Jsem jedním z bývalých kuřáků, který dokáže plně chápat kuřáckou vášeň, ale zároveň podporuje zákon, jímž se zakazuje kouření v restauracích a dalších veřejných prostorech. Na první dny platnosti zákona jsem se těšil a nemohl se dočkat, až si budu moci zajít k nám na Žižkově do hospody u zastávky tramvaje, kde sice měli vždycky dobré pivo, ale špatný vzduch a po jejíž návštěvě jsem ještě tři dny astmaticky pokašlával.

Nadšení ze mě ale poměrně brzy spadlo. Bylo by to totiž zvláštní, kdyby se v zemi Haška a Kafky z celé věci nestala fraška, která má samozřejmě i své děsivé aspekty.

Nejde jen o absurdní nápady, jak nový zákon obejít, například malé vodní dýmky, do kterých se dá vložit cigareta, a zneužít tak skutečnost, že vodní dýmky zákon nezakazuje. Začaly se objevovat i další zprávy, které ukazují, že přijetí nového zákona odhaluje vysloveně nelichotivé stránky naší společnosti.

Okamžitě po půlnoci, kdy začal zákon platit, se rozdrnčely telefony policejních služeben a začala chodit udání na kuřáky, kteří si ještě v hospodě zapálili. Města se navíc připravují na to, že se před bary a restauracemi začnou tvořit hloučky kuřáků. Praha tak například vytvořila speciální antikonfliktní tým svalnatých mužů najatých soukromou bezpečnostní službou, kteří mají chodit po ulicích a dohlížet na to, aby lidé při kouření nehlučeli a nevynášeli si ke kouření ven alkoholické nápoje. Že při tom konflikty spíš vznikají, je nasnadě.

Být upřímní sami k sobě

Moji přátelé, kteří mi v předchozích měsících spílali do fašistů i komunistů, kdykoliv jsem na sociální síť napsal nějaký oslavný status k novému zákonu, se mi teď vysmívají, když jsem podobnými věcmi znechucený. Přesto všechno si ale pořád myslím, že nám protikuřácký zákon dává jedinečnou šanci, jak přehodnotit vztahy zapřisáhlých kuřáků a jejich nekuřáckých protějšků.

Napřed je ale nutné, aby byly obě strany upřímné samy k sobě a přiznaly si základní fakta, která často odmítají vidět. Kuřákům by nový zákon mohl otevřít oči v tom smyslu, že by si uvědomili, že nejsou privilegovanou skupinou drogově závislých, ale jednou z mnoha. Jak by se dívali například na uživatele heroinu, kdyby si sedl do restaurace a začal kolem sebe rozhazovat použité jehly, a ohrožovat tak svým návykem i své okolí? Kuřáci ovšem toto dělají běžně.

Fakt, že kouření škodí zdraví jak kuřáka, tak jeho okolí, dnes už nikdo soudný nepopře. Takové absurdity jsou u nás vyhrazeny speciálně jen pro Miloše Zemana, který ovšem tvrdí, pro přesnost, že cigarety zdraví neškodí až od sedmadvaceti let věku.

Odpůrci protikuřáckého zákona tvrdí, že porušuje svobodu majitelů barů a hospod nechat hosty dělat si v podniku, co chtějí. Pominu-li, že závislost na nikotinu, kterou tabákový průmysl povzbuzuje a vydělává na ní každý měsíc velké peníze, má s opravdovou svobodou máloco společného, je nutné si uvědomit, že majitelé barů a hospod si nemohou opravdu dělat ve svém podniku, co chtějí.

Nemohou-li mít v hospodě zkažené pivo a jídlo, proč by tedy měli mít zkažený vzduch? Jen proto, že by měli poskytovat azyl určité skupině narkomanů?

Tato slova se mohou mnoha kuřáků bolestivě dotknout. Je to určitě bolavá skutečnost, uvědomit si, že pro někoho s cigaretou nepředstavuji ani filosofa, ani bohéma, ale pouze člověka závislého na nebezpečné droze. Nadto droze, kterou kuřáci ohrožují život lidí ve svém okolí a donedávna znemožňovali mnohým lidem návštěvu různých kulturních akcí v klubech, kde se kouřilo, anebo návštěvu mnoha barů a restaurací.

Zkoušeli jste například někdy hledat s vaší těhotnou kamarádkou navečer místo, kde by se dalo posedět a zároveň se tam nekouřilo? V některých městech a čtvrtích to bývalo prakticky nemožné.

Ohleduplní kuřáci i nekuřáci

Z tohoto základního faktu by měli napříště kuřáci vycházet a uvědomit si, že vůči společnosti by neměli vznášet požadavky, ale naopak sami hledat způsob, jak svou drogou ostatní co nejméně omezovat a ohrožovat. Nekouření v barech, restauracích či na zastávkách je pak úplnou samozřejmostí.

Nekuřáci naopak v rámci stejné logiky mohou být ohleduplnější ke kuřákům. Hloučky před hospodami určitě vznikat budou, a to hlavně v létě. Projděte se ale večer ulicemi centra například v Lisabonu. Živé ulice, ve kterých se večer lidé nahlas baví, jsou tam navečer samozřejmostí. Na každého kuřáka není potřeba volat policii ani antikonfliktní tým.

Každopádně je zapotřebí mít na paměti, že zákon umožňuje, s výjimkou stravovacích zařízení, zřídit ve veřejnosti volně přístupném prostoru stavebně oddělený prostor, vyhrazený ke kouření - tedy kuřárnu. Závislí na nikotinu tedy mohou majitele svého oblíbeného výčepu nebo klubu požádat, aby jim ji postavil.

Pokud bude splňovat zákonem stanovené podmínky pro stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření, mohou bez problémů své závislosti holdovat u piva nebo kávy na chvíli v prostoru kuřárny, aniž by znemožňovali lidem, kteří jejich drogu nechtějí užívat, aby chodili do téhož klubu či hospody. Mohla by to být jedna z cest ke vzájemnému respektu lidí, závislých na nikotinu, a ostatních, v tomto ohledu zdravých lidí.