Jednou, to jsem ještě kouřila, jsem napsala takový fejeton. Vystupovali v něm neznámá herečka, její manžel a s nimi básník. Hovořili spolu u hospodského stolu. Manžel o tom, kolik jakého masa si nejraději griluje, jak musí mít v ledničce kotletu, aby když přijde v noci domů, mohl je opečené pojídat, znovu a znovu se vracel k tomu, jaká rozkoš je opéci si kus masa.

Herečka se mezitím zaobírala obsahem své kosmetické taštičky a občas připojila k řeči svého manžela nějakou obdivnou repliku. Celá scéna se odehrávala kvůli básníkovi. Ten seděl mlčky a během té seance vykouřil krabičku cigaret, a když se společnost zvedla od stolu, bylo vidět mezi lopatkami básníkova saka díru propálenou od cigarety, jako by ho někdo postřelil.

Znamení smrti, jíž jednou zahyne.

A jiný obrázek: na všech hodinách němčiny všech kurzů, které jsem kdy absolvovala, jsem v konverzační kapitole Jídlo uplatňovala větu: „Ich frühstücke eine Tasse Kaffee und eine Zigarette mit meine Mutti“ („Ke snídaní si s mojí mámou dávám šálek kávy a jednu cigaretu“).

Ano, moje matka snídala celý život černé kafe a cigaretu, pořádné jídlo si dala až k obědu. Ke koci života už kouřila jen tu jednu cigaretu denně a do kafe si dávala mléko.

Dým vzdoru

Já jsem ovšem vyrůstala v dýmu cigaret nejrůznějších otřesných značek, partyzánek, lip, globusek, startek bez filtru i s ním, s nástupem bulharských cigaret v rámci RVHP pak slavných BT, pak českých Clea v obalu, za který by zasloužily cenu anti-design od protikuřácké společnosti, jak byly ohavné na pohled — nic z toho ovšem matce v kouření nezabránilo. Až po šedesátce žaludeční vřed a cévní problémy, znamení smrti, kterou nakonec zahynula.

V našem bytě se každoročně malovalo a stejně s hrůzou pomýšlím na odér, v němž jsme vyrůstali, i když se pořád praly záclony a každou sobotu pečlivě luxovalo a potahy se čistily přípravkem TEP jako Teppich.

Dnes myslím na to, že jsme si mohli ušetřit spoustu práce i vydání, kromě toho zdraví, kdyby naši měli víc rozumu. Kouření ale k jejich generaci patřilo. Matka dodržovala jakési etiketní pravidlo, že žena nemá kouřit na ulici. Všímám si, že dnes to pravidlo dávno neplatí.

Když se probírám starými fotkami, těžko najdu takovou, kde by všichni nedrželi cigaretu, rodiče na zkoušce ochotnického divadla, na schůzi, v kanceláři, dokonce i ve chvíli odpočinku na zahradě. Když moje děti potřebovaly do školy fotku, na níž by byla celá rodina, našla jsem jen jednu a tu jsem jim nedala, protože jsem na ní seděla na dvoře pod ořechem, krásná atmosféra, slunce probleskuje listím, ale já bohužel držím v ruce cigaretu.

Kouření jaksi patřilo k našemu vzdoru, k intelektuálskému gestu, kouřila Růžena Vacková i Sidonie Nádherná, o Mileně Jesenské nemluvě, spolužačky na obecné škole mi říkaly, že je jasné, že maminka kouří, je přece herečka a ty kouřit musí (máma hrála jenom ochotnické divadlo, nevím, jak na to tedy přišly).

Jejich maminky dělnice a úřednice a zdravotní sestry nekouřily, dnes, řekla bych, je to spíš naopak. V divadle se často bavím tím, jak na jevišti kouří i herci evidentní nekuřáci a jak jim to nejde. Na jevišti kouření stále cosi symbolizuje, co neumíme vyjádřit jinak.

Symbolem tohoto generačního kuřáctví je Olga Havlová, které nikdo cigaretu neretušuje (zatímco Sartrovi ano). A Egon Bondy, který v posteli, vzplanuvší od nedokouřené cigarety, uhořel.

