V jistém období svého života jsem byla socka. Do té situace jsem se nedostala vlastním rozhodnutím, byť přičiněním asi ano. To přičinění bylo zcela počestné a v pozdějších časech, za změněného režimu, se začalo dokonce pokládat za zásluhu. Do té chvíle, než jsem s prvním dítětem odešla na mateřskou dovolenou, pracovala jsem za nejnižší možný plat jednoho tisíce korun. Nevím, jestli se v 70. letech 20. století pracovalo s kategorií existenční minimum, a mám silné podezření, že moje příjmy byly pod její hranicí. Přitom — alespoň zpočátku — šlo o práci laborantky nebo sekretářky na plný úvazek.

Když jsme se odstěhovali z Prahy, můj manžel byl s plnou kvalifikací zaměstnán jako hajný s platem jen o málo větším — v roce 1978 to bylo šestnáct set — ale to už jsme měli služební byt v hájovně a možnost něco si vypěstoval na zahradě a chovat na dvoře. Se třemi malými dětmi jsme neměli v podstatě na nic kromě holého živobytí — dodnes nerada vzpomínám, jak jsem zůstávala viset na cestě z nákupu nebo od lékaře s dětmi v autě bez benzínu, protože jsme tankovali po pěti litrech. Plnou nádrž náš od rodičů darovaný wartburg v našem vlastnictví nepoznal. Když se měla zaplatit školka (platilo se jen stravování dětí, ale stejně), strávili jsme několik dní na stromech v našem sadu, abychom mohli ve výkupu prodat jablka nebo třešně.

↗

Nikdy jsem nepracovala tolik jako v době, kdy jsme před výplatou často měli opravdu jen jablka ve sklepě a marmelády ve spíži. To byla reálná praxe tehdejšího pseudosocialismu. A dnes? Foto publicdomainpictures.net

V lecčem nám pomohla rodina, kterou jsme na oplátku zásobovali ovocem a produkty z našich chovů, ale nedostávalo se nám prostě peněz. Jet třeba na víkend na hory nebo o prázdninách na dovolenou nebylo možné. Ještě že přátelé a příbuzní jezdili k nám. U tehdejších státních lesů, viděno zpětně, vedly nízké platy k neoficiálně povolenému přikrádání, s kterým počítalo celé venkovské okolí a my jsme asi platili za jelimánky v lepším případě a za vyděrače, kteří si předstíranou nechápavostí říkají o víc, v horším, když jsme dlouho nerozuměli náznakům a nabídkám.

Když jsme jim začali rozumět, zhoršilo se naše postavení v obci, protože můj muž načerno prodávat dřevo nechtěl. Měl k tomu nejen morální důvody, ale také správně tušil, že buď budeme žít podle svých pravidel a zůstaneme tak v kontaktu se světem, který máme rádi, anebo se prostřednictvím drobných zlodějin včleníme do místního společenství, k jehož pravidlům patří i to, že se krade. Dohromady to nešlo a skončili jsme v pozici vyloučených (a posléze i vyhozených).Od té doby vím, že za mnohou spořádaností lze najít činnost, která společnosti neprospívá, jen je za tou spořádaností dobře schovaná.

Nikdy jsem nepracovala tolik jako v době, kdy jsme před výplatou často měli opravdu jen jablka ve sklepě a marmelády ve spíži. Nejen že jsem se starala o tři děti, ale také o zvířata na dvoře a zahradu a sad a dřevo a seno — až tomu nemohu uvěřit. Člověk na sebe nevidí, takže nedokážu odhadnout, jak mě viděly instituce a lidé ve vsi, s nimiž jsem přicházela do styku. Sama jsem se svojí hmotnou chudobou nijak vyřazená ze společnosti necítila. Nepřiznávala jsem ji v plném rozsahu ani sobě. Nejbližší okolí nám nabízelo (no, spíše mému muži, jak je na venkově zvykem), co jsme neuměli ani rozpoznat, natož ocenit, za cenu, že nás bude mít pod kontrolou a v moci. Něco za něco. To byla ta reálná praxe tehdejšího pseudosocialismu.

Vychovávat, či nevychovávat?

Něco z  té povahy ale společnosti zůstalo i po změně režimu. Ovšem nová dikce nových pořádků si dávala záležet, aby povzbudila ty činorodé a schopné a zamlčela či odsoudila ty, kteří jsou jiní a ideály soukromého vlastnictví a podnikání nesdílejí: lépe řečeno nepodílejí se na nich. Z těch postupně vytvořila socky. Demokratická společnost má ovšem myslet na všechny, i na ty jiné. Počítat s nimi, brát je za svoji součást. A nemluvím o nezaměstnaných a nevzdělaných, jak by se zdálo, ale třeba o učitelích.

Pan poslanec a ambiciózní iniciátor nového politického subjektu Petr Gazdík říká v souvislosti s politickým programem svého in spe politického sdružení, že stát nemá lidi vychovávat. Asi tím chce říci, že lidé sami vědí, co mají dělat. Ano, jen to není vždycky to, co by státu prospívalo. (Já vím, on tím narážel na protikuřácký zákon, který v tu dobu hýbal sdělovacími prostředky.)

Ale když už to říká, myslí si pan poslanec opravdu, že stát má jen prostřednictvím zákonů nařizovat a na druhé straně trestat, že má jen přikazovat a zakazovat, vymezovat a stanovovat, a nic jiného? Že by jako nejvyšší instituce neměl i vychovávat, třeba k tomu, že jeho obyvatelstvo tvoří lidé různého druhu i postavení, kteří si zaslouží respekt? Že by současný stát skutečně neměl předkládat hodnoty, na kterých bychom se mohli dohodnout a podle nich spravovat veřejné prostředí? Například to, že je třeba pomáhat slabším nejen dozorem, ale i péčí?

Opravdu po těch letech věří pan předseda Gazdík tomu, že stačí „nastavit systém“? Že není třeba také nastolit způsob, jakým se o tom budeme bavit? To se v době informačního zmatku a přehlcení skutečně má stát zříci formulování toho, proč tu vůbec je?

Jak se reálně jmenuje to, v čem žijeme?