Sloup a turbokapitalismus

Ivan Štampach

Ivan Štampach ke kauze Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Podle něj byl především symbolem cynického podmanění zdejšího lidu cizí moci.

Je pozoruhodné, jak se těm, kdo si přejí být tvůrci veřejného mínění, jeví cosi, co ještě před jednou či dvěma generacemi bylo standardním kapitalismem, jako „nová levice“ a jako „neomarxismus“. Po dramatickém ekonomickém propadu na přelomu prvního a druhého desetiletí našeho století na chvíli ztichli. Teď, kdy krátká politická paměť na krizi začíná zapomínat, se znovu hlásí o slovo.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ti, kdo by si přáli uplatňovat vliv na vývoj veřejných záležitostí, už nemohou potřebovat kapitalismus ve smyslu pouhé svobodné soutěže ekonomických subjektů. Už jim nestačí uplatnění přirozeného tržního principu. Vadí jim, že moc kapitálu v tradičních západních pořádcích je zprostředkovaná a že ji dokonce tlumí demokratické pořádky. Rozpoznali, že demokracie, již raný kapitalismus ve svém zájmu přivedl k životu, se dostává s dnešním kapitalismem do konfliktu.

Nestačí jim tradiční kapitalismus a potřebují turbokapitalismus. Potřebují přímou moc kapitálu, tedy oligarchii. Chtěli by, aby stát byl jen zvláštním typem firmy a byl řízen podle tržních zvyklostí, tedy diktátorsky.

Standardně kapitalistický pluralismus je pro ně chaosem a věří, že je třeba znovu nastolit pevné pořádky. Otevřená společnost, na níž si kapitalismus zakládal, se dnešním opinion makerům a současným diskrétním elitám jeví jako společnost, která trestuhodně nedbá na své bezpečí.

Hybatelé návratu do minulosti znají sílu symbolů. Foto praguecityline.cz

Tradiční kapitalistický kosmopolitismus, který usnadňoval volný pohyb pracovních sil, nahrazují nacionálním imperialismem, respektive možným soubojem nacionálních identit. Jen zdánlivě v rozporu s tím, je tendence jazykovou a tím i kulturní rozmanitost v zájmu efektivní komunikace nahrazovat globální unifikací a jediným jazykem English — Worldish, jímž se jedna etnická identita prosazuje proti ostatním.

Moc anonymního kapitálu a jeho jmenovitých a konkrétních reprezentantů si mocenská špička chce přivlastnit navždy. Již nejde o hypotetického prostého pracovitého člověka, který se vypracoval a stal se kapitánem průmyslu. Již jde o předávání hanebného bohatství a nekontrolované moci, pokud možno z generace na generaci a pro jeho udržení již není třeba dobrých nápadů a organizační podnikatelské píle.

Řízení zajistí profesionálové a postačuje pozice rentiérů. A to je v nových technických kulisách návrat k feudalismu. Ten se kulturně ospravedlňuje návratem k monarchickému a domněle aristokratickému, ve skutečnosti spíše kleptokratickému, modelu společnosti.

Pro české obdivovatele minulé bezprostřední moci bezohledné a drzé menšiny nad většinou to znamená, že demokratická první republika už je nepřijatelná. O jejím prvním prezidentovi se ještě mohlo říct (podle slov Eduarda Beneše), že chtěl demokracii buržoazní nahradit demokracií humanitní. Mohlo se po Masarykovi opakovat, že socialism, toť humanism. Proto se však dnes konzervativním revolucionářům Československo po roce 1918 jeví jako beznadějně levicové.

Politický krok

Hybatelé návratu do minulosti znají sílu symbolů. Proto jeden ze směrů jejich zájmu již po více než čtvrtstoletí má podobu koncentrovaného tlaku na pražské zastupitele, aby bylo na Staroměstském náměstí obnoveno sousoší obsahující na sloupu postavu Marie Immaculaty s pekelným hadem, kterého vítězně pošlapává, s anděly, kteří ji obklopují a s nápisy oslavujícími vítězství nad nepřáteli.

Sloup měl vyjádřit vděčnost za podporu, již Maria svými přímluvami poskytla v různých etapách třicetileté války habsburské moci a za porážku českých stavů a jejich zahraničních spojenců. Zde stojí za připomínku, že právem obdivovaný a ctěný biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský mimo jiné jednal v exilu se švédskou reprezentací (konkrétně s reformním politikem a kancléřem Axelem Oxenstiernou) o podpoře českému úsilí.

