Sloup a turbokapitalismus
Ivan ŠtampachIvan Štampach ke kauze Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Podle něj byl především symbolem cynického podmanění zdejšího lidu cizí moci.
Je pozoruhodné, jak se těm, kdo si přejí být tvůrci veřejného mínění, jeví cosi, co ještě před jednou či dvěma generacemi bylo standardním kapitalismem, jako „nová levice“ a jako „neomarxismus“. Po dramatickém ekonomickém propadu na přelomu prvního a druhého desetiletí našeho století na chvíli ztichli. Teď, kdy krátká politická paměť na krizi začíná zapomínat, se znovu hlásí o slovo.
Ti, kdo by si přáli uplatňovat vliv na vývoj veřejných záležitostí, už nemohou potřebovat kapitalismus ve smyslu pouhé svobodné soutěže ekonomických subjektů. Už jim nestačí uplatnění přirozeného tržního principu. Vadí jim, že moc kapitálu v tradičních západních pořádcích je zprostředkovaná a že ji dokonce tlumí demokratické pořádky. Rozpoznali, že demokracie, již raný kapitalismus ve svém zájmu přivedl k životu, se dostává s dnešním kapitalismem do konfliktu.
Nestačí jim tradiční kapitalismus a potřebují turbokapitalismus. Potřebují přímou moc kapitálu, tedy oligarchii. Chtěli by, aby stát byl jen zvláštním typem firmy a byl řízen podle tržních zvyklostí, tedy diktátorsky.
Standardně kapitalistický pluralismus je pro ně chaosem a věří, že je třeba znovu nastolit pevné pořádky. Otevřená společnost, na níž si kapitalismus zakládal, se dnešním opinion makerům a současným diskrétním elitám jeví jako společnost, která trestuhodně nedbá na své bezpečí.
Tradiční kapitalistický kosmopolitismus, který usnadňoval volný pohyb pracovních sil, nahrazují nacionálním imperialismem, respektive možným soubojem nacionálních identit. Jen zdánlivě v rozporu s tím, je tendence jazykovou a tím i kulturní rozmanitost v zájmu efektivní komunikace nahrazovat globální unifikací a jediným jazykem English — Worldish, jímž se jedna etnická identita prosazuje proti ostatním.
Moc anonymního kapitálu a jeho jmenovitých a konkrétních reprezentantů si mocenská špička chce přivlastnit navždy. Již nejde o hypotetického prostého pracovitého člověka, který se vypracoval a stal se kapitánem průmyslu. Již jde o předávání hanebného bohatství a nekontrolované moci, pokud možno z generace na generaci a pro jeho udržení již není třeba dobrých nápadů a organizační podnikatelské píle.
Řízení zajistí profesionálové a postačuje pozice rentiérů. A to je v nových technických kulisách návrat k feudalismu. Ten se kulturně ospravedlňuje návratem k monarchickému a domněle aristokratickému, ve skutečnosti spíše kleptokratickému, modelu společnosti.
Pro české obdivovatele minulé bezprostřední moci bezohledné a drzé menšiny nad většinou to znamená, že demokratická první republika už je nepřijatelná. O jejím prvním prezidentovi se ještě mohlo říct (podle slov Eduarda Beneše), že chtěl demokracii buržoazní nahradit demokracií humanitní. Mohlo se po Masarykovi opakovat, že socialism, toť humanism. Proto se však dnes konzervativním revolucionářům Československo po roce 1918 jeví jako beznadějně levicové.
Politický krok
Hybatelé návratu do minulosti znají sílu symbolů. Proto jeden ze směrů jejich zájmu již po více než čtvrtstoletí má podobu koncentrovaného tlaku na pražské zastupitele, aby bylo na Staroměstském náměstí obnoveno sousoší obsahující na sloupu postavu Marie Immaculaty s pekelným hadem, kterého vítězně pošlapává, s anděly, kteří ji obklopují a s nápisy oslavujícími vítězství nad nepřáteli.
Sloup měl vyjádřit vděčnost za podporu, již Maria svými přímluvami poskytla v různých etapách třicetileté války habsburské moci a za porážku českých stavů a jejich zahraničních spojenců. Zde stojí za připomínku, že právem obdivovaný a ctěný biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský mimo jiné jednal v exilu se švédskou reprezentací (konkrétně s reformním politikem a kancléřem Axelem Oxenstiernou) o podpoře českému úsilí.
Není důvod bojovat proti barokním půvabům české krajiny a českých měst, které spoluutvářejí zdejší kulturu stejně jako bratrské školy nebo kralický překlad Bible z původních jazyků (třetí v Evropě po Lutherově překladu do němčiny a anglické verzi krále Jakuba). Není také proč odmítat Marii, Ježíšovu Matku. Lze mít porozumění třeba i pro její oslavu jako Královny andělů. Lze sdílet touhu těch křesťanů, kteří potřebují znát a v ní poznávají mateřskou tvář Nebes.
Můžeme s Mistrem Janem Husem vyznávat, že Maria je po Kristu zvlášť osobně nejvyšší úcty hodna a že je to ona paní, jejíž pomocí byly odstraněny nepravosti, splaceny dluhy a zahlazeny viny, jejíž pomocí se staré obnovuje, slabé posiluje, malé zveličuje.
Můžeme uplatnit tuto symboliku a vyznat s ním, že je hvězdou, jejíž zásluhou se ozářila temnota světa. Lze s Martinem Lutherem Marii považovat za nejhodnější nejvyšší úcty a uznávat spolu s ním, že je věčným příbytkem Ducha svatého a zůstává věčnou, svatou, blaženou Matkou na věky.
