Autor knihy o skladech: jejich architektura budí zdání nevyhnutelnosti
Gaby KhazalováŽijeme v době, kdy online nakupování znamená bezpečí. Jaké mají ovšem obří skladovací haly dopady na krajinu i pracovní podmínky? Úskalí rostoucího odvětví logistiky popisuje architekt Tadeáš Říha.
Na začátku září zveřejnil gigant Amazon inzerát hledající analytiky, jejichž pracovní náplní mělo být „mapování odborového organizování jako hrozby vůči firmě“. Měsíc na to, co se informace objevila v médiích, zasílají představitelé sedmatřiceti odborových organizací napříč Evropou výzvu Evropské komisi k prošetření „potenciálně nelegálních“ praktik Amazonu. Podle nich firma špehuje své pracovníky za účelem zabránit kolektivnímu vyjednávání, které je základním právem zaměstnanců.
Firmě mezitím stoupají tržby z nárustu online nakupování a nabírá tisíce nových pracovníků. V České republice Amazon provozuje sklad v Dobrovízi u Prahy. Mezi jinými jej v loňském roce navštívila skupina architektů, která si dala za cíl zmapovat fungování a architekturu skladovacích hal v České republice, jejich dopady na pracovní podmínky i životní prostředí. Z výzkumu vznikla kniha Ocelová města, publikovaná na jaře před vypuknutím pandemie covid-19.
Jaká je odvrácená strana online nakupování z domova? Jak funguje obrovské odvětví logistiky? A proč je pro jeho pracovníky tak složité bojovat za důstojné pracovní podmínky?
O tom jsme hovořili s jedním z editorů knihy, architektem Tadeášem Říhou.
Nakolik významný je apel evropských odborářů? Koneckonců jde o mezinárodní spolupráci a ta se jeví jako nutná vzhledem k tomu, že firmy jako Amazon najímají pracovníky z celé Evropy.
Jde o nezbytnou reakci na to, jak funguje systém logistiky a ekonomika dodavatelských řetězců jako taková: člení se na jednotlivé úkony, které tak lze vykonávat na různých místech. Na jednom místě se kompletuje, jinde balí, jinde třídí vrácené zboží. Rozprostření činí systém odolnějším. Jakýkoliv výpadek v jedné části totiž lze pokrýt „zvýšeným úsilím“ v jiné. A odbory si této logiky začínají všímat.
Na některých odborových setkáních proto padaly i skutečně radikální návrhy typu jednotná mzda za práci v Amazonu kdekoliv v Evropě. Návrh nakonec sice neprošel, ale je dobrou ilustrací dnešních odborářských snah: logistika funguje na principu sítí, proč je tedy netvořit taky?
Před nedávnem opět stávkovali pracovníci v německých skladech. Amazon má ve zvyku, jak říkáte, nahrazovat výpadky prací z okolních zemí jako Polsko nebo Česká republika. Ačkoliv šéf zdejších odborů Josef Středula úsilí svých evropských kolegů podpořil, o stávkách českých pracovníků nemůže být řeč. Proč tomu tak je?
Předně si musíme uvědomit, že Amazon programově potlačuje jakékoliv kolektivní vyjednávání, formální i neformální. Své pracovníky rozděluje na kmenové zaměstnance a agenturní pracovníky, kteří pracují za horší mzdu a horších podmínek. Jakékoliv kolektivní smlouvy by pro něj byly velmi nevýhodné.
Někde se mu daří snahy potlačovat více, jinde méně. O důvodech můžu jen spekulovat. Bude to asi souviset s tím, že v západní Evropě je obecně větší tradice kolektivního vyjednávání.
Vyšší je ale také obecně povědomí veřejnosti o pracovních podmínkám ve skladech. Zahraniční média pravidelně upozorňují na nejrůznější formy sledovacích mechanismů, kterými Amazon nutí své pracovníky zvyšovat výkon. Sám jste zdejší sklad navštívil. Je to u nás tedy „lepší“? Nebo jen není téma adekvátně pokryté?
