Jsem jedním z bývalých kuřáků, který dokáže plně chápat kuřáckou vášeň, ale zároveň podporuje zákon, jímž se zakazuje kouření v restauracích a dalších veřejných prostorech. Na první dny platnosti zákona jsem se těšil a nemohl se dočkat, až si budu moci zajít k nám na Žižkově do hospody u zastávky tramvaje, kde sice měli vždycky dobré pivo, ale špatný vzduch a po jejíž návštěvě jsem ještě tři dny astmaticky pokašlával.

Nadšení ze mě ale poměrně brzy spadlo. Bylo by to totiž zvláštní, kdyby se v zemi Haška a Kafky z celé věci nestala fraška, která má samozřejmě i své děsivé aspekty.

Nejde jen o absurdní nápady, jak nový zákon obejít, například malé vodní dýmky, do kterých se dá vložit cigareta, a zneužít tak skutečnost, že vodní dýmky zákon nezakazuje. Začaly se objevovat i další zprávy, které ukazují, že přijetí nového zákona odhaluje vysloveně nelichotivé stránky naší společnosti.

Okamžitě po půlnoci, kdy začal zákon platit, se rozdrnčely telefony policejních služeben a začala chodit udání na kuřáky, kteří si ještě v hospodě zapálili. Města se navíc připravují na to, že se před bary a restauracemi začnou tvořit hloučky kuřáků. Praha tak například vytvořila speciální antikonfliktní tým svalnatých mužů najatých soukromou bezpečnostní službou, kteří mají chodit po ulicích a dohlížet na to, aby lidé při kouření nehlučeli a nevynášeli si ke kouření ven alkoholické nápoje. Že při tom konflikty spíš vznikají, je nasnadě.

↗

Bylo by zvláštní, kdyby se v zemi Haška a Kafky z celé věci nestala fraška. Repro DR