Jednou, to jsem ještě kouřila, jsem napsala takový fejeton. Vystupovali v něm neznámá herečka, její manžel a s nimi básník. Hovořili spolu u hospodského stolu. Manžel o tom, kolik jakého masa si nejraději griluje, jak musí mít v ledničce kotletu, aby když přijde v noci domů, mohl je opečené pojídat, znovu a znovu se vracel k tomu, jaká rozkoš je opéci si kus masa.

Herečka se mezitím zaobírala obsahem své kosmetické taštičky a občas připojila k řeči svého manžela nějakou obdivnou repliku. Celá scéna se odehrávala kvůli básníkovi. Ten seděl mlčky a během té seance vykouřil krabičku cigaret, a když se společnost zvedla od stolu, bylo vidět mezi lopatkami básníkova saka díru propálenou od cigarety, jako by ho někdo postřelil.

Znamení smrti, jíž jednou zahyne.

A jiný obrázek: na všech hodinách němčiny všech kurzů, které jsem kdy absolvovala, jsem v konverzační kapitole Jídlo uplatňovala větu: „Ich frühstücke eine Tasse Kaffee und eine Zigarette mit meine Mutti“ („Ke snídaní si s mojí mámou dávám šálek kávy a jednu cigaretu“).

Ano, moje matka snídala celý život černé kafe a cigaretu, pořádné jídlo si dala až k obědu. Ke koci života už kouřila jen tu jednu cigaretu denně a do kafe si dávala mléko.

Dým vzdoru

Já jsem ovšem vyrůstala v dýmu cigaret nejrůznějších otřesných značek, partyzánek, lip, globusek, startek bez filtru i s ním, s nástupem bulharských cigaret v rámci RVHP pak slavných BT, pak českých Clea v obalu, za který by zasloužily cenu anti-design od protikuřácké společnosti, jak byly ohavné na pohled — nic z toho ovšem matce v kouření nezabránilo. Až po šedesátce žaludeční vřed a cévní problémy, znamení smrti, kterou nakonec zahynula.