V médiích často vídáme futuristické fotky z Amazonu, Kiva roboty a sklady bez lidí, kde je všechno automatizované. Z toho, co jsme viděli sami — a co lze zobecnit pro logistiku ve střední a východní Evropě — lze říct, že nějaká automatizace probíhá. Ovšem nikoliv ve smyslu nahrazování lidské práce. Technologie spíš slouží ke sledování a nahrazování dovedností.
Každý pracovník má na těle scanner: když si objednáte něco online, požadavek přímo putuje do scanneru konkrétního člověka. Přístroj ho také upozorní, když nepracuje dost rychle a dává mu instrukce.
Průměrná mzda je u nás stále nízká, ve srovnání s Německem zhruba třetinová, takže se Amazonu ještě nevyplatí nahradit ruce svých pracovníků. Ale už se mu vyplatí nahradit trénink a dovednost. Umožňuje mu to totiž v podstatě kdykoliv nahradit jednoho zaměstnance za jiného, aniž by musel procházet nějakým výcvikem.
Aktuální odborářská výzva požaduje právě zmírnění tlaku na výkon a dodržování bezpečnosti práce ve vztahu k pandemii. Je to paradox: pro nás nyní znamená online nakupování bezpečí, pro pracovníky ve skladech zvýšený tlak a ohrožení. Jak se s tím má spotřebitel vyrovnat?
Podle mého se Amazon schválně snaží tlačit do médií fotky robotů, protože tak účinně vytlačuje povědomí o tom, že ve skladech pracují desetitisíce skutečných lidí. Očekává se, že Amazon letos překročí hranici jednoho milionu zaměstnanců. Pandemie tomu samozřejmě dává nový kontext. A nejde zdaleka jen o pohodlí online nakupování — v době přeplněných hypermarketů se bavíme dokonce o jeho nutnosti.
Naše kniha vyšla na jaře těsně před vypuknutím pandemie a samozřejmě je do velké míry kritická. Sami jsme si proto záhy poté začali klást otázku, zda není příliš nespravedlivá vůči systému, na něhož se teď všichni spoléháme. Pro mě osobně je odpovědí, že nesmíme pustit ze zřetele podmínky lidí, kterými je naše bezpečí vykoupeno, a také fakt, že mluvíme o odvětví, které je neskutečně na vzestupu, a tedy o otázce, která jen tak nezmizí.
Navíc: české sklady zabezpečují z velké části logistiku pro německý, nikoliv zdejší trh. Jsme jen tranzitní bod pro zboží, které míří spotřebitelům jinde. Bude-li tedy někdo tvrdit, že jsou české skladovací prostory nezbytná infrastruktura pro bezpečí našich občanů, nebude to úplně pravda.
Špendlík na mapě globálního kapitálu
Tím se dostáváme k otázce, proč právě Česká republika? Proč jsme pro firmy jako Amazon takové lákadlo?
Tak samozřejmě hlavní výhoda je levnější pracovní síla, ale to není vše. Například západní Čechy, kde je velká část skladů, mají skvělou lokaci.
Logistika se orientuje na základě intervalu osmi až devíti hodin, což je pracovní doba řidiče kamionu, po které musí následovat přestávka. V praxi to znamená, že logistická centra jsou mezi sebou vzdálená tak, aby splňovala tento dojezdový limit. Z České republiky je za devět hodin dostupná neuvěřitelně velká část západní Evropy: Hamburg, Rotterdam, severní Itálie, Holandsko, Dánsko, celé Německo. Dosáhnete tak na zhruba 150 milionů lidí.
Pro dopravce jsme zkrátka geograficky výhodní, proto v západních Čechách rostou další a další sklady.
Vezmeme-li to ale z opačné strany: v čem jsou sklady výhodné pro nás? Od devadesátých let se jejich stavba podporovala s odůvodněním vzniku pracovních míst. To bylo ovšem mnohokrát vyvráceno — ve skladech pracují převážně cizinci.
