V Brně máme Bílý dům. Bez Trumpa, bohudík. Zato s minulostí stranického sídla KSČ. Byl dokončen v roce 1976 a stal se jednou z brněnských dominant. Krátce po sametové revoluci bylo rozhodnuto o jeho „polidštění“, když se otevřel všem jako dětská poliklinika. V současnosti se opět rozhoduje, co s ním bude dál. Ve hře je památková ochrana, nebo také demolice.

Lékařské ordinace se mají příští rok přestěhovat do nově zrekonstruovaných prostorů na Zahradníkově ulici. Rodiče nemocných dětí si budou muset začít zvykat na nové místo. Bílý dům se vryl do paměti Brňanů a Brňanek jako místo, ke kterému to není příliš daleko ze všech koutů města. Ovšem také místo, u kterého je velmi těžké zaparkovat. Samozřejmě, k doktorovi se dá cestovat i „šalinou“. Jenže cestujte takhle i hodinu s dítětem, kterému je opravdu zle. Nicméně, díky obecně prospěšné veřejné funkci je Bílý dům vnímán veskrze pozitivně. Jeho přínos přebíjí jeho dějinnou zátěž.

Stále pozitivněji je Bílý dům vnímán i po architektonické stránce. Dokonce byl podán návrh na jeho prohlášení za kulturní památku. Zkusme si říct důvody, proč právě Bílý dům, stavba ze 70. let, by měl být památkou. V době, kdy památkový status získal definitivně pražský obchodní dům Kotva, ale také v době, kdy se v důsledku neúspěchu památkářů u ministerstva kultury právě bourá Transgas, byl zbořen Hotel Praha a slavný hotel Thermal v Karlových Varech nejspíše čeká necitlivá přestavba.

Bílý dům může někomu připadat příliš obyčejný. Ve srovnání se zmíněnými architektonicky bombastickými stavbami může působit jako chudý příbuzný. A totéž by mnozí řekli i o ostatních stavbách z 60. až 80. let v Brně. Do jisté míry je to pravda. V Brně nemáme žádný pořádný „brutáč“, žádné ikonické stavby typu Transgasu nebo Kotvy. V žádném případě to ale neznamená nižší kvalitu brněnské poválečné architektury oproti třeba Praze.

Jasně nám to říká, že architektura v Brně je jiná. Má totiž svůj specifický vývoj, který byl zažehnut revolucí v době funkcionalistické — ve 20. a 30. letech v době Bohuslava Fuchse a Bedřicha Rozehnala. A je to právě Bílý dům, který je nejvýraznějším reprezentantem brněnského genia loci v neomodernistickém období.

Formy, které člověk vnímá jako příjemné

Architektem Bílého domu je architekt Miroslav Spurný. Jeho jméno nám nic moc neřekne, pokud nepoznáme prostředí brněnského Stavoprojektu, kde Spurný pracoval a kde byl Bílý dům vyprojektován. „Stavec“, jak mu jeho bývalí projektanti rádi říkají, byl nejen továrnou na projekty. Bylo to také místo intelektuálního vření, kde mezi architekty a dalším osazenstvem panovaly velmi důvěrné vztahy. Tvůrčí atmosféra těžila především z odkazu meziválečného funkcionalismu.

Když řekneme, že Miroslav Spurný strávil svoje studijní i profesní mládí s profesorem Bedřichem Rozehnalem, jsme takříkajíc doma. Spurný i Rozehnal byli především odborníky na zdravotnické stavby. Proto konverzi Bílého domu na zdravotnické zařízení můžeme vnímat i jako poctu brněnským „primářům architektům“.

Co nám říká Bílý dům, že dělá Brno Brnem? Zatímco jiná československá města byla ve vleku mezinárodních trendů a zápasů o tvůrčí svobodu navzdory režimu, Brno si zachovávalo kontinuitu. Byla to kontinuita spojená s modernistickými ideály (i s vlivem levicové avantgardy), jdoucí ke kořenům moderní architektury, nikoliv však anachronická. Pokrokem zde byla snaha o architektonický humanismus.