Mariánský sloup vztyčený na pražském Staroměstském náměstí však byl symbolem cynického podmanění zdejšího lidu (lidu obou jazyků) cizí moci. Byl znamením vítězství fanatické, násilné náboženské nesnášenlivosti. Byl symbolem hanebné politické nadvlády nad touto zemí, která záhy po habsburském vítězství dostala podobu proradného popření historických práv zemí Koruny svatováclavské a úlohy stavů jako jejich tehdejší reprezentace.
Proto se nelze divit, že drsný, plebejský hněv sloup jako symbol poroby svrhl. Kultivovaní intelektuálové by byli asi volili méně dramatické gesto. Odlišili by umělecký a duchovní význam symbolů od jejich politického použití a zneužití. Národní výbor československý a prezident Masaryk po návratu do vlasti se koneckonců od zboření sloupu distancovali.
Postavit dnes přibližnou repliku (sousoší není až na pár jednotlivostí zachováno, ani náležitě dokumentováno) by bylo politickým krokem s dnešním obsahem. Bylo by vyjádřením aktuálních politických a náboženských stanovisek, tak jako bylo současným politickém gestem obnovení např. Masarykových soch na mnoha místech po roce 1989. Nebyl by to návrat někam zpět. Návraty v čase jsou iluzorní.
V zájmu korektního soužití náboženských a politických proudů v dnešní České republice a v zájmu udržení alespoň chladně korektní koexistence zúčastněných směrů je potřebné v demokratické diskusi se postavit proti rozhodnutí (snad již připravený) sloup na veřejném místě vztyčit. (Replika sochy Marie, hlavní části sousoší, koneckonců v bezprostřední blízkosti ;Staroměstského náměstí stojí.)
Jelikož ale nejde o prosté vrácení, ale rekonstrukci, jde o nový pomník, který se jako všechny pomníky stane pomníkem doby svého vzniku. Asi jako je znovupostavená Betlémská kaple vzpomínkou na Nejedlého a Husův pomník památkou českého fin de siècle.
Památkové hledisko, jež by mělo být, vzhledem k místu pro sloup znovuzvolenému, rozhodující, se už příznačně opomíjí. V reakci na agresivní prosazování neadekvátních novostaveb v historickém městě souhlasí mnoho lidí s tím, když „posiluje“ i tradiční architektura. Ve skutečnosti se však jedná o druhou, menší hlavu té samé saně. Památkářská ctnost se jmenuje zdrženlivost!
Lze se obávat, že přes specifický motiv restituce mariánského sloupu v jádru Starého Města pražského, na němž má zájem katolická církev, ve hře není jen toto „a“, ale také občas vyslovované světské „b“. Na Staroměstské náměstí by se skrze mezikrok s Krocínovou kašnou posléze mělo stavět, kamuflovano historizujícím pláštěm, celé zaniklé křídlo radnice, příp., povedlo-li by se to, dokonce i nápodoba býv. Krennova domu. No, řekněte, nebyl by to husarský kousek, překonávající i ten s Trojskýmo koněm, kdyby se skrz ten sloup podařilo dostat přímo na Staroměstské náměstí několik tisíc metrů nové podlahové plochy.
Myslim, ze vetsina historiku by s nazorem pana Stampacha na bitvu na Bile hore mela problem. "My katolici" jsme tam vyhrali, "my Kralovstvi ceske" jsme nejspis prohrali, "my cesky mluvici obyvatele kralovstvi" jsme nejspis vyhrali, "my protestanti" jsme prohrali... neni uz cas na ty stare nenavisti zapomenout? Nemuze ten sloup vedle sochy Mistra Jana Husa byt symbolem smireni? A nebo, nemohl by to byt proste jen sloup?
Pokud by to znamenalo dívat se na něj čistě z kunsthistorického a památkářského hlediska - tady vidí kunsthistorik Vít Vlnas spíše argumenty proti - nepůjde o repliku či kopii ale rekonstrukci z nepůvodního materiálu (pískovce z Indie), která uměleckou hodnotu zničeného sloupu mít nebude. Na rozdíl od Varšavy či německých měst se u nás památky tímto způsobem neobnovují. Ostatně motivace Spolku pro obnovu je zjevně především náboženská, ne památkářská či estetická.
Myslím si ale, že sloup nakonec postaven bude, protože lidí,kteří jsou proti němu tak vášnivě jako pan Štampach, je dost málo, takže vytrvalost zastánců obnovy asi zvítězí. Pokud by to přispělo k tomu, aby se Staroměstské náměstí znovu stalo živou součástí města a nebylo vyčleněno jen pro účely turistického průmyslu, tak by to snad bylo i k něčemu dobré.
Bylo pro mě dost obtížné sledovat myšlenkový postup, kterým pan Štampach propojil Mariánský sloup s kapitalismem.
Podmanění našeho obyvatelstva cizí mocí bylo násilné a turbokapitalismus je také násilný.
Popření historických práv českých zemí a úlohy stavů jako tehdejší reprezentace autor srovnává s popřením demokracie turbokapitalismem, který má tendenci nahrazovat moc politickou mocí ekonomickou.
Já sice nevím, zda obnovitelé sloupu jsou pro turbokapitalismus, ale možná o nich má pan Štampach nějaké informace.
Jenomže tím by ztratilo jakékoliv odůvodnění vztyčit kopie artefaktu, z rozmazleného pražského pohledu nikterak umělecky cenného, na místě, kde bude nutně překážet přetížené komunikaci kolem Staroměstské radnice. Chodím tamtudy do ústavu, vím, o čem mluvím. Ono se nemá říkat kdyby, ale napadlo by někoho obnovovat ten sloup, kdyby ho strhli kvůli lince tramvaje (vedla tamtudy) anebo zařval za povstání spolu s křídlem radnice?
Trochu složitější je to s oněmi "my". Nejde o staré nenávisti, ale kolektivní zapomínání a vzpomínání, které je nezbytnou součásti kultivace kolektivních identit.
Pro katolíky a protestanty obou národních českých kmenů byla Bílá hora v době ustanovování naší moderní národní identity jednoznačně porážka (pro Bolzana a Smetanu stejně jako pro Jugmanna).