Přesná čísla nemáme, ale je pravda, že agenturní pracovníci, kteří tvoří zhruba polovinu všech „zaměstnanců“, jsou často migranti.
Logistická centra a sklady se dostaly do územních plánů ve velkém na přelomu století. Tehdejší motivace byla právě nová pracovní místa, přísun peněz do obecních rozpočtů a podpora lokální ekonomiky. Daňový přínos pro obci, v jejímž katastru se sklad nachází, tu bezpochyby je — stačí projet okolní obce, aby si člověk na první pohled všiml, že mají hezčí náměstí a chodníky než zbytek. Tím to ale končí. Veškerá další očekávání se nenaplnila.
Práci místním sice sklady nabízí, ale jejich síla může z principu pokrýt jen zlomek toho, co je potřeba. Do jednoho z největších areálu CT Park Bor dojíždí většina zaměstnanců z ubytoven, které jsou v okolních městech i ve vzdálenější Plzni. Amazon ke svému skladu u Prahy vypravuje autobusy i z hodinu a půl vzdálených míst. Navíc je otázka, o jaké práci se vlastně bavíme. Kmenoví zaměstnanci mají sice v místním srovnání relativně slušnou mzdu, ale mizivou perspektivu nějakého postupu. Práce je navíc relativně fyzicky náročná.
Pracovní místa tak firmy de facto na místo importují stejně jako samotné sklady. Logistické areály v Čechách dávají smysl z hlediska logiky celého kontinentu, nikoliv z hlediska místa — z něj jsou v podstatě vyčleněné a nijak se k němu nevztahují, dokonce pracovníky si přiváží s sebou.
Připadá mi to, jako by někdo vzal špendlík a zapíchl ho do mapy na místo, kde se mu to nejvíce hodí…
Přesně. My to v knížce přirovnáváme k logice vojenské základny, která dává smysl jen v kontinentálním měřítku. I původ logisticky jako disciplíny je vlastně ve vojenské strategii. Podobně dnes funguje i globální kapitál založený na neustávající expanzi.
Můžeme to srovnat s průmyslem 19. a 20. století: když se kupříkladu objevilo nějaké naleziště surovin, vznikla kolem něj celá nová ekonomika od pracovních míst až po služby. Vztahovala se k fyzické realitě, zatímco dnes máme jen místa na mapě, z nichž vybíráme podle geografické vzdálenosti a levné pracovní síly — ať už na místě, nebo dovezené.
Jeden z textů v naší knize popisuje vzestup fenoménu „posted workers“, tedy „poslané práce“. Jde o princip, který pracovníky považuje nikoliv za zaměstnance, ale za službu. Mohou tak být posláni kamkoli, a to za podmínek, které mají v domovské zemi. V této logice mají například srbští agenturní pracovníci ještě nižší mzdu než ti čeští — stačí aby byla o něco vyšší než ta v Srbsku.
Nedávno jsem četl článek na jednom investičním webu, který nabádal k tomu využít pandemii jako příležitost — Česká republika prý může být druhá Čína, neboť je zde levná práce a v procesu výroby a logistiky se u nás provádí úkony s nízkou přidanou hodnotou. To je přesná ukázka logiky špendlíku na mapě.
Od doby, kdy se sklady dostávaly do územních plánů, ovšem uplynulo již dvacet let. Obce přece musely přijít na to, že jim nepřináší výhody, jaké očekávaly. Jak je tedy možné, že Amazon nyní plánuje dále stavět?
Poptávka po tom stavět sklady tu pořád je, fondy investující do logistických a průmyslových staveb rostou ze všech investic do nemovitostí nejrychleji. Spíš, než že by ovšem vznikaly nové parky, se rozšiřují stávající.