Není důvod bojovat proti barokním půvabům české krajiny a českých měst, které spoluutvářejí zdejší kulturu stejně jako bratrské školy nebo kralický překlad Bible z původních jazyků (třetí v Evropě po Lutherově překladu do němčiny a anglické verzi krále Jakuba). Není také proč odmítat Marii, Ježíšovu Matku. Lze mít porozumění třeba i pro její oslavu jako Královny andělů. Lze sdílet touhu těch křesťanů, kteří potřebují znát a v ní poznávají mateřskou tvář Nebes.

Můžeme s Mistrem Janem Husem vyznávat, že Maria je po Kristu zvlášť osobně nejvyšší úcty hodna a že je to ona paní, jejíž pomocí byly odstraněny nepravosti, splaceny dluhy a zahlazeny viny, jejíž pomocí se staré obnovuje, slabé posiluje, malé zveličuje.

Můžeme uplatnit tuto symboliku a vyznat s ním, že je hvězdou, jejíž zásluhou se ozářila temnota světa. Lze s Martinem Lutherem Marii považovat za nejhodnější nejvyšší úcty a uznávat spolu s ním, že je věčným příbytkem Ducha svatého a zůstává věčnou, svatou, blaženou Matkou na věky.

Mariánský sloup vztyčený na pražském Staroměstském náměstí však byl symbolem cynického podmanění zdejšího lidu (lidu obou jazyků) cizí moci. Byl znamením vítězství fanatické, násilné náboženské nesnášenlivosti. Byl symbolem hanebné politické nadvlády nad touto zemí, která záhy po habsburském vítězství dostala podobu proradného popření historických práv zemí Koruny svatováclavské a úlohy stavů jako jejich tehdejší reprezentace.

Proto se nelze divit, že drsný, plebejský hněv sloup jako symbol poroby svrhl. Kultivovaní intelektuálové by byli asi volili méně dramatické gesto. Odlišili by umělecký a duchovní význam symbolů od jejich politického použití a zneužití. Národní výbor československý a prezident Masaryk po návratu do vlasti se koneckonců od zboření sloupu distancovali.

Postavit dnes přibližnou repliku (sousoší není až na pár jednotlivostí zachováno, ani náležitě dokumentováno) by bylo politickým krokem s dnešním obsahem. Bylo by vyjádřením aktuálních politických a náboženských stanovisek, tak jako bylo současným politickém gestem obnovení např. Masarykových soch na mnoha místech po roce 1989. Nebyl by to návrat někam zpět. Návraty v čase jsou iluzorní.

V zájmu korektního soužití náboženských a politických proudů v dnešní České republice a v zájmu udržení alespoň chladně korektní koexistence zúčastněných směrů je potřebné v demokratické diskusi se postavit proti rozhodnutí (snad již připravený) sloup na veřejném místě vztyčit. (Replika sochy Marie, hlavní části sousoší, koneckonců v bezprostřední blízkosti ;Staroměstského náměstí stojí.)

    Diskuse
    August 7, 2017 v 10.18
    Kdyby tam ten původní sloup zůstal,
    nebudil by dnes o nic větší nevoli než třeba půvabný kostel Panny Marie Vítězné také oslavující vítězství Habsburků. Na jeho někdejší politické významy by si málokdo vzpomněl, byl by vnímán jako nejstarší z českých mariánských sloupů, které do českých měst patří.

    Jelikož ale nejde o prosté vrácení, ale rekonstrukci, jde o nový pomník, který se jako všechny pomníky stane pomníkem doby svého vzniku. Asi jako je znovupostavená Betlémská kaple vzpomínkou na Nejedlého a Husův pomník památkou českého fin de siècle.

    August 7, 2017 v 11.55
    Myslím kostel Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, ne ten, ve kterém je Pražské Jezulátko.
    IH
    August 8, 2017 v 12.7
    Čertovo kopýtko
    Úsilí o vztyčení kopie v roce 1918 strženého mariánského sloupu je snahou o svébytný příspěvek ke stému výročí vzniku republiky. Jedná se o záměr dominantně politický, který je dokladem konzervativního směřování naší společnosti.