Teprve ve dvacátém století se toto národní vzpomínání významnějším způsobem pluralizuje.
Osobně jsem pro vztyčení sloupu ve středu proluky po zničeném křídle radnice. Místo určitě důstojné a zároveň by to navozovalo i přerušení i navázání kontinuity, pokud už s tím sloupem někdo musí nutně spojovat symboly kolektivních křivd (a taky by se zvýšila šance, že tam někdo nepostaví třicetipodlažní kancelářskou budovu anebo alespoň plastovou sochu onanujícího Adonise:-)
Nemluvě o mnohem banálnější rovině -- zničený komplex šesti historických domů na počátku Celetné, ostudné poškození Karlova mostu, odepsané gotické sklepy a stavba, která podle stavebního povolení zničí kus barokního kláštera. Všechno do pěti minut chůze od těch dvou kovových cedulek v dlažbě Staroměstského náměstí. Přeci se ten nebohý pražský radní pro kulturu nebude dohadovat o spoluvině na těchto záležitostech, když může nadšeně prosazovat postavení té répliky. V souvislostí s ní mu projde i zadání archeologického výzkumu bez povolení stavby, výběrového řízení a souhlasu Rady -- nekupte to.
Z pohledu českých zemí v ní zvítězili katolíci, z pohledu celoevropského to také nebyla tak úplně plichta, protože na začátku 17. století byla Evropa převážně protestantská (včetně českých zemí) na jeho konci převládali katolíci. Katolická Francie získala Alsasko a Lotrinsko a asi už jí zůstanou, další válka mezi Německem a Francií není v dohledu. Pro křesťanství, jak ho chápali tehdejší lidé z obou stran, to ale byla z dlouhodobého hlediska prohra, protože po těch strašných zkušenostech se vytratila ochota kvůli pravdě umírat a zabíjet.
Lesk barokní protireformace byl oslňující jen na pár generací, pak pohasl a převládla relativní náboženská lhostejnost.
V Brně se odehrává podobná situace . V rámci údajného smíření Němců a a Čechů existují snahy obnovit Německý dům na Moravském náměstí. Nejde o historii tak dávnou. V r. 1945 byl značně poničen následkem rozhořčených bojů a jako symbol útlaku zbourán. Nyní se podstrkuje jako vajíčko kukačky. Moje matka se vrátila zděšená domu, když v rámci smíření městem šel průvod Bavoráků s bílými punčochami. Od té doby se o to už sudeťáci nepokusili. Zatímco třicetiletá válka byla ještě vnímána jako střet náboženských názorů, tak II. světová válka měla ráz vyhlazovací a ryze mocenský, který nová generace nevnímá nebo ani nezná. Při jednom průzkumu MFdnes, kdo byl prezidentem, dostalo se odpovědi, že třeba Karel Gott. Otvírat staré spory je jako otvírat Pandořinu skříňku a vypouštšt duchy zlé Lilith. .
Na oslavu vzniklé republiky se neničil jen Mariánský sloup v Praze, ale ničili se i jiné sakrální památky. Byl to prostý vandalismus nikoliv nepodobný tomu po listopadu 1989, kdy v touze po co nejrychlejším připodobnění se „vyspělému“ Západu, naši vandalové ničili vozy metra poléváním barvami dle vzoru new-yorkských vandalů. Církevní památky po listopadu 1989 ovšem také nepřišly zkrátka. Jak pan kardinál Vlk poznamenal, takhle se nevykrádaly kostely ani za Třicetileté války.
Nemohu se zbavit dojmu, že obnovení Mariánského sloupu nevadí kvůli nejasnostem v interpretaci pobělohorských událostí, ani kvůli turbokapitalismu či neturbokapitalismu, ba ani kvůli malichernostem ohledně použití nepůvodních materiálů, ale prostě kvůli tomu, že je to římsko – katolické.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1117236-mariansky-sloup
Pan Vyleťal má jistě pravdu v tom, že hraje roli to, že jde o římskokatolický symbol, to však platí pro obě strany. Ti, kdo sloup obnovovat chtějí, jsou nepochybně převážně katolíci, z formulací Společnosti pro obnovu sloupu je to zjevné.
ti pražští vandalové, to opravdu nebyli žádní pravověrní protestanté, kteří by ve své horlivosti chtěli páchat dobro ničením soch a pálením obrazů. Byli to prostí gauneři utržení ze řetězu. A řádili i mimo Prahu.
Ba co více. Asi je nemyslitelné, aby ti, kteří si myslí, že do vztahu k Bohu nepatří sochy a obrazy, ničili symboly víry těm, kteří si to nemyslí (a nemyslí si to právem, protože my katolíci se nemodlíme ke kameni soch a plátnům obrazů, ale k tomu, k čemu odkazují; a to tedy je rozdíl značně podstatný) ba i těm, kteří si o významu sakrálního umění nemyslí vůbec nic, že?
Kdyby to mělo být tak, jak Vy, paní Hájková, pokládáte za možné a patrně i obhajitelné, pak by tito vandalové – strážci pravé víry, museli minimálně naházet do Vltavy sochy z Karlova mostu a vymlátit sochy i obrazy v pomalu všech katolických kostelech. Opravdu inspirativní představa.
Váš Jiří Vyleťal
Já jsem vandaly, kteří sloup strhli, neměla vůbec na mysli. To byla davová akce a skutečně ničení památky, které neschvaluji. Měla jsem na mysli iniciátory petice proti obnovení. To, že jejich důvod může být mimo jiné i tento. Osobně se domnívám, že Bohu je zcela jedno, zda mariánský sloup stát bude nebo ne. Ale není mu jedno, když se lidé nenávidí. Což samozřejmě není náš případ. Myslím nás, tady na Referendu.