Z těchto důvodů a jaksi podle vzoru jsem začala kouřit i já, asi tak v patnácti letech, měla jsem na gymnáziu spolužačku, v jejíž (mimochodem skautské!) rodině směly kouřit i děti před rodiči. Mně bylo právo kouřit veřejně stvrzeno při mých osmnáctinách tak, že mi máma nabídla cigaretu ze své krabičky.

Kouření jsem zanechala převážně z finančních důvodů, v jistém období jsem měla jen na nejlevnější cigarety a z téhož důvodu, proč jsme byli tak chudí, jsem kouřila poměrně dost. Ten důvod se jmenoval sociální vyloučení. Připadala jsem si však hnusně a nechtěla jsem se cítit závislá ani kouřem mořit své děti, tak jsem prostě přestala.

Cynismus vystaveného žvára

Dodneška jsem sváteční kuřák, kouřím rituálně s několika vybranými přáteli a bohužel i se svými dávno dospělými dětmi. Oni pět cigaret za večer, já jednu. Vždycky venku.

Všichni mí přátelé kuřáci jsou kouřením zdravotně poznamenaní, předobraz básníka z fejetonu, moje matka, kolega režisér z chebského divadla, ostatně i Václav Havel a Olga. Sedět v zakouřené místnosti je mi dnes odporné, mluvit v zakouřené místnosti je pro mé hasivky zničující. Jíst v zakouřené místnosti je arogance vůči kuchaři.

Pracovat v zakouřeném prostředí překračuje hygienickou normu stejně jako třeba práce v hluku — jen proti hluku si člověk může nasadit sluchátka, ale proti kouři? Ano, respirátor (v těch kuřárnách poslance Bendy), ale obsluhu s respirátorem v kuřácké restauraci by asi majitel vyhodil.

Pokud jde o protikuřácký zákon, jistěže jsou to v tom zájmy tabákového průmyslu, to napadne i malé dítě. Zajisté jde o příjmy státní pokladny z tabákové daně, o průmyslová odvětví (jestlipak se v Bulharsku ještě vyrábějí cigarety?).

Ale i když tohle všechno vezmu v úvahu a přihodím i to, že páni poslanci populisticky mluví za hospodské, do jejichž zařízení sami nechodí, že se starají o právo kouřit ve veřejných prostorách pro lidi, o jejichž mnohem podstatnější potřeby se zdaleka tolik nestarají, a další věci, na které jsem nepomyslela, nechápu, proč musí být kolem toho kuřáckého zákona takový humbuk, proč musí být takovým předmětem sporů a naposledy málem koaličního rozkolu.

Proč se musí tak rozvrtat a překroutit, že z něj nezbude nic a jeho předkladatel se octne v pozici trapného diletanta. Proč lidé jako senátor Kubera, poslanec Benda nebo prezident Zeman mají potřebu demonstrovat kouření, místo aby připomněli, alespoň ti z nich, co hrají na lidovou notu, že finančně ruinuje rodiny, kdyby už nechtěli opakovat, co říkají zdravotníci.

Proč se se svou vášní tak producírují, místo aby se s ní stáhli do soukromí jako upřímně řečeno každý slušný člověk.

Nenapadá mě nic jiného, než že to je pustý cynismus a politická arogance. Ztrácíme čas s něčím, co je evidentní, místo abychom se zabývali skutečnými problémy.

Mentálně dospělý člověk to má s kouřením jako s vírou: považuje to za svoji soukromou věc, kterou rád sdílí s těmi, kteří jí rovněž holdují, ale nekazí společnost prosazováním vlastních privilegií. Dává si pozor, aby tím, co mu přináší libost, neobtěžoval okolí.

Ještě je na světě dost míst, kde může člověk kouřit, aniž by do toho zatahoval ostatní, a konec konců čím méně cigaret následkem různých omezení vykouří, tím lépe pro jeho zdraví. A dost příkře bych se ohradila proti tvrzení, že jde o nějakou totalitní praktiku: do soukromí zákon kuřákům neleze.