Místo autem jezdit na kole nebo vlakem, místo přitopení se raději více obléct, místo masa jíst více rostlinné stravy, místo online života závislého na energeticky náročných datacentrech (kouřících továren postindustriálního věku) žít více ve fyzické realitě — to jsou morální ideály dnešní doby. Můžeme k nim přidat jeden další s mnohem výraznějším dopadem: místo z betonu, cihel a plastů stavět více ze dřeva; a jiných přírodních materiálů.

Všechny tyto morální apely mají jasný cíl: snižování energetické náročnosti lidského života a tím i co největší možné osvobození lidstva od závislosti na fosilních zdrojích. Pokrok v uvedené oblasti se logicky odehrává na mnoha frontách a sestává ze dvou zásadních a navzájem provázaných součástí: individuální odpovědnosti (co může udělat každý z nás) a systému (co se musí odehrát v průmyslu, v ekonomice obecně, jaké pro to bude nutné legislativní prostředí a jaká politická rozhodnutí k tomu budou třeba).

Zabývejme se více systémovou stránkou věci. Možnosti pro individuální rozhodování jsou totiž vždy úzce vymezené společenským systémem — stranou nabídky. Navíc různí lidé mají pro svá osobní rozhodnutí různé možnosti, ti bohatší obvykle mnohem větší. Nabádat nízkopříjmové pracující lidi, aby místo levných průmyslových potravin v supermarketech nakupovali více na drahých farmářských trzích, zní jako ono okřídlené: „Když nemáte na chleba, jezte koláče.“

Nejvíce je to patrné v architektuře a stavebnictví, kde prostor pro individuální odpovědnost je opravdu velmi malý. Bydlení si pořizujeme párkrát za život. A drtivá většina z nás využívá budovy, které postavil někdo jiný. Provoz budov a jejich výstavba také představuje téměř dvě třetiny veškeré celospolečenské spotřeby energie. Proto největší tíha odpovědnosti za systém je na nás, architektech a architektkách a dalších odborných profesích ve výstavbě.

Neoliberálně kapitalistická společnost zdůrazňuje význam individuální odpovědnosti. Změnit se musí poptávka. Teprve poté se jí přizpůsobí nabídka. Bude se vyrábět a prodávat vždy takové zboží, jaké lidé chtějí. V určité míře to takto může fungovat v potravinářství, spotřebním průmyslu, v dopravě apod. Ve stavebnictví ale nikoliv.

Přitom většina odborné veřejnosti ve výstavbě vidí své profese jako pouhé podřízení se poptávce. Budou projektovat a stavět jen takové domy, jaké lidé chtějí. To znamená — drtivá většina domů z těžkých materiálů, náročná na lidskou práci i energeticky náročnou průmyslovou výrobu zároveň. Nikdo z nás si ale neklade otázku, proč lidé takové domy chtějí. Opravdu je chtějí? A jsou to vůbec široké vrstvy lidí, kdo takovou poptávku utváří?

Nikoliv, poptávku ve stavebnictví vytváří společenský systém, úplně stejně jako nabídku. Individuálně stavěné rodinné domy představují jen velmi malou část objemu výstavby. Za většinu výstavby jsou zodpovědné soukromé developerské korporace, kterým vyhovuje, že stavební technologie jsou posledních sto let stále téměř stejné.

Vyhovuje jim také nedostatkovost nabídky daná rostoucími náklady na projekci, na lidské i energetické zdroje, a také náročným povolovacím procesem. Tím je totiž spolehlivě blokována konkurence, zejména ze strany malých lokálních firem a družstev.

Centralizované korporátní ekonomice vždy nejvíce zavaří konkurence lokální solidární a demokratizované ekonomiky. Nejsnažším způsobem pro vytvoření takové konkurence je začít uspokojovat stejnou poptávku výrobou něčeho jiného. Stavět také domy, ale ne z těžkých materiálů — ze dřeva.

Právě dřevostavby jsou podceňovaný sektor stigmatizovaný jako něco podřadného, dočasného, málo poctivého. Přitom se na nich uplatňuje technický i architektonický pokrok řešící jejich obecně známé nedostatky. Jen ale velmi málo se dostává do reálného světa.

Největší podíl na spotřebě energie při výstavbě má výroba cementu coby hlavní složky betonu. Odhaduje se na pět procent celé světové spotřeby energie. Pro představu: Je to asi dvakrát více než letecká doprava a mnohonásobně více než osobní automobilová doprava.

Lehké domy ze dřeva samozřejmě vyžadují pro svoje základy méně betonu než těžké domy z cihel a železobetonu. Významnější podíl dřevostaveb v nové výstavbě tudíž může mít na uhlíkovou stopu asi podobný efekt, jako kdybychom všichni úplně přestali jezdit autem, a ještě k tomu se stali vegany.