Panu Kubičkovi
Pan Štampach si také myslí, že pokud sloup znovupostaven bude, také se nic hrozného nestane. Napsal to tuším v diskusi na Facebooku. Ale jako občan má právo se vyjadřovat.
Bez toho zkreslení by se ovšem špatně vysvětlovalo, že v zemi, ve které stát ročně vydává přes miliardu na údržbu církevních památek (a neznám šílence, který by tento výdaj napadal, protože jsou ve vlastnictví římsko-katolické církve), provedete spekulaci, které Vaším oponentům připíše nenávistné pohnutky.
Na jedné straně skutečně platí: nemá cenu znovu a znovu ohřívat staré spory, tím se jenom jitří staré rány.
Ale na straně druhé stejně tak platí: pokud se nedokážeme čelem postavit ke starým, opravdu velkým křivdám - pak ony zmizí sice z našeho bezprostředního pohledu, ale zůstanou natrvale přítomny, jako ti pověstní kostlivci ve skříni. A budou tady z pozadí neustále otravovat náš život; a znovu a znovu budou z té skříně vylézat.
A tak, například co se týče vztahu Němců a Čechů, je opravdu záhodno jednou provždy pohřbít stará příkoří, která už stejně nelze napravit; ale na straně druhé je stejně tak potřebné jednou provždy přiznat své viny způsobené straně náprotivné. Neboť jedině tímto poctivým a upřímným doznáním viny vlastní je možno dospět ke skutečnému, ne pouze pragmaticky-povrchnímu smíření.
A obdobné platí i pro ty střety o symboly náboženské: na straně jedné (především z pohledu ateistů) se to jeví být zbytečnou hádkou o kozí chlup, má-li být na jednom pražském náměstí po celém století obnovena jedna socha, respektive vystavena její replika.
Na straně druhé se tu ale znovu ukazuje, jak principiálně nevyřešený je ten starý spor - a rozpor - mezi katolicismem a protestantismem. Jenže tento rozpor je zřejmě ještě méně řešitelný nežli dřívější násilí mezi národem Čechů a národem německým; neboť ten spor náboženský má kořeny nikoli pouze temporální, nýbrž strukturálně-principiální.
Je to konec konců spor institucionalismu a liberalismu; a ten je - v dané rovině - neřešitelný. Alespoň v rámci křesťanství ne. To by muselo přijít nějaké zcela nové pojetí spirituality, které by oba tyto momenty dokázalo od samotného svého počátku v sobě propojit jako dvě integrální součásti či momenty.
Dva pomníky se na jedno náměstí nehodí, to je i příklad Klárova.
Betlémská kaple je naopak sice příklad pochybného konceptu, ale je to zdařilá realisace významného architekta a na Betlémském náměstí by jí nebylo čím nahradit.
Samotný příběh českého vyhraňování se vůči mocnářství se přitom hodně dlouho rozvíjel mimo spor katolictví a protestanství -- teprve Masaryk napsal na začátku dvacátého století interpretaci, která zdůraznila protestanství (musela z katolíka Havlíčka udělala cosi jako čestného protestanta, později v nejedlovském komunistickém recyklování mladočešství dokonce ateistu:-)
Symboly, které by jednotlivé sloupy nesly, dávám zde k úvaze.
A ještě jeden efekt by to mělo: Mariánského sloupu v lese sloupů by si nikdo nevšiml.
až teď jsem snad pochopil, co tedy tím Vaším před-předposledním vstupem myslíte. Bohužel, neuvádíte v něm vůbec předmět toho, co „v jistém smyslu možné je“. Také ve druhé větě, kde mluvíte o „iniciátorech“, vůbec nepíšete čeho jsou tito iniciátoři iniciátory. Navíc do té doby se jako o iniciátorech mluvilo pouze o iniciátorech obnovení sloupu, nikoliv o odpůrcích znovupostavení sloupu (u nich by snad pojem „iniciace“ nedával smysl). No, pro mne to tedy byla hádanka, paní Hájková.
Přestože do toho, co si Bůh myslí, nevidíme, máme mnoho důvodů se domnívat, že obnovení Mariánského sloupu by Bůh uvítal. Bůh se totiž těší při každé nápravě zla. A zničení Mariánského sloupu zlo bylo a ne že ne. Navíc pošlapání symbolu Boží matky Boha muselo nesmírně bolet. Jen si představme, jak bychom takovou ohavnost snášeli, kdyby šlo o naši maminku.
Jiří Vyleťal
S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
Ještě něco bych podotkla: Těžko můžete na základě mého zlehčujícího pokusu posoudit, kolik toho o problému obnovy mariánského sloupu ve skutečnosti vím.
když se expert prezentuje jako hlupák, pak se nemůže nikdo divit, že za experta považován není. Nic na tom nemění nejvznešenější expertovy důvody vydávat se za něco, co není.
Nic Vám, paní Zemanová, nebrání v tom, abyste nás, diskutující, obohatila o Vaše cenné poznatky prostřednictvím celého článku na DR. Jednejte fair, neskrývejte se za hraný diletantismus a nevydávejte se za někoho, kdo nejste.
Jiří Vyleťal
Kdyby právě tohoto zásadního - a trvalého - konfliktu mezi těmito dvěma principiálně protikladnými postoji nebylo, pak by bylo možno celou záležitost odbýt jenom nevzrušeným pokrčením ramen: o jeden barokní artefakt v Praze více nebo méně, na tom už opravdu nesejde.
Ale jak je vidět, i tento neutrální návrh v emocionálně vzbouřené polemice byl pojat jako další zlovolný atak protistrany.
A tak bych do diskuse vnesl svůj vlastní kompromisní návrh: Mariánský sloup neobnovit, sousoší Husa odstranit, a místo toho kompletně restaurovat celé popraviště na památku sedmadvaceti popravených českých pánů. Na věčné připomenutí toho, jak roduvěrní Češi si v nesmiřitelných tahanicích o svá svatá přesvědčení navzájem usekávají hlavy.
