Pro co a proti čemu Duka lobbuje
Ivan ŠtampachDominik Duka se minulý týden nesetkal s premiérem, aby ho nabádal k podpoře tradičních křesťanských hodnot, jako je svoboda a humanita. Nezbývá než uchovat si naději, že se v budoucnu jeho křesťanská identita přece jen nějak projeví.
Když jsem si koncem minulého týdne přečetl, že Duka pozval Babiše na večeři, chvíli jsem si naivně představoval, že chtěl nějak zdvořile kritizovat jeho oligarchické manýry v soukromí i ve státní politice a usměrnit ho v duchu evropských tradičních křesťanských hodnot k humánnějšímu chování.
Příležitost k takovému napomenutí by se nabízela. Michaela Šojdrová, poslankyně Evropského parlamentu zvolená za KDU-ČSL, tedy za stranu, která se názvem i programem hlásí k těmto hodnotám, přišla s návrhem, že by Česká republika mohla přijmout padesát dětí a mladistvých, kteří přišli v syrské občanské válce o rodiče.
Lidovci si občas vzpomenou na podněty pro občanský život, které jsou k nalezení v křesťanské tradici. Daniel Herman, když ještě byl ministrem kultury v koaliční vládě se sociálními demokraty, si vzpomněl na dobu, kdy působil jako římskokatolický kněz, a snažil se několika vstřícnými křesťanskými gesty kompenzovat, nakolik to je možné, československou etnickou čistku z prvních dvou let po 2. světové válce a navštěvoval shromáždění vyhnaných Němců. Byl aktivním členem Společnosti křesťanů a Židů.
Jan Čižinský se s překvapivou skromností ujal po minulých komunálních volbách služby starosty Prahy 7, zrušil různá privilegia spojená s tímto úřadem a dohlíží na různé šmejdy, kteří by se rádi přisáli na politiku městské části, a komplikuje jim život. Zlepšuje ve svém regionu životní poměry seniorů.
Hayato Okamura napravuje jméno rodiny pošramocené svým mladším bratrem Tomiem a vyslovuje se, aktuálně jako kandidát do Senátu za jeden z pražských volebních okruhů, mimo jiné, že nemíní vyklidit pole autoritářům a nedemokratickým silám. Chápe potřebu poskytnout pomoc uprchlíkům z oblastí, kde je ohrožuje násilí, bída a diktátorské režimy.
Šojdrová se svým návrhem postavila vedle těchto a dalších stranických kolegů. Od Duky jako reprezentanta v celostátním měřítku sice nepatrné a okrajové náboženské organizace, ale přece jen pořád ještě relativně nejpočetnější, jejíž bohoslužby pravidelně navštěvují nějaké tři až čtyři procenta obyvatel, bychom čekali křesťanské podněty a podporu křesťanských politiků.
Posedlost větší než peníze
Při dalším čtení se ukázalo, že zatímco Šojdrová ohlásila, že pro syrské sirotky hodlá lobbovat též u manželky premiéra, Duka se pokoušel Babiše odvést od jeho (při všem, co se mu dá vytknout) liberálního postoje k rovnosti mužů a žen, snad od podpory istanbulské úmluvy a určitě od podpory možnosti sňatků osob stejného pohlaví.
Některé křesťanské církve, Dukova římská, též zdejší malá pravoslavná, církve evangelikální a letniční (například Církev bratrská, baptisté nebo metodisté) jsou posedlé bojem proti údajnému „homosexualismu“. Vypadá to tak, že je to pro ně snad dokonce důležitější než příjmy od státu. Návrh Babišovy vlády na zdanění peněz přidělovaných politicky vybraným náboženským subjektům v rámci údajného vyrovnání státu s církvemi prý tématem jednání Babiš—Duka nebyl.
