Vzdělání není nesolidární parazitismus
Jiří KarenNedávné rozhodnutí poslanců proplácet doktorandům zdravotní pojištění alespoň minimálně narovnává poměry doktorských studentů. Zároveň poukazuje na širší problém vztahu české společnosti ke vzdělání a práci, jak upozorňuje Jiří Karen.
Doktorské studium, jehož smyslem je vlastní výzkumná a vědecká činnost, bylo donedávna degradováno řadou „protiflákačských“ opatření. V zásadě to znamenalo, že dospělý člověk měl vykonávat náročnou vědeckou a pedagogickou práci na úrovni plného pracovního úvazku za nějakých pět tisíc korun měsíčně. Studenti doktorského studia byli povinni si platit zdravotní pojištění — což zkrouhlo už tak chudinské doktorské stipendium (pohybující se na úrovni šesti až sedmi tisíc) hluboko pod práh příjmové chudoby.
Obzvláště studium humanitních doktorských programů je na základě koeficientů ministerstva školství považováno za finančně nejméně náročné. Humanitní vědec si zřejmě vystačí s chlebem, solí a knihou, myslí si úředníci ministerstva a předpokládají, že se sto šedesáti korunami denně průměrný intelektuál ve velkoměstě pohodlně vyžije. Řada doktorandů existenční tíseň řešila přivýdělkem, přičemž byla nucena zanedbávat studium a vědeckou činnost.
Ano, "měl by" ... taky znám případy, kdy nutí interní doktorandy, aby odučili de facto asistentský úvazek. Ale to je špatně. V prvé řadě nefér vůči studentům, které doktorandi učí.
Máte pravdu, MŠMT nechalo reálnou výši doktorandských stipendií klesnout za posledních dvacet let na polovinu jeho někdejší, tehdy hubené, reálné výše. Nedokázalo zabránit řadě idiotských kroků MPSV -- nejde jen o nesmyslné vyřazení části studentů z státních pojištěnců, ale o podmínky nezaměstnanosti, započítavaná praxe atd., kontinuální blbství od Škromacha k Marxové. Ale pracovní a sociální podmínky doktorandů mají v mnohem podstatnější míře v ruce školy a stipendia jsou jen jedna z bolestí.
JInak ta vaše vzdělávací utopie je půvabná. S těmi testy je to jednoduché, prostě ten základní příjem bude pro všechny. Stejně ho nejde zavést jinak než revolučně, tak proč troškařit?
Ovšem, tehdy tato ctnost byla při životě udržována jenom prostředky ryze společenského (tj. mravně-hodnotového) působení; a je opravdu jen velice obtížné si představit, že by bylo možno něco takového převést na komerční bázi. V tom smyslu: já ti zaplatím, a ty se za to budeš kultivovat.
To je totiž "normální" kapitalistický přístup. Přesněji řečeno neoliberalistický přístup (protože nějaké to vzdělání zdarma jsme tu i za kapitalismu přece jen měli).
Těch deset procent je neodpustitelný skandál, protože plynou v podstatné míře z bezohledné lhostejnosti české společnosti, ale zemí, kde je to jen deset procent, je jako šafránu v Pohlreichových receptech.
Malér je, že se u nás vzdělání co do kvality stále zřetelněji diferencuje podle vzdělanostního a sociálního kapitálu výchozí rodiny a státní politika se tomu nebrání, dokonce o tom mlčí. Ale to je o důvod víc, proč bránit a rozvíjet to, co máme, místo abychom mluvili jen o nedostatcích.