Možná, že by to zdejším diskusím - které se tak jako tak víceméně neustále dokola točí kolem těch samých témat a těch samých ustrnulých názorových pozic - dodalo nějaký nový impuls.
Dalším symbolem, je i sám Ústavní soud, jehož rozhodnutí "moudrých" by mělo být jedině správné a neomylné. Bohužel i Ústavní soud se zmýlil a vydal protiprávní rozhodnutí. V tomto případě se o tom mlčí. Ostatně neomylný je pouze Papež a práví dávné úsloví "mýliti se je lidské".
Pro pana Poláčka . V souvislosti s Minichovskou dohodou se vláda Velké Británie vyjádřila, že se zásadně neomlouvá,
protože v minulosti uzavřela velké množství nerovnoprávných smluv, takže by se musela omlouvat téměř nepřetržitě. Neznamená to zapomínat na historické události a jejich dopad, popřípad vývoj poznání. Co bylo kdysi sláva se může stát prohrou.
Katolická církev hodně mluví o pokoře a pokání. Mohla by začít třeba tím, že nebude chtít restituovat minulost a přijme výsledek dějin. Kdo sel vítr, sklidil občas bouři.
Kdyby dokázala církev (i katoličtí aktivisté a jejich organizace) přijmout výsledek dějin, byl by to velmi dobrý důkaz, že onu omluvu vyslovenou kdysi Janem Pavlem II. lze brát vážně...
Nikdo tu přitom nezpochybnil, že to, co se stalo před skoro sto lety na pražském Staroměstském náměstí, byl minimálně projev vandalismu. Ať už se na obrazoborecký podnik díváme jako na svého druhu reakci v řadě historických událostí, nebo prostě jako na projev špatného a ničivého v člověku, nemůžeme jej nevnímat mimo souvislost se skončenou světovou válkou. Na přelomu let 1918 a 1919 řádila nepředstavitelným způsobem španělská chřipka a docházelo k ozbrojeným konfliktům. Nevzaly tehdy za své jen celkem nemnohé církevní památky, ale třeba také sochy k církvi tvrdého Josefa II. Kolem nové Československé republiky byly v běhu jinačí, revolučnější události (sovětské republiky v Maďarsku i Bavorsku), o sovětském Rusku nemluvě. A nemělo uplynout až tolik času do doby, kdy se budou dít oboustranné ukrutnosti ve Španělsku. Bylo zde pobito mnoho mnichů a kněží a řada kostelů vyrabována. U nás bylo důležité, že Masaryk stržení mariánského sloupu odsoudil a nejinak se zachoval i v případě vyvrcholení řady incidentů zabráním německého Stavovského divadla Čechy – nikdy poté jej nenavštívil.
Mariánská statue nebyla na náměstí za první republiky vztyčena. Nejspíš z jednoduchého důvodu. Kdyby nebyla stržena, byla by v rámci proměny Prahy na nové moderní hlavní město oficiálního československého národa nejspíš přemístěna, jako se to stalo např. Bendlovu sv. Václavu v souvislosti s postavením sousoší Myslbekova. (Za Rakouska nebylo totéž v případě mariánského sloupu možné.)
Na Staroměstské náměstí se Panna Maria stále dívá, myslím v podobě zlaceného reliéfu na průčelí týnského chrámu. Na svém místě se ocitl také po vandalském činu: Studenti v roce 1648 odtud svrhli dolů sochu Jiřího z Poděbrad. V Praze dosud chybí.
Osobně bych považoval návrat mariánského sloupu na hlavní náměstí Starého Města za něco podobného, jako je vrácení skoro 200 let staré podoby radnici na náměstí Malostranském. Z památkového hlediska (v jádru města by mělo mít zásadní váhu) to správné není, ale zvyknout se na to dá. V aktuálním případě bych upřednostnil jinou variantu. Zachovaná socha by mohla být umístěna do interiéru výše uvedeného kostela a zde náležitě uctívána. Ctitelé Panny Marie by rovněž pro staroměstskou křivdu neměli zapomínat na mariánský sloup od F. M. Brokofa na Hradčanském náměstí. A také by mohli být citlivější v případech, kdy sama církev nabízí k prodeji fary i kostely (ostudným případem bylo svého času takové snažení v případě Santiniho sv. Kajetána v pražské Nerudově ulici). Rovněž osud kostela sv. Michala u onoho Staroměstského náměstí měl věřícím ležet na srdci.
P.S.: Pane Kolaříku, vskutku to bylo dost krátce po listopadu 1989, kdy se objevila již předtím fungující skupina pracující pro obnovu sloupu. Na dlažbě byl jednoho dne vyznačen půdorys sloupu s nápisem "Zde stál a znovu bude stát..." ve čtyřech jazycích. Netrvalo dlouho a slova "bude stát" někdo v noci vyškrábal.
O dost výše jsem napsal, proč si myslím, že magistrát je nakloněný obnově mariánského sloupu.
Nejen v Mnichově (jak píše pan Kolařík) nebo v Krakově a mnohde jinde je Mariánské náměstí. Ono je také v Praze a jde o prostor mimořádně reprezentativní. A Pannu Marii tu nepřipomíná vůbec nic! Sem tedy navrhuji v rámci kompromisu hotovou již kopii staroměstského mariánského sloupu umístit.
Do náměstí se obrací krátkým hlavním průčelím s vchodem Klementinum. Těžko si představit vhodnější sousedství! Přes ulice navazují krátké reprezentativní fasády dvou barokních paláců, Trautmansdorfského a proslulého Clam-Gallasova. To nemá chybu! Naproti stojí Městská knihovna s rezidencí primátora a poslední stranu náměstí tvoří Nová radnice. Vzhledem k tomu, že jsou to již déle primátoři a radní, kdo usiluje o znovuvztyčení mariánského sloupu, bylo by nejlogičtější, aby se tak stalo právě zde, zrovna jim na očích.