Mohutné a stále dramatičtější téma masového pohlavního zneužívání mladistvých a nezletilých kněžími římské církve (oživené tragickými odhaleními posledních dnů z Pensylvánie a z Německa) začalo celé tím, že přesvědčivě obvinili ze zneužívání vídeňského arcibiskupa Hanse Herrmanna Groëra poté, co se ostře vyslovil proti homosexuálnímu soužití. Obvinění se potvrdila, byl sesazen ze všech pozic a dožil v ústraní v klášteře.
Lidé, kteří se sami prznění dětí, zejména chlapců, dopouštěli a ti, kteří je (jako pravděpodobně Duka) kryli, bývají horlivými církevními bojovníky proti homosexualitě. Možná si tím léčí svědomí. Může to být prevence před veřejným obviněním.
Jakákoli rozumně myslitelná křesťanská partnerská etika by měla být kritická k promiskuitě, k příležitostným dobrodružstvím. Měla by odmítat odloučení sexuálních aktivit od osobního odpovědného vztahu. Lidem, které okolnosti k takovému chování dovedly, by měla podávat pomocnou ruku a měla by jim usnadnit navázání trvalého, pokud možno celoživotního vztahu.
Manželství, tradiční složené z muže a ženy a obvykle z potomků, ale i manželství osob stejného pohlaví, jak se postupně v zemích svobodného světa umožňuje, podporuje lásku partnerů. Jejich rozhodnutí pro sebe navzájem je výrazem oddanosti a důvěry. Partnerství se neodehrává jen v posteli, ale zahrnuje tisíce společných radostí a starostí. Stabilizuje společnost, poskytuje možnou míru bezpečí pro partnery a pro (případně adoptované) děti.
Různé církve to pochopily a žehnají partnerům na společnou cestu životem obřadem analogickým tradičnímu sňatku. Snad by se dalo pochopit, kdyby Duka k civilnímu manželství dvou mužů nebo dvou žen prostě jen mlčel. Jeho mlčení tam, kde by měl podpořit humánní kroky, a jeho nátlak tam, kde je snaha prosadit více svobody, to je smutný projev ztráty křesťanské identity.
Doufám, že to málo dobrého, co současná vláda míní prosazovat, jako je prevence domácího násilí nebo sňatky osob bez ohledu na pohlaví, nedokáže Duka zmařit. A ještě smělejší je má naděje, že přece jen podpoří aspoň některé projevy lidskosti.
Zatím to vypadá, že do registru lze nahlížet pouze ze známosti nebo z protekce.
Dnes už stačí, když někdo někoho pozve na večeři a neřekne při jídle to, co by si nějaká humanistická autorita přála, aby řekl, ale řekne něco jiného a hned je tu důvod k odsouzení a ke štvanici.
V názorově pluralitní společnosti je to normální, že nikdo nikoho nenutí, aby někomu jinému přitakal.
Ad a): Nenávist aby v Halíkově vyjádření jeden pohledal. Smutek, ten tam cítím. Zklamání z toho, že člověk, jenž by měl být velkou morální autoritou, kličkuje a vzorově předvádí užití dvojího metru. Že nestojí ani trošku za základním novozákonním imperativem.
Ad b): Všeobecný hon na Dominika Duku? Kdo jej pořádá? Tomáš Halík mluví za sebe. Ani případná petice by ovšem nebyla nějakým nadháněním. Kardinál, jenž zřejmě bude ve funkci brzy končit, se samozřejmě může s rozhodujícími světskými funkcionáři setkávat. Měl by je ovšem spíše "napomínat".
Ad c): Uvedené stádo je málo početné a roztroušené. Hledí si svého.
Ad d) Neříká se, že "mlčení znamená souhlas"? Nemám dojem, že by Tomáš Halík kritikou nejvyššího představitele Církve v zemi s radostí plýtval.
Můžete zde, prosím, v celém kontextu (se zdrojem) citovat nějaké vyjádření Dominika Duky k případu těch 50 syrských sirotků, kterému podle Vás Tomáš Halík nemůže přitakat?
Pak budeme moci posoudit, zda to velké pohoršení nad bratrem Dukou je opodstatněné.