Podívejme se, zda nám dřevostavby pomohou vyřešit další zásadní výzvu: nedostupnost bydlení. Na první pohled by se zdálo, že ne. Plně prefabrikované dřevostavby, obzvláště z masivních panelů, jsou oproti konvenčním stavbám výrazně dražší. Násobně větší cenovky mají také alternativní přírodní materiály vůči jejich běžným variantám na bázi plastů (např. konopná tepelná izolace vs. polystyren, dřevěná okna vs. plastová okna).

Pokud ale vezmeme v úvahu, že dřevostavby budou vznikat v úplně jiných ekonomických podmínkách než developerské těžké stavby, dojdeme k velkému potenciálu pro úspory. Dřevostavby totiž nejsou žádný návrat k tradičním lidovým chalupám.

Naopak, jsou to nejmodernější technologie umožňující naplno využít výhody tzv. průmyslu 4.0. založeného na využití umělé inteligence. Jeho vymoženosti leží mimo zájem konzervativního ekonomického světa korporací, avšak jsou k dispozici malým lokálním firmám a družstvům.

Existují také různé stupně prefabrikace dřevostaveb, včetně nulové prefabrikace — montáže všeho přímo na stavbě. Takový způsob je zase vhodný pro svépomocné provádění, samozřejmě s patřičným odborným vedením.

Svépomocná výstavba obzvláště rodinných domů nebo i menších družstevních bytových domů má u nás bohatou tradici. Je tím důvodem, že v minulých staletích bylo bydlení ve vlastním domě často dostupnější než bydlení v městském bytě.

Výhodou svépomoci je potenciál snížení investičních nákladů i na polovinu. Úspora je však kompenzována neplacenou prací, kterou je nutno nějakým způsobem ocenit — např. státními podporami na výstavbu, placenou „stavební dovolenou“ po vzoru rodičovské dovolené apod.

Výhodou menších dřevěných staveb také je, že jsou zjednodušeně řečeno lehké. Pro převážení a manipulaci s materiálem není potřeba velkých kamionů ani těžké mechanizace. Případně je těžká technika používána mnohonásobně kratší dobu než u těžkých staveb. To s sebou nese další nezanedbatelné úspory uhlíkové stopy.

S většinou konstrukčních prvků lze také na stavbě pracovat bez nutnosti větší fyzické síly. Na stavbě se tak mohou podílet i fyzicky netrénované osoby, pochopitelně i ženy. To má význam zejména u svépomocné výstavby, kdy se dům může stát opravdu společným dílem celé rodiny.

Dřevostavby také nesou řadu uživatelských výhod. Při práci s lehkými materiály vzniká násobně méně jemného prachu a odpadají mokré procesy. Po skončení prací je tak možno stavbu okamžitě užívat a neztrácet čas čekáním na vyschnutí vlhkosti. Absence zabudované vlhkosti také rapidně snižuje riziko růstu zdraví nebezpečných plísní, které jsou postrachem projektantů i obyvatelů zděných staveb.

V případě změny životní situace či účelu stavby lze také za pomocí běžného ručního nářadí provést potřebné dispoziční úpravy, a to bez problémů za pochodu. Po živelní pohromě je také možno dům snadněji a levněji obnovit do použitelného stavu.

Nemluvě o tom, že když na vás spadne dřevěná konstrukce, máte vyšší šanci na přežití, než když se na vás zřítí cihlová zeď. Právě minimalizace škod při živelních pohromách je tím důvodem, proč se dřevěné konstrukce rodinných domů a menších veřejných staveb osvědčily v oblastech světa s vysokým rizikem zemětřesení a hurikánů, jako například na jihu USA a v Japonsku.

Stavění ze dřeva a lehkých přírodních či recyklovaných materiálů je šance na řešení globálního klimatického problému, taktéž i na přechod k lokální a demokratické, sociálně udržitelné ekonomice. Netýká se zdaleka jen rodinných domků, například v Rakousku se běžně realizují celodřevěné sociální bytové domy v pasivním standardu.

Rovněž Rakousko, Skandinávské země a Japonsko experimentují dokonce s výškovými stavbami s dřevěnou konstrukcí. Lehké konstrukce jsou také ideální pro rekonstrukce a oživování stávajících — těžkých — staveb, protože méně zatěžují stávající základy.

Velkou příležitostí jsou pro úpravy modernistických budov z druhé poloviny 20. století s železobetonovým či ocelovým skeletem. Přitom takové stavby, převážně neurčené k bydlení, tvoří většinu nevyužitého nebo podvyužitého stavebního fondu a je pochopitelně v zájmu nás všech je oživit — využít pro bydlení, případně pečující veřejné služby.