Abych nelakoval vše na růžovo, malé „ale“ zde přece jen je. V nároží radnice stojí sošný rabi Löw (od tvůrce Husova monumentu). Jistě by tu mohl zůstat a nemusel do ghetta, žijeme přece v tolerantní době. Pak je zde ovšem také šestice sochařských aktů nad vstupem do Knihovny (ženy a muži jsou zastoupeni správně, paritně) a naproti sedí z toho pohledu možná uzardělá (není však vidět) Terezka se svým džbánem. Po staletí trvající oscilování přístupu společnosti k nahotě zde představuje tak trochu tikající bombu. Kdybychom si však dostatečně pospíšili...
Ten sloup by zlikvidoval parkovací místa pro pány a dámy radní.
Bylo by to rozumné -- náměstíčku by se ulehčilo a třeba by se pak prosadil i zákaz parkování před Terezkou; chudák holka je dneska utopená za haubnama vozů.
Ale že by se radniční damstvo a panstvo vzdalo svých výhod?
Ale mám jako každý v demokratické společnosti právo vyjadřovat své názory, třeba i kritické. Mám právo, ne-li v diskusi určitou morální povinnost, objasnit a zdůvodnit, proč jsem ateista - tolik k minulé debatě.
A moje kritika pod tímto příspěvkem nesměřovala vůči katolíkům en bloc, ale vůči oficiálním postojům církevních představitelů, kteří nevím, jak se v této věci vyslovují, ale bohužel za poslední roky podléhají určitému triumfalismu - viz církevní restituce. V tom je podporují a sekundují jim konzervativně naladění katoličtí laici - viz zase tento případ: sloup.
Triumfalismus zcela pomíjí skutečnost, že katolická církev bohužel nejpozději od pozdního středověku nestála v čele zápasu o svobodnější a spravedlivější svět, nýbrž naopak dosti sveřepě bránila prakticky všem novinkám, které k těmto hodnotám, na nichž dnešní společnost stojí, vedly. Triumfalismus začíná příběh vypravovat až od komunismu, kdy se církvi (nejen katolické) dělo jistě velké bezpráví, a dále pokračuje zhruba v tomto duchu: my jsme vyhráli nad komunismem, a tudíž mámo plné morální právo požadovat restituce majetku, restituce stržených sloupů, neboť je zničili "předchůdci komunistů", máme právo do všeho z bohorovných pozic mluvit atd. Do obzvlášť strašlivé podoby hypertrofoval tento triumfalismus v Polsku - ostatně je pozoruhodné, že o situaci v této "katolické zemi" vytrvale mlčíte. Já prostě nechci, aby naše církev skončila tam, kde její sestra v Polsku.
Jak jsem psal o onom vztahu mezi křesťanstvím a konzervativismem, dalo by se také říct, že v Evropě jsou dvě katolické církve: jedna Františkova - pokoušející se o sebekritičnost, pokoru a sociálně angažovaná (ta převládá na Západě) a druhá řekněme Dukova - konzervativní, zahleděná do minulosti, nostalgicky vzpomínající na někdejší moc a privilegia a častující odborářské demonstrace výrazem lůza... Již dávno, tuším v 90. letech, když se rozhořel spor o katedrálu, napsal jeden protestant, že je na české katolické církvi, aby se rozhodla, zda chce patřit na Západ, nebo Východ...
K tomu výsledku dějin: Jistě, jakékoli lidské snažení a veškeré současné dění už tím, že probíhá, vchází do dějin a stává se dějinami. Ale považuji za pošetilé a kontraproduktivní naplňovat dějiny úsilím o revidování, ba zvrat výsledků předešlých dějin. Je třeba se přece dívat do budoucna. Máme tady např. kostel v každé vesnici, ale s pár babičkami - krásný příklad toho, jak pokusy vrátit ke starému modelu pastorace jsou dnes až tragikomické.
A opravdu vás nenapadlo, že některé újmy, které církev ve 20. století postihly, byly jen rubem a nepřímým důsledkem toho, co sama (dříve) církev jiným dělala, že to byl - řečeno vaším, náboženským jazykem - jakýsi "trest Boží", ale zároveň příležitost k tomu, začít dělat něco jinak a lépe? Že např. církev bez majetku je především osvobozená církev?
Moje proruské a proputinovské postoje: Nejsem zastáncem pravoslavné církve, naopak i tady jsem se vyjadřoval ve prospěch Pussy Riot, ale souhlasil jsem s tím, co zde psal někdo jiný, že totiž happening oněch děvčat by se dal přirovnat k tomu, kdyby někdo v katedrále sv. Víta zpíval: "Svatý Václave, vyžeň Duku!" (A bylo by velmi zajímavé sledovat, jak by čeští katolíci reagovali.)
Nejsem a nikdy jsem nebyl ani zastáncem Putina a jeho režimu, naopak, vždy jsem ho označoval za nedemokratický, autoritářský - a nacionalistický. Avšak zároveň jsem tvrdil - a na tom trvám, že za podobu současného Putinova režimu nese MIMO JINÉ odpovědnost i Západ, jak se k Rusku choval v 90. letech a jak po roce 2000 dobrodružně rozšiřoval NATO. Vrcholem všeho byla ukrajinská krize, kde se Západ nerozpakoval podporovat i vyslovené fašisty, jen aby roztržka s Ruskem byla co největší. Pozor - zdůrazňuji, že ne všichni, kdo se účastnili, jinak jistě legitimních, protestů proti Janukovyčovi, byli fašisté - to už je zase posunutí prováděné Putinovou propagandou, ale podstata věci je, že Západ, jako bohužel už mnohokrát, tady kvůli mocenským zájmům zradil hodnoty, jež hlásá a kterými se ohání. Což je velmi nebezpečné, jak vidíme nyní, kdy povstávají různí popírači oněch hodnot, kteří jsou velmi nebezpečnými přízraky.
