělávacímu systému. Pokud by si naše vlády vytyčily oficiální cíl zařídit, aby aby se děti ve školách trápily, už by to asi nešlo dělat lépe než nyní. Pojďme tedy zavést do škol nějaké to sociální inženýrství: takové, které je nebude připravovat pro továrnu, ale pro skutečný svět.

Článek In the age of robots, schools are teaching our children to be redundant původně vyšel v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.