    Památkové hledisko, jež by mělo být, vzhledem k místu pro sloup znovuzvolenému, rozhodující, se už příznačně opomíjí. V reakci na agresivní prosazování neadekvátních novostaveb v historickém městě souhlasí mnoho lidí s tím, když „posiluje“ i tradiční architektura. Ve skutečnosti se však jedná o druhou, menší hlavu té samé saně. Památkářská ctnost se jmenuje zdrženlivost!

    Lze se obávat, že přes specifický motiv restituce mariánského sloupu v jádru Starého Města pražského, na němž má zájem katolická církev, ve hře není jen toto „a“, ale také občas vyslovované světské „b“. Na Staroměstské náměstí by se skrze mezikrok s Krocínovou kašnou posléze mělo stavět, kamuflovano historizujícím pláštěm, celé zaniklé křídlo radnice, příp., povedlo-li by se to, dokonce i nápodoba býv. Krennova domu. No, řekněte, nebyl by to husarský kousek, překonávající i ten s Trojskýmo koněm, kdyby se skrz ten sloup podařilo dostat přímo na Staroměstské náměstí několik tisíc metrů nové podlahové plochy.
    JK
    August 8, 2017 v 23.5
    Panna Maria Vitezna
    Pane Kubicko, ten malostransky kostel U Jezulatka je take zasvecen Panne Marii Vitezne a take na pamatku bitvy na Bile hore.
    Myslim, ze vetsina historiku by s nazorem pana Stampacha na bitvu na Bile hore mela problem. "My katolici" jsme tam vyhrali, "my Kralovstvi ceske" jsme nejspis prohrali, "my cesky mluvici obyvatele kralovstvi" jsme nejspis vyhrali, "my protestanti" jsme prohrali... neni uz cas na ty stare nenavisti zapomenout? Nemuze ten sloup vedle sochy Mistra Jana Husa byt symbolem smireni? A nebo, nemohl by to byt proste jen sloup?
    August 9, 2017 v 10.1
    Prostě jen sloup
    Kladu si otázku, co by to znamenalo, brát ten artefakt jako prostě jen sloup.

    Pokud by to znamenalo dívat se na něj čistě z kunsthistorického a památkářského hlediska - tady vidí kunsthistorik Vít Vlnas spíše argumenty proti - nepůjde o repliku či kopii ale rekonstrukci z nepůvodního materiálu (pískovce z Indie), která uměleckou hodnotu zničeného sloupu mít nebude. Na rozdíl od Varšavy či německých měst se u nás památky tímto způsobem neobnovují. Ostatně motivace Spolku pro obnovu je zjevně především náboženská, ne památkářská či estetická.

    Myslím si ale, že sloup nakonec postaven bude, protože lidí,kteří jsou proti němu tak vášnivě jako pan Štampach, je dost málo, takže vytrvalost zastánců obnovy asi zvítězí. Pokud by to přispělo k tomu, aby se Staroměstské náměstí znovu stalo živou součástí města a nebylo vyčleněno jen pro účely turistického průmyslu, tak by to snad bylo i k něčemu dobré.

    Bylo pro mě dost obtížné sledovat myšlenkový postup, kterým pan Štampach propojil Mariánský sloup s kapitalismem.
    August 9, 2017 v 11.3
    Pan Kubička nechápe souvislost sloupu s (turbo)kapitalismem. Je to, pravda, složité, ale já jsem si při tom vzpomněla na jiný článek pana Štampacha, ve kterém také omlouvá "drsný plebejský hněv" (a sice ten o protestním ničení aut). Jmenoval se tuším Vlna násilí v politice.
    Podmanění našeho obyvatelstva cizí mocí bylo násilné a turbokapitalismus je také násilný.
    Popření historických práv českých zemí a úlohy stavů jako tehdejší reprezentace autor srovnává s popřením demokracie turbokapitalismem, který má tendenci nahrazovat moc politickou mocí ekonomickou.
    Já sice nevím, zda obnovitelé sloupu jsou pro turbokapitalismus, ale možná o nich má pan Štampach nějaké informace.
    MP
    August 9, 2017 v 12.3
    Janovi Konvalinkovi
    Možná by prvním projevem takového rozumného zapomínání bylo přestat posuzovat ten sloup jako symbol revanše jedněch proti druhým.
    Jenomže tím by ztratilo jakékoliv odůvodnění vztyčit kopie artefaktu, z rozmazleného pražského pohledu nikterak umělecky cenného, na místě, kde bude nutně překážet přetížené komunikaci kolem Staroměstské radnice. Chodím tamtudy do ústavu, vím, o čem mluvím. Ono se nemá říkat kdyby, ale napadlo by někoho obnovovat ten sloup, kdyby ho strhli kvůli lince tramvaje (vedla tamtudy) anebo zařval za povstání spolu s křídlem radnice?