Bylo by možné také říci, že EU byla v otázce ukrajinské krize opravdu ve vleku USA a celkově postoj Západu nesl americký rukopis, s jeho typickým cynismem. Je to ostatně něco, co zná dobře Latinská Amerika. (Kde se mnoho kněží, abych se obloukem vrátil k původnímu tématu, hlásí k teologii osvobození a bojují za sociální pokrok, nedbajíce na to, že jsou nálepkováni jako komunisté...)
Myslím, že je ale třeba odpovědět.
A kdyby Janukovyč tu smlouvu s EU podepsal, byl by najednou pro Západ salonfaehig? To by najednou nevadilo, že je zkorumpovaný a že potlačuje opozici? Podívejte se na Lukašenka. Jen co se začal odklánět od Putina, najednou "poslední evropský diktátor", jak se mu svého času říkalo, nevadí? Západ má hodně másla na hlavě, pokud jde o pokrytectví. Když je antisemitismus v Rusku, tak jej kritizujeme, když je na Ukrajině, tak jej přehlížíme, kdyby tam ovšem byl za proruské vlády, tak bychom jej kritizovali. Atd.
Ale je nejsem žádný krajní levičák, ani protizápadní, ani antiamerický. Naopak, myslím si, že Západ je to nejlepší, co (v dosavadních lidských dějinách) vzniklo. Jenomže otázka právě zní - co tím Západem kdo vlastně myslíme. Zda geopolitické, ekonomické a mocenské zájmy západních elit, nebo zda opravdu vezmeme vážně hodnoty, jichž se Západ dovolává. Neboli kritizuji to, že Západ není dostatečně západní, že velké a skvělé pojmy jako demokracie, svoboda, lidská práva používají západní politici velmi často, jak se jim hodí, že je zneužívají a tím je diskreditují. Ostatně viz Irák a celý Blízký východ. Ale k těm hodnotám se já samozřejmě hlásím - a právě proto Západ kritizuji.
Zda volit Clintonovou, nebo ne - to byla samozřejmě velká otázka pro americkou levici, a není to tak jednoduché. Jenom chci připomenout, že Sanders Clintonovou podpořil, a zároveň vás ujistit, že kdybych já byl americkým občanem, taky bych pro ni hlasoval, ovšem se skřípěním zubů, na rozdíl od vás, který jste ji tady označil "za skvělou ženskou". Nicméně nemohu ignorovat argumenty takového Žižka, který říká, jak byl celý ten projekt "první prezidentky USA" nedůvěryhodný a falešný, jak představoval bizarní spojení kdečeho, od podpory LBGT po vstřícnost vůči Saúdské Arábii, od vágních řečí, že je třeba něco udělat por chudé, po naopak velmi hmatatelné propojení s Goldman Sachs... A že byla stoupencem studené války, je jasné. Ano, to se vám líbí, protože nemáte rád Rusko, jenže neprozradil jste, jak by další šroubování napětí mohlo změnit ruský režim k lepšímu nebo pomoci Evropě. Jediná cesta, jak v současnosti zničit Putina, je vést proti němu válku, což by bylo čiré šílenství se strašnými důsledky...
K těm kostelům a babičkám. Já nejsem v pozici, abych mohl v katolické církvi cokoli ovlivňovat, ale myslím si, že mnohem efektivnější by bylo, kdyby např. církev koupila autobusy a ty by dnes už roztroušené věřící svážely do nějakých duchovních center, kde by nějaká pořádnější pastorace byla možná. A ty vesnické kostely by se staly "pouhými" (podtrhuji uvozovky) památkami, jimiž ostatně dnes už především jsou. Ten příklad měl ovšem ukázat na to, jak tím, že církev mentálně vězí ve starých časech, škodí hlavně a nejvíc sama sobě.
Nejsem ani žádný antiklerikál a la Volná myšlenka apod. Snažím se nepěstovat si nenávist vůči nikomu a ničemu. Obávám se, že spíše vy si do mě promítáte obraz levičáckého antiklerikála, s nímž máte potřebu se utkávat. Antiklerikalismus napáchal taky mnoho zlého, takže to chápu. Ale do mě to nepromítejte.
Z tohoto hlediska je odstraňování dokladů jak patologicky, tak vznosně vnímaných epoch kontraproduktivním činem.
Bourání pomníků výpovědí jak blahých tak neblahých í společenských skutků proto považuji za projev ignorace snahy o liberální smýšlení v demokratickém režimu a tudíž občanské nezralosti.
To čím jsou muzea koncentračních táborů, mohl být Stalinův pomník...bych zcela vážně s politováním příkladně dodal.
A tím poraženým byla jistě nedokonalá, ale i tak na tehdejší dobu nevídaná náboženská tolerance, která už téměř dvě stě let v Českém království panovala. A která byla tím dobrým z husitského dědictví.
Nejen Jiřík z Poděbrad, který to o sobě rád říkal, ale všichni čeští králové toho období byli králové "dvojího lidu" (katolíků bylo tehdy u nás zhruba 30%).
Kdyby byla známá přesná historická podoba sloupu, tak bych neviděl problém --- rekatolizace je už součástí historie a nejde odestát (a navíc v konečném součtu nepřinesla jen negativa), proč neobnovit sugestivní památku z té doby........
Ale jakési vymýšlení historie, navíc opepřené jejím tvarováním z pozice současnosti, které tady popsal pan Štampach a které můžeme sledovat, to je trapná šaškárna, v tom s ním souhlasím.
Např. z kontextu je jasné, že mi nejde o zavření kostelů en bloc, nýbrž o to, soustředit pastoraci do větších center, kde samozřejmě jsou také kostely.
