Ledva se začaly prodávat, už se nesou zemí stesky a nářky, že by se za ně profesionální plačky nemusely stydět. Prý, ošklivé obrázky nově na cigaretových krabičkách jsou mladým lidem leda k smíchu. V trafice si recesisticky vybírají ty nejotřesnější a kouří dál. Ta hrůza, kuřáka neodradí ani rakovina v jeho rodině.

A on snad někdo čekal něco jiného? To se tak málo známe? Nebo se naopak známe až moc dobře a účel toho okázalého lomení rukama je poněkud určitější, než si jen tak po starodávnu povzdechnout a ulevit: „O tempora, o mores!“?

Jednak a hlavně, kuřáci jsou zpravidla již na kouření závislí, a závislost je svého druhu choroba, v jejímž důsledku člověk cítí a uvažuje trochu jinak, než kdyby závislý nebyl. Obrazně řečeno, mluví a cítí za něho jeho závislost. A ta si svou oběť pojišťuje, aby jí tak snadno neunikl.

Samotný smích při pohledu třeba na obrázek kouřením zničených plic může být běžnou paradoxní reakcí. Patří pak do psychopatologie všedního dne, do souboru nepříliš racionálních způsobů, jakými se leckdy vyrovnáváme s řadou denních stresů. Kdo z nás se někdy z roztržitosti několikrát nevracel ke dveřím do bytu, aby se přesvědčil, že opravdu zamkl? A jednou jsem musel uklidňovat úzkostnou klientku, která se bála, že není normální, když ji na pohřbu přepadlo neodolatelné nutkání smát se. Tak silné, že musela odejít ze smuteční síně.

Smích při pohledu na šokující obrázek tudíž zdaleka nemusí jen smíchem radostným, veselým. Nucený smích je jeden ze způsobů, jak se vyrovnat se šokem či ho aspoň zamaskovat. Rekce pro mládež dosti typická. Dát před vrstevníky najevo strach, šok, vůbec slabost, znamená totálně se před nimi shodit.

Ze stejných důvodů jsou příliš slabým motivem i obavy z následků kouření. Ty jsou nejisté, nastat mohou, ale nemusí, a běžný dospívající věří, pokud to vůbec řeší, že právě on bude mít štěstí. Žije především tady a teď a riskne raději tohle než by riskoval přízeň vrstevnické skupiny, pokud se identifikuje s jejími hodnotami, názory, stylem života. Stačí chvíli sledovat kuřáckou skupinu před některou ze středních škol, aby jednomu došlo.

A pak, okázale riskovat, tahat čerta za ocas je od nepaměti oblíbenou kratochvílí mládeže a čím dál více i ostatních věkových kategorií. Zpít se, jak zákon káže, pak sednout za volant a vzít to nejmíň stovkou za tmy po úzké okresce, skočit šipku do vody zrovna u cedule, která před tím varuje, vézt se na tramvaji zvenku, tu máš, čerte, kropáč! A teď na vás ten čert najednou vybafne z obrázku na cigaretové krabičce. No, není to přímo výzva?

Je zcela zjevné, že jakkoli je osvěta potřebná, její účinky mají své meze. A ti, kdo se snaží torpédovat protikuřácké zákony skloňováním té osvěty ve všech pádech, kdo tvrdí, že přece stačí spolehnout se na zdravý rozum, ti se přinejmenším mýlí. Jen racionálními důvody se lidské chování vysvětlit nedá.