    Trochu složitější je to s oněmi "my". Nejde o staré nenávisti, ale kolektivní zapomínání a vzpomínání, které je nezbytnou součásti kultivace kolektivních identit.

    Pro katolíky a protestanty obou národních českých kmenů byla Bílá hora v době ustanovování naší moderní národní identity jednoznačně porážka (pro Bolzana a Smetanu stejně jako pro Jugmanna).
    Teprve ve dvacátém století se toto národní vzpomínání významnějším způsobem pluralizuje.

    Osobně jsem pro vztyčení sloupu ve středu proluky po zničeném křídle radnice. Místo určitě důstojné a zároveň by to navozovalo i přerušení i navázání kontinuity, pokud už s tím sloupem někdo musí nutně spojovat symboly kolektivních křivd (a taky by se zvýšila šance, že tam někdo nepostaví třicetipodlažní kancelářskou budovu anebo alespoň plastovou sochu onanujícího Adonise:-)
    MP
    August 9, 2017 v 12.17
    Evě Hájkové
    Spíše opačně -- turbokapitalismus potřebuje, aby se občané fragmentovali do silných identitárních společenství (tribalisticky-nacioálních, partikulárně naboženských apod.) Aby měli své viditelné nepřátele, dostatečně slabé, aby si na nich mohli vybít frustraci v podobě vzteku a nenávisti, anebo v sublimované podobě v podobě symbolických zadostiučinění. Nejde ani tak o staré "rozděl a panuj", ale spíše o kanalizaci, de facto sociálně hygienické opatření.

    Nemluvě o mnohem banálnější rovině -- zničený komplex šesti historických domů na počátku Celetné, ostudné poškození Karlova mostu, odepsané gotické sklepy a stavba, která podle stavebního povolení zničí kus barokního kláštera. Všechno do pěti minut chůze od těch dvou kovových cedulek v dlažbě Staroměstského náměstí. Přeci se ten nebohý pražský radní pro kulturu nebude dohadovat o spoluvině na těchto záležitostech, když může nadšeně prosazovat postavení té répliky. V souvislostí s ní mu projde i zadání archeologického výzkumu bez povolení stavby, výběrového řízení a souhlasu Rady -- nekupte to.
    August 9, 2017 v 14.17
    Konec třicetileté války
    V třicetileté válce dnes pokračuje jen velmi málo lidí, jak na straně katolické tak na straně opačné, kterou zde zastupuje pan Štampach. Proto také to smíření má poměrně malý význam. Historici již dnes o této válce píší tak, že ztotožnit se s některým aktérů moc nejde.

    Z pohledu českých zemí v ní zvítězili katolíci, z pohledu celoevropského to také nebyla tak úplně plichta, protože na začátku 17. století byla Evropa převážně protestantská (včetně českých zemí) na jeho konci převládali katolíci. Katolická Francie získala Alsasko a Lotrinsko a asi už jí zůstanou, další válka mezi Německem a Francií není v dohledu. Pro křesťanství, jak ho chápali tehdejší lidé z obou stran, to ale byla z dlouhodobého hlediska prohra, protože po těch strašných zkušenostech se vytratila ochota kvůli pravdě umírat a zabíjet.
    Lesk barokní protireformace byl oslňující jen na pár generací, pak pohasl a převládla relativní náboženská lhostejnost.
    August 9, 2017 v 19.30
    Pane Kubičko, jsem k Vám domů už delší dobu pozván, ale pořád si netroufám. Nemám pociit, že návštěva je ta vhodná přííležitost pro řešeí ideových rozepří. Prohlášením, že vedu válku, jste mě však, návštěva-nenávštěva nadzvedl. To si opravdu vyprošuji!
    + Další komentáře