Vlajka, která způsobila rozmíšku mezi spoludemonstrujícími proti fašismu na náměstí Jiřího z Poděbrad, pochází z dílny Socialistické Solidarity. Její výjev zahrnuje zvednutou pěst, mezinárodní to symbol levice, a pak siluety uprchlíků a první verš české verze Internacionály.

Internacionála je starší než bolševismus. Dodnes je to mezinárodní hymna dělnického hnutí, ať už nachází své dílčí zastoupení mezi demokratickými socialisty nebo anarchisty. Její verše spojují osud šičky v Bangladéši s osudem šičky v Prostějově. Internacionála přežije i výstřelek českého antikomunismu, jehož proponenti se dodnes snaží ospravedlnit svou neochotu uznat historický přesah emancipačních bojů odkazem k „hrůzám minulého režimu“.

První verš Internacionály vyzývá v tomto konkrétním kontextu k podpoře, sdílené hrdosti a sjednocení těch nejaktuálnějších „psanců“, jejichž samotná existence vyhrotila společenské konflikty uvnitř evropských států. Uprchlíky dnes neanonymizuje žádný démonický bolševismus, ale přežívající neschopnost našich svobodných evropských režimů produkovat politiku překračující zastaralé hranice národních států.

Uprchlíci dnes „nejsou ničím“ — váznou ve vzduchoprázdnu mezi válkou zničeným domovem a drhnoucí byrokracií hrdých evropských demokracií —, a chtějí „být vším“, čím my, kteří se tady honosíme tolerancí, již dávno jsme.

Antikomunismus zůstává docela obyčejným argumentačním faulem, který člověku umožní jedním dechem odmítat dělnickou hymnu, kterou zprofanoval Stalin, a druhým dechem si broukat hymnu evropskou, přestože stejně podkreslovala Hitlerovy promenády — Óda na radost je přeci apolitická…

Přežívání antikomunismu v srdcích mnohých liberálů, kteří se po pár pivech označí aspoň za „antifašisty“, je jednou z příčin neschopnosti demokratických politických proudů sjednotit se za společnou věc.

Pokud nejsme schopní vytvořit jednotnou frontu proti pouličním bojůvkám vyhrožujícím násilím vůči nejslabším, těžko se vůbec můžeme začít bavit o nějaké celonárodní kampani třeba už při hledání konsensuálního protikandidáta Miloši Zemanovi. „Zatvrzelí levičáci“ přitom solidární demonstraci (jako vždycky) sami zorganizovali a všechny bez rozdílu politické příslušnosti na ní i přivítali. Vítr neshody tedy vane odjinud…

↗

Vlajka, která způsobila rozmíšku mezi spoludemonstrujícími proti fašismu pochází z dílny Socialistické solidarity. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Příčinou neschopnosti sjednocení za společným zájmem tedy není levičácké trvání na sporných symbolech, nýbrž liberální neochota politizovat veřejný prostor.

Liberálové se přitom na rozdíl od anarchistů, léta aktivních antirasistů či autonomistů mohou spolehnout na širokou politickou reprezentaci. Jejich snaha depolitizovat veřejné mítinky není motivována univerzálním apelem na všelidskou soudržnost, ale neochotou přiznat si, že celé skupiny aktivistů v první linii jinak než „politicky“ existovat nemůžou: v současném systému, který si hýčká jen ty příležitostné „cool“ městské aktivisty, by organizované skupiny těch, kteří si nechávají rok co rok dát na budku v zapomenutých regionech, docela určitě zanikly.

Přes to všechno to jsou ti samí antikomunisté, kteří dnes bohorovně „vyhrožují“, že se nebudou účastnit podobných akcí, jako byla akce Praha se nebojí. Vyhrožují přitom paradoxně z politicky zdaleka nejukotvenější bubliny ze všech.

Jejich apolitičnost je jen pózou, jež zakrývá jinak pevně zakořeněný politický background podepírající právě takový status quo, který jim tuto povýšeneckou a moralizující pozici umožňuje. Výhradně podle jeho přísných směrnic pak selektivně používají svoje univerzálně znějící pojmy jako „tolerance“. A tak tolerují jen toho, kdo je ochotný polarizovat podle jejich předlohy.

Jsou to dnes především kulturní a radikální levičáci, kdo se snaží přimět městské liberály k tomu, aby reflektovali politickou zatíženost svých aktivit. Nebezpečí fašizace společnosti totiž může být i větší, než jakému čelíme dnes. Jak bychom asi skládali národní demokratickou alianci proti hrozbě typu francouzské Národní fronty?

Spor o vlajku se zaťatou pěstí ukázal, že zatímco levičáci se snaží organizovat proti fašismu a hledají podporu mezi všemi antifašisty, liberálové v tibetských vlajkách odmítají tolerovat levicovou politiku.

Příčiny fašizace společnosti tedy hledejme i mezi těmi, kteří si okázale vybírají, s kým si půjdou udělat selfie na náměstí.