V rozsáhlém eseji Stát jako bojovník proti kouření? bouří Petr Fidelius proti blížícímu se zákazu kouření v restauracích. Nechci zde oponovat jeho názoru, k němuž je přirozeně disponován a na jaký má jistě právo. Dokonce souhlasím s jeho podporou „kuřáckých salonků“. Chci se pozastavit nad účelovým a emocionálním způsobem jeho argumentace, který je podle mého názoru nehodný vynikajícího filologa a rétorického kritika, jakým Petr Fidelius bezesporu je.

Jde o anachronickou „argumentaci komunismem“, která je bohužel u nás i skoro třicet let po Listopadu stále rozšířená. Právě ta se totiž skrývá pod Fideliovým záměrem poukázat na „skličující paralely“ dnešního protikuřáckého diskursu a „oficiálního diskursu komunistického režimu“.

Na začátek ocitujme Fideliovy paralely:

Předseda vlády si tedy osobuje právo rozhodovat o tom, která země je civilizovaná a která nikoli. Pamětníkům se pravděpodobně vynoří vzpomínka na dobu, kdy straničtí pohlaváři rozhodovali o tom, která země (vláda, třída, společenská vrstva) je „pokroková“ a která „reakční“.

Jiný vládní úředník se zase pokouší veřejnosti vnucovat své představy o normalitě. „Normální je nekouřit,“ suverénně prohlašuje ministr zdravotnictví Ludvík a k tomu ještě dodává, že „normální je nepít“. … Nezapomněli jsme snad ještě docela, jak se nás komunistický režim pokoušel „normalizovat“. Co s člověkem, který odmítá být „normální“? Nejspíš bude třeba předat ho do péče psychiatrů…

„Zákaz kouření je vyjádřením společenského odsudku masově rozšířené závislosti.“ Tedy společnost, podle p. Zvěřiny, odsuzuje kouření jako určitou masově rozšířenou závislost. … Kdo vlastně tvoří onu „společnost“, která odsuzuje? Zřejmě do ní nepatří kuřáci, ledaže by odsuzovali sami sebe. … Už zase ty truchlivé paralely! Vzpomínáte? To byla přece příslovečná figura oficiální rétoriky komunistického režimu: náš lid naše společnost podporuje, nepřipustí, rozhodně odsuzuje — a tak dále, ad libitum.

↗

Fidelius se snaží poukázat na „skličující paralely“ dnešního protikuřáckého diskursu a „oficiálního diskursu komunistického režimu“. Takový argumentace není fér. Repro DR

Fidelius vyvrací argumenty poukázáním na to, že obdobně argumentovali někdejší představitelé „komunistické moci“. Na protikuřáky tím padá stín totalitářství a různých zel, která se přihodila v období komunistického režimu. To je však dosti nefér.

Za komunismu bylo možné kouřit po libosti

Rétorika je sama o sobě neutrální, jako každá technika. Rejstřík myšlenkových a argumentačních schémat (topoi), rétorických figur a postupů se sice do jisté míry proměňuje, v zásadě ale máme pokaždé k dispozici to, co nám sdílená rétorická encyklopedie a individuální tvořivost nabízejí a dovolí. (Vyčerpávající katalog podal Chaim Perelman ve své Nové rétorice, která žel dosud nebyla přeložena do češtiny.)

Můžeme samozřejmě pozorovat, že názorově a politicky spřízněné skupiny používají do jisté míry ustálené repertoáry rétorických prostředků. To ostatně ukázal sám Petr Fidelius ve své — v českém prostředí průkopnické a záslužné — práci Řeč komunistické moci. Nevypovídá to ovšem nic o etické hodnotě daných prostředků a sám fakt, že někdo použije jistou rétorickou figuru, jej neřadí do skupiny jakékoliv jiné než uživatelů dané figury a už vůbec nepoukazuje na etické zabarvení jeho názorů a činů. Jde stále jenom o abstraktní schéma, prázdný vzorec, který je obecným majetkem, a záleží kdo, v jaké pozici a s jakou autoritou, s jakou motivací a jakým cílem ho naplní jakým svým vlastním obsahem.

Snažit se vyvrátit něčí argument poukázáním na to, že určitá osoba nebo skupina, kterou nemáme rádi, používala obdobné argumentační schéma, je proto nesmyslné a nefér. Nota bene jestliže věcný obsah, kterým toto schéma naplňovala, naprosto nesouvisí s problematikou, jež leží na stole dnes.

Existence argumentační paralely nemůže svědčit o tom, že dnešní názor, který se o danou figuru opírá, je a priori nesprávný. V našem polistopadovém kontextu může poukázat spíše na to, že i za minulého režimu — světe, div se — žili lidé, kteří usilovali o účinná a přesvědčivá vyjádření.

Zvykli jsme si, že populističtí politici k mobilizaci svých voličů bezostyšně využívají negativní emocionální náboj, který výrazy jako komunismus či totalita nesou. Do racionální debaty však takové úskoky nepatří.

Na problematiku je třeba pohlédnout věcně. Pak se totiž ukáže, že je tomu právě naopak: za komunismu byly legislativní i společenské normy týkající se kouření daleko benevolentnější než dnes. Mezi nejvyššími komunistickými funkcionáři bylo kouřit prakticky normou. Doufám — snad stejně jako pan Fidelius —, že ony časy se už nevrátí.