Místo autem jezdit na kole nebo vlakem, místo přitopení se raději více obléct, místo masa jíst více rostlinné stravy, místo online života závislého na energeticky náročných datacentrech (kouřících továren postindustriálního věku) žít více ve fyzické realitě — to jsou morální ideály dnešní doby. Můžeme k nim přidat jeden další s mnohem výraznějším dopadem: místo z betonu, cihel a plastů stavět více ze dřeva; a jiných přírodních materiálů.

Všechny tyto morální apely mají jasný cíl: snižování energetické náročnosti lidského života a tím i co největší možné osvobození lidstva od závislosti na fosilních zdrojích. Pokrok v uvedené oblasti se logicky odehrává na mnoha frontách a sestává ze dvou zásadních a navzájem provázaných součástí: individuální odpovědnosti (co může udělat každý z nás) a systému (co se musí odehrát v průmyslu, v ekonomice obecně, jaké pro to bude nutné legislativní prostředí a jaká politická rozhodnutí k tomu budou třeba).

Zabývejme se více systémovou stránkou věci. Možnosti pro individuální rozhodování jsou totiž vždy úzce vymezené společenským systémem — stranou nabídky. Navíc různí lidé mají pro svá osobní rozhodnutí různé možnosti, ti bohatší obvykle mnohem větší. Nabádat nízkopříjmové pracující lidi, aby místo levných průmyslových potravin v supermarketech nakupovali více na drahých farmářských trzích, zní jako ono okřídlené: „Když nemáte na chleba, jezte koláče.“

Nejvíce je to patrné v architektuře a stavebnictví, kde prostor pro individuální odpovědnost je opravdu velmi malý. Bydlení si pořizujeme párkrát za život. A drtivá většina z nás využívá budovy, které postavil někdo jiný. Provoz budov a jejich výstavba také představuje téměř dvě třetiny veškeré celospolečenské spotřeby energie. Proto největší tíha odpovědnosti za systém je na nás, architektech a architektkách a dalších odborných profesích ve výstavbě.

Neoliberálně kapitalistická společnost zdůrazňuje význam individuální odpovědnosti. Změnit se musí poptávka. Teprve poté se jí přizpůsobí nabídka. Bude se vyrábět a prodávat vždy takové zboží, jaké lidé chtějí. V určité míře to takto může fungovat v potravinářství, spotřebním průmyslu, v dopravě apod. Ve stavebnictví ale nikoliv.

Přitom většina odborné veřejnosti ve výstavbě vidí své profese jako pouhé podřízení se poptávce. Budou projektovat a stavět jen takové domy, jaké lidé chtějí. To znamená — drtivá většina domů z těžkých materiálů, náročná na lidskou práci i energeticky náročnou průmyslovou výrobu zároveň. Nikdo z nás si ale neklade otázku, proč lidé takové domy chtějí. Opravdu je chtějí? A jsou to vůbec široké vrstvy lidí, kdo takovou poptávku utváří?