Je pozoruhodné, jak se těm, kdo si přejí být tvůrci veřejného mínění, jeví cosi, co ještě před jednou či dvěma generacemi bylo standardním kapitalismem, jako „nová levice“ a jako „neomarxismus“. Po dramatickém ekonomickém propadu na přelomu prvního a druhého desetiletí našeho století na chvíli ztichli. Teď, kdy krátká politická paměť na krizi začíná zapomínat, se znovu hlásí o slovo.

Ti, kdo by si přáli uplatňovat vliv na vývoj veřejných záležitostí, už nemohou potřebovat kapitalismus ve smyslu pouhé svobodné soutěže ekonomických subjektů. Už jim nestačí uplatnění přirozeného tržního principu. Vadí jim, že moc kapitálu v tradičních západních pořádcích je zprostředkovaná a že ji dokonce tlumí demokratické pořádky. Rozpoznali, že demokracie, již raný kapitalismus ve svém zájmu přivedl k životu, se dostává s dnešním kapitalismem do konfliktu.

Nestačí jim tradiční kapitalismus a potřebují turbokapitalismus. Potřebují přímou moc kapitálu, tedy oligarchii. Chtěli by, aby stát byl jen zvláštním typem firmy a byl řízen podle tržních zvyklostí, tedy diktátorsky.

Standardně kapitalistický pluralismus je pro ně chaosem a věří, že je třeba znovu nastolit pevné pořádky. Otevřená společnost, na níž si kapitalismus zakládal, se dnešním opinion makerům a současným diskrétním elitám jeví jako společnost, která trestuhodně nedbá na své bezpečí.

↗

Hybatelé návratu do minulosti znají sílu symbolů. Foto praguecityline.cz

Tradiční kapitalistický kosmopolitismus, který usnadňoval volný pohyb pracovních sil, nahrazují nacionálním imperialismem, respektive možným soubojem nacionálních identit. Jen zdánlivě v rozporu s tím, je tendence jazykovou a tím i kulturní rozmanitost v zájmu efektivní komunikace nahrazovat globální unifikací a jediným jazykem English — Worldish, jímž se jedna etnická identita prosazuje proti ostatním.

Moc anonymního kapitálu a jeho jmenovitých a konkrétních reprezentantů si mocenská špička chce přivlastnit navždy. Již nejde o hypotetického prostého pracovitého člověka, který se vypracoval a stal se kapitánem průmyslu. Již jde o předávání hanebného bohatství a nekontrolované moci, pokud možno z generace na generaci a pro jeho udržení již není třeba dobrých nápadů a organizační podnikatelské píle.

Řízení zajistí profesionálové a postačuje pozice rentiérů. A to je v nových technických kulisách návrat k feudalismu. Ten se kulturně ospravedlňuje návratem k monarchickému a domněle aristokratickému, ve skutečnosti spíše kleptokratickému, modelu společnosti.

Pro české obdivovatele minulé bezprostřední moci bezohledné a drzé menšiny nad většinou to znamená, že demokratická první republika už je nepřijatelná. O jejím prvním prezidentovi se ještě mohlo říct (podle slov Eduarda Beneše), že chtěl demokracii buržoazní nahradit demokracií humanitní. Mohlo se po Masarykovi opakovat, že socialism, toť humanism. Proto se však dnes konzervativním revolucionářům Československo po roce 1918 jeví jako beznadějně levicové.

Politický krok

Hybatelé návratu do minulosti znají sílu symbolů. Proto jeden ze směrů jejich zájmu již po více než čtvrtstoletí má podobu koncentrovaného tlaku na pražské zastupitele, aby bylo na Staroměstském náměstí obnoveno sousoší obsahující na sloupu postavu Marie Immaculaty s pekelným hadem, kterého vítězně pošlapává, s anděly, kteří ji obklopují a s nápisy oslavujícími vítězství nad nepřáteli.

Sloup měl vyjádřit vděčnost za podporu, již Maria svými přímluvami poskytla v různých etapách třicetileté války habsburské moci a za porážku českých stavů a jejich zahraničních spojenců. Zde stojí za připomínku, že právem obdivovaný a ctěný biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský mimo jiné jednal v exilu se švédskou reprezentací (konkrétně s reformním politikem a kancléřem Axelem Oxenstiernou) o podpoře českému úsilí.

Není důvod bojovat proti barokním půvabům české krajiny a českých měst, které spoluutvářejí zdejší kulturu stejně jako bratrské školy nebo kralický překlad Bible z původních jazyků (třetí v Evropě po Lutherově překladu do němčiny a anglické verzi krále Jakuba). Není také proč odmítat Marii, Ježíšovu Matku. Lze mít porozumění třeba i pro její oslavu jako Královny andělů. Lze sdílet touhu těch křesťanů, kteří potřebují znát a v ní poznávají mateřskou tvář Nebes.

Můžeme s Mistrem Janem Husem vyznávat, že Maria je po Kristu zvlášť osobně nejvyšší úcty hodna a že je to ona paní, jejíž pomocí byly odstraněny nepravosti, splaceny dluhy a zahlazeny viny, jejíž pomocí se staré obnovuje, slabé posiluje, malé zveličuje.

Můžeme uplatnit tuto symboliku a vyznat s ním, že je hvězdou, jejíž zásluhou se ozářila temnota světa. Lze s Martinem Lutherem Marii považovat za nejhodnější nejvyšší úcty a uznávat spolu s ním, že je věčným příbytkem Ducha svatého a zůstává věčnou, svatou, blaženou Matkou na věky.

Mariánský sloup vztyčený na pražském Staroměstském náměstí však byl symbolem cynického podmanění zdejšího lidu (lidu obou jazyků) cizí moci. Byl znamením vítězství fanatické, násilné náboženské nesnášenlivosti. Byl symbolem hanebné politické nadvlády nad touto zemí, která záhy po habsburském vítězství dostala podobu proradného popření historických práv zemí Koruny svatováclavské a úlohy stavů jako jejich tehdejší reprezentace.

Proto se nelze divit, že drsný, plebejský hněv sloup jako symbol poroby svrhl. Kultivovaní intelektuálové by byli asi volili méně dramatické gesto. Odlišili by umělecký a duchovní význam symbolů od jejich politického použití a zneužití. Národní výbor československý a prezident Masaryk po návratu do vlasti se koneckonců od zboření sloupu distancovali.

Postavit dnes přibližnou repliku (sousoší není až na pár jednotlivostí zachováno, ani náležitě dokumentováno) by bylo politickým krokem s dnešním obsahem. Bylo by vyjádřením aktuálních politických a náboženských stanovisek, tak jako bylo současným politickém gestem obnovení např. Masarykových soch na mnoha místech po roce 1989. Nebyl by to návrat někam zpět. Návraty v čase jsou iluzorní.

V zájmu korektního soužití náboženských a politických proudů v dnešní České republice a v zájmu udržení alespoň chladně korektní koexistence zúčastněných směrů je potřebné v demokratické diskusi se postavit proti rozhodnutí (snad již připravený) sloup na veřejném místě vztyčit. (Replika sochy Marie, hlavní části sousoší, koneckonců v bezprostřední blízkosti ;Staroměstského náměstí stojí.)