Vůbec jste nereagoval na mé poznámky o západním pokrytectví. Nebo v případě Lukašenka nešlo o to, zda je či není diktátor, a primárně ani o to, jaké má (momentálně) vztahy s Putinem, nýbrž o to, že pro Západ je hned přijatelnější, jakmile naznačuje ochotu být méně orientován na Rusko - a že jako diktátor pak přestává západním politikům vadit. A mohli bychom mluvit o středoasijských diktátorech a jejich dobrých vztazích s USA (když už ne o diktátorech latinskoamerických).
Pokud nechcete válku proti Rusku, tak k čemu by byla jestřábí rétorika Clintonové dobrá - to jste nevysvětlil. Myslíte, že by se jí Putin zalekl?
Sandersovi voliči i Žižek měli a mají právo podporoval, koho chtějí, to jim snad, pokud jste demokrat, dovolíte... A pokud nechcete jejich argumenty poslouchat, je to vaše věc. Já si naopak myslím, že je vždycky užitečné poslouchat ty druhé, kteří svět vidí více nebo méně jinak.
Ale pokud někomu něco udělám proti jeho vůli, byť v dobrém úmyslu (a všichni ho neměli dobrý), je to prostě násilí, které jen tak nezmizí. Někde se uloží a jednou se nějak projeví.
V tom je rozpor mezi námi, protože já si to nemyslím. A každý nechť posoudí, kdo předkládá jaké argumenty.
Jenom ještě dvě krátké poznámky k Ukrajině:
1. Protesty proti Janukovyčovi začaly někdy na přelomu listopadu a prosince 2013 a měly poklidný charakter. V době Vánoc byl Majdan skoro prázdný. Vypadalo to, že se bude vyjednávat, a nabízela se i ČR. A pak najednou, 14. února - pamatuji si to dobře, začali demonstranti útočit na policejní síly. Sami to přiznávali. Objevily se agresivní bojůvky Pravého sektoru atd. S Janukovyčem byla podepsána dohoda, kterou opozice ihned porušila. V. Nulandová se dopustila onoho výroku "fuck the EU".
2. Krym ruským zůstane. Je to fait acompli. Ví to každý a věděla by to samozřejmě i prezidentka Clintonová. Jenom by ovšem na Putina vysílala blesky.
A promiňte, ještě poslední poznámka: Ukrajinský lid povstal - a co získal: korupci stejnou, rozpadlou zemi, válku, bídu - a členství v EU, neřkuli v NATO v nedohlednu.
Vedení touto svobodu v lásce k druhým bychom, podle mého přesvědčení, měli uplatňovat i vůči dějinám. Nikoliv jejich popíráním či překrucováním.
Naučili jsme se, my Češi a my Evropané, vyprávět o strašlivých náboženských a občanských válkách 17. století nečernobíle, nezakrývat zvěrstva a fanatismy jedné strany. Nebylo to vůbec lehké, v době vzniku masové politiky v poslední třetině 19. století se hodil mobilizační potenciál vyprávění o starých křivdách (Kulturkampf v Německu, aféry a boj o laické školství a pozici kongregací ve Francii) a hodil se i později. Historická nekromancie.
Pokud přijmu Vaší myšlenku, že se dávné násilí "někde se uloží a jednou se nějak projeví", pak bych řekl, že je naší občanskou povinnosti (ne jako občanů České republiky, ale těch, kteří chtějí žít ve společenství, v němž si navzájem přiznáváme svá práva a úctu), ostříhat se činů, která by to spící násilí probouzela.
Mimochodem, vy jste si jist, že jako soukromá osoba jste schopen vyvarovat se jakéhokoliv činu, který probouzí spící násilí? Který čin vlastně probouzí více spícího násilí? Postavení sloupu nebo petice proti němu?
Přiznám se, že já to nevím. Že sama neumím jednat tak, abych vůbec nikoho nepopudila. Nicméně věřím, že je možné se toho nahromaděného spícího násilí postupně zbavovat. Že na to dokonce máme jistý nástroj, lépe řečeno ne nástroj, ale někoho.
Pokud píši a učím o Palackém, Masarykovi, Schaurerovi nebo o ideologickém antikomunismu (což jsou všechno témata, která mají potenciál onoho spícími násilí), tedy podílím se na utváření té kolektivní paměti jako odborník, pak s podporou profesní etiky a pravidel mohu provádět docela účinnou reflexi toho, zda při tom nevyvolávám zbytečně démony minulosti. Samozřejmě, odpovědnost je to moje, osobní a jde o kantovské soukromé použití rozumu, ale nejsem ta úplně v situaci soukromé osoby.
Pokud vyvolávám spící násilí ve zcela soukromé sféře, použiji příklad z otřepaného vtipu, poznamenám-li při návštěvě švagrové: "To jsou hezké stříbrné lžičky, pamatuji si je už když jsem žádal M*** o ruku. A zvláštní věc, nebyly po tchynině smrti v dědictví.", pravděpodobně dosáhnu toho, že nebudu muset se švagrovou dále stýkat. Soukromé spící násilí podobného typu jsem asi v životě párkrát vědomě probudil.
U sloupu je odpověď poměrně jednoduchá. Obnovit sloup mohl chtít jen ten, kdo zná jeho historii. A pokud ji zná, musí také vědět, že vzpomínka na sloup je přesycena symbolikou budící "spící násilí".
Mohu si představit člověka, který je naprosto upřímně přesvědčen o nezbytnosti sloup znovu postavit (představit, pochopit ne). Ani pak ovšem není nejšťastnějším počinem demonstrativní prohlášení "zde stál a bude stát ...". A ovšem, pokud už spící násilí vzbudíte, budou se dít pitomosti na obou stranách takto vyvolaného sporu. Proto také podporuji důstojné umístění té nové sochařské kreace na staré téma -- jako akt smíření, byť na útraty dobrého vkusu.