Šlo o nalézání forem, které člověk vnímá jako příjemné. Monumentalita se projevuje nenuceně, jde především o pocit při vnímání architektury zblízka. Urbanistický koncept Bílého domu uplatňuje modernistické zásady „velkého domu v zeleni“, aby přispěl k odlehčení a zabydlení poněkud neklidné urbanistické situace Žerotínova náměstí.

Vnitřní prostory: kulturní sál, kavárna, vstupní hala, respiria a horní společenský prostor s terasou se zalíbí většinou až na druhý pohled. Jsou však důkazem, jak vytvořit prostory lidského měřítka jazykem „normalizovaných“ materiálů: dýhované dřevo, kámen, eloxovaný hliník a profilované sklo. Dociluje toho také promyšleným využitím všeho, co nabízí architektonická moderna: betonový technopoetismus Le Corbusiera a „latinskoamerická“ vřelost Oscara Niemeyera.

Podobně působí i jiné stavby Stavoprojektu z podobného období: koleje Vinařská, sídliště Lesná, pavilony výstaviště. Bílý dům však lze považovat za reprezentanta těchto principů, protože se nachází ve velmi exponované situaci.

Bílý dům je také kvalitní už jen díky místu, na kterém stojí. Je nejmladší stavbou tzv. brněnské Ringstrasse. Po vzoru Vídně se jedná o pás staveb s velmi vysokým kulturním a společenským významem. Besední dům a výstavní paláce z 19. století byly v novější době doplněny Janáčkovým divadlem, hotely Continental a International a naposledy právě Bílým domem. Je proto nasnadě, že Bílý dům nemůže být žádná soukromá administrativní budova ani nepřístupný palác mocné instituce. Měl by být živým místem s neustálým pohybem veřejnosti.

Asi nejvážnějším zájemcem o Bílý dům je v tuto chvíli Masarykova univerzita. Část budovy chce využít jako svoje centrum informačních technologií. V části se právě zabydluje soukromá experimentání základní škola, která je s Masarykovou univerzitou odborně spřízněná.

Ponechme teď stranou, že při tom zabydlování dochází k likvidaci původních interiérů. Ale je to alespoň známka, že hrozba demolice je s největší pravděpodobností zažehnaná. Byť se jistý brněnský developer nechal slyšet, že kdyby Bílý dům koupil, určitě by jej zboural. Nicméně, nic zatím není definitivní. Masarykova univerzita zvažuje všechna pro a proti, mimo jiné i důsledky možné památkové ochrany.

Význam památkové ochrany

Tím se dostáváme ke společenskému významu památkové ochrany. Mezi mnoha odborníky panuje představa, že chránit se má hlavně výtvarná hodnota stavby. Hodnotí dobové detaily a kompozici, které jsou u tradičních staveb přece jen lépe identifikovatelné než u neomodernismu.

Památková ochrana by se však podle mě neměla omezovat jen na „krasomilství“. Měla by být prostředkem k ochraně města jako takového — k ochraně města před neuváženou privatizací a před mocenskými zájmy. Zatímco soukromé investory památková ochrana obvykle brzdí (částečně z podstaty věci), veřejnému sektory by měla napomáhat k vytváření živých míst otevřených všem.

BBílý dům takovým místem doposud byl — díky zmíněné poliklinice. Ať je tomu tak i nadále. Když jsem se dozvěděl, že reakcionářský režim v Maďarsku vypudil „Sorosovu“ Středoevropskou univerzitu, říkal jsem si: „Pojďte do Brna, barák bychom pro vás měli.“

DDlužno dodat, že je otázkou diskuse, do jaké míry bude otevřená a celospolečensky prospěšná soukromá univerzita vlastněná světovým multimiliardářem. Masarykova univerzita má ale potenciál takovou institucí být. A Bílý dům má potenciál rozšířit řady brněnských staveb prospívajících sociálnímu klimatu ve městě.Anebo také ne. Nicméně humanistický odkaz zakódovaný do jeho architektury stojí za uchování pro budoucí generace.