V Tachově, kde jsem vyrostla, bylo tenkrát v 60. letech všechno hezké. Ne, to není pravda. V Tachově, kde jsem vyrostla, bylo tenkrát všechno škaredé. Ne, to také není pravda. Hezké bylo, že navzdory odsunu zdejších Němců vypadalo všechno normálně. Veřejné budovy působily jako veřejné, rodinné domy vypadaly rodinně, vily průmyslníků vypadaly jako vily (i když v nich už průmyslníci nebydleli) a na horním konci se ve dvou ulicích vedle sebe řadily i chaloupky, u nichž se vraty vjelo do dvora a za ním bylo pole, louka, koza, prase, někdy i kráva. Přičemž vybavení domu bylo už městské, více méně.

Kolem náměstí byly běžné krámky jako mlékárna, pekárna, zelenina, řeznictví, nikde neměli celkem nic zvláštního, ale mně dnes připadá zvláštní to všechno. Když se etablovalo spotřební družstvo Jednota (jeho zaměstnanci bydleli v jednom z domů na našem sídlišti, jejich děti byly moji spolužáci), byl v rohu náměstí postaven obchodní dům Družba — když se na něj dnes dívám, připadá mi docela dobrý, nic nepřevyšuje, vlastně koresponduje se sousední budovou banky, která ale je předválečná. Město bylo kombinací venkovských a městských prvků, průmysl se tu prolínal se zemědělstvím, příroda kolem byla krásná.

Samozřejmě mi vadilo, jaké je to město díra v pohraničí, to byl takový postoj dospívající duše. Spojení sem bylo špatné, ale taková díra to na tehdejší poměry zase nebyla. Ne, není to pravda. Na windischgrätzkém zámku bylo poznat, kolik úpadku přinesla těsně poválečná doba. Ten zámek nebyl vyvlastněn po válce podle Benešova dekretu, patřil státu už před válkou, kdy ho kníže W. předal poté, co při pozemkové reformě pozbyl polností a lesů. Nevím, do jaké míry to učinil dobrovolně, ale ponechal si poblíž Kladruby a tam si přestěhoval inventář. Zámek byl využíván všelijak, přišel Mnichov a odtržení Tachova od Československé republiky, nastala nacistická Třetí říše. Po roce 1945 zámek ani nemusel být vyvlastněn, veřejným majetkem už byl.