Obce nad developerskými projekty mají samozřejmě kontrolu — buď skrze územní plán anebo nepřímo skrze stanovení hranice mezi zastavitelným a nezastavitelným územím. Obce ale v minulosti v územních plánech vymezily rozsáhlá území pro průmyslovou výstavbu a je-li půda v soukromém vlastnictví, zastavit výstavbu je o dost obtížnější.
Posuzuje se ovšem také vliv na životní prostředí. Často je fakt, že stavby mají obrovskou půdorysnou plochu (i v kontextu průmyslových staveb), argumentem pro zamítnutí. Existují tedy procesy, jak stavbám zabránit, a známe i příklady, kdy se to povedlo.
Velkým problémem vždy bylo, že když se jedna obec rozhodla stavbě zamezit, pro developera nebyla až tak velká potíž svůj záměr zkrátka přesunout o kousek dál do katastru jiné obce, která je mu nakloněna. Je-li splněn limit devíti hodin dojezdové vzdálenosti a blízkost dálnice, na konkrétním místě developerovi nesejde.
Koordinace samospráv je proto nejlepší způsob, jak odpor k výstavbě projevit. Vidíme to na příkladu sdružení Koridor D8, kterému se díky spolupráci obcí podél dálnice D8 podařilo několik projektů zastavit. Sdružení využívá v zásadě stejné formy spolupráce jako nyní evropské odbory — pouze v lokálním měřítku. A co více, funguje na stejném principu jako sama logistika — uvažuje v rámci sítí.
Architektura budící zdání nevyhnutelnosti
V knize popisujete také architekturu logistických center, která je navržená tak, aby se ztratila z očí běžného života. Celé online nakupování koneckonců vyvolává dojem, že stačí kliknout a vše ostatní se děje samo. Je to důvod, proč se jeho důsledky více netematizují?
Logistické parky nejsou přímo navrženy tak, aby byly nějak neviditelné. To je spíš důsledek naprosté pragmatičnosti jejich formy, velikosti a umístění. Jde o nejjednodušší možnou architekturu, jakousi stavebnici ve formátu 24x12x12 metrů, která se dá rychle postavit a kamkoliv umístit.
Logistická centra nás obklopují, ale nikdy nejsou cílovou destinací. Povaha architektury obecně vždy implicitně vytváří zdání přirozenosti a nevyhnutelnosti. Snadno jsme si zvykli na to, že v krajině rostou abstraktní fasády, které sledujeme při cestě po dálnici. Bereme to jako fakt.
Mnoho lidí se nás při psaní knihy ptalo, co je tedy alternativa, co místo skladů. Jako by bylo zhola nepředstavitelné, že by vypadaly jinak nebo by vůbec nebyly.
Architektura přetavuje ekonomické fenomény do fyzického prostředí a tím z nich vytváří skutečnost, která se jeví jako nutná. To je vlastně to hlavní, čeho jsme chtěli knížkou docílit. Na chvíli se zastavit a položit si otázku: je opravdu nutná?
Vrátíme-li se zpět od ideologie k fyzickému prostoru, jaké jsou důsledky výstavby pro samotnou krajinu?
Bylo zajímavé sledovat, jak to vnímají sami developeři. Během rozhovorů jsme zjistili, že od nás očekávají trochu jiný typ kritiky, než jsme nakonec vznesli. Mysleli si, že se jako architekti budeme soustředit právě na „abstraktní fasády“ a že navrhneme dílčí opatření, jak prostředí skladů zlepšit. Známe příklady, kdy firma angažuje umělce, kteří celou fasádu pomalují — něco podobného.
Kvalita prostředí ovšem ze všech témat, které sklady otevírají, není to hlavní. Problematické jsou především svou rozlohou a tím, že se staví na zelené louce, na původně zemědělské půdě.
Že jsme si nechali zastavět stovky hektarů zemědělské půdy pro skladování věcí, které nepotřebujeme, se nám možná za pár desítek let v kontextu zrychlující změny klimatu bude zdát těžko pochopitelné. To, že jsou sklady nevzhledné, je na seznamu skutečně hodně nízko.