Byl bych rád, kdyby se nástupcem D. Duky stal třeba V. Malý. Jeho postoje by mě naplňovaly nesrovnatelně větším uspokojením. Já přitom samozřejmě nevkládám do konkrétní osoby arcibiskupa, kardinála, či primase takové očekávání, jaké se mi zdá být přirozené v případě katolíků. Také já ovšem pociťuji, že kontrast reakcí, srovnávaných T. Halíkem, ve prospěch D. Duky opravdu nehovoří.
Z uvedeného neplyne, že bych Dominika Duku vnímal až tak negativně jako někteří autoři DR (a rozhodně to platí o katolické církvi jako takové). Kardinál se projevuje politicky konzervativně, je si však přece jen vědom své funkce. Sféra politiky (demokracie) by se v některých ohledech mohla církevní v lecčems inspirovat.
Na připomínku, že za iniciativou stojí lidé blízcí církvi, například někteří lidovečtí politici, Duka řekl: "Ano, obecně řečeno, všichni víme, že je třeba pomoci potřebným, na druhé straně ale také víme, že je to v dnešní době do jisté míry politický zápas. Z toho důvodu nedokáži odpovědět."
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/pomoci-syrskym-detem-tezko-rici-spise-pomahejme-venku-tvrdi/r~22eaaca0ba8311e8b5b20cc47ab5f122/
Mohou být tato kardinálova slova důvodem kritiky a pohoršení? Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům, Martin Rozumek, říká (krom té poslední Dukovy věty "nedokážu odpovědět") vlastně to samé - viz "odpoveď divákovi Standovi". A třeba arabista Petr Pelikán na otázku, zda přemístit 50 syrských sirotků do ČR, také nedokáže jednoznačně odpovědět a spíše se kloní k "ne".
Netraptete se tím, prostě mezi odpověďmi je rozdíl přímo kardinální a pokud ho nevidíte, pak se s tím asi nedá při stávajícím stupni rozvoje umělé inteligence nic dělat.
Co se týče Petra Pelikána, tomu jeho postoj nevytýkám. Podobně jako se nezabývám postoji egyptologa M. Vernera. Profese ani odbornost nepředstavují, jak známo, jakoukoli záruku politické či morální odpovědnosti.
Věřte mi, budete pak mít z toho dobrého skutku prosluněný celý den...
Iniciátor provokace si jen těžko mohl myslet, že by "neviditelná doktorka Horáková" zůstala v takto mediálně sledované kauze (těch padesáti sirotků) nadále pro všechny důvěryhodnou osobou. Musel tedy dopředu počítat s tím, že ta fakta, která zde o osobě Horákové jsou už několik let k dispozici, znovu vyplují na povrch a stanou se předmětem zájmu veřejnosti.
Proč tedy iniciátor (záměrně?) zvolil k zakrytí původu článku (s částečně rozumnými argumenty) zcela chatrnou historku, o které bylo dopředu jasné, že bude rozcupována?
Test dopadl jak známo tak, že Babiš usoudil, že článek se hodí, a poslal s ním svou asistentku do Lidovek.
Vtip celé té historky není v tom, kdo to sepsal a jestli si měl Babiš položit otázku, zda to není bouda, ale ve faktu, že Lidovky to promptně otiskly.
Tuto diskusi jsem vedl mj. také proto, že jednotlivé reakce jsem zvládal během chvíle, zatímco nějaké "traktátoviny" zaberou podstatně víc času. Snad jsme oba ukázali, že jízlivostí není třeba (zřídkakdy jich bývá málo, nýbrž snadno moc). Nyní bych však rád v debatě již nepokračoval, neboť beru své příspěvky jako určitý soubor, tvořený nikoli zcela bez ohledu na celkovou reprezentativnost.
Zatímco čtenář PL bude té jemu konvenující argumentaci věřit a popře lživost té zjevné lži, o kterou je argumentace doplněna, čtenář DR naopak té zjevné lži věřit nebude, ale popře současně s ní i to racionální jádro argumentace, které jeho názoru nekonvenuje.