Brno má na synagogy smůlu. Vlastně synagogy mají smůlu s Brnem. Není a nebylo zde pro ně příznivé klima. V běhu dějin jich zde stálo několik, celkem o čtyři ale přišlo. To je zhruba 80 procent.

Připomeňme si, co to vlastně synagoga je. Hebrejsky správně k´hila nebo kehila (podle transkripce a místních zvyklostí). Někdy také kneset, škola/schule a zcela nesprávně templ. Synagoga není chrámem nebo kostelem. Židé nemají chrámy od dob zničení posledního, jeruzalémského. A je to tak zcela úmyslně, protože chrám v Jeruzalémě byl zničen (roku 72) a dosud nebyl obnoven. Představuje to vlastně nepřímo znamení smutku nad touto skutečností.

Přesto synagoga s náboženstvím souvisí, je to místo společné modlitby, výuky písma a náboženských zákonů. Proto se tak vroucně zbožní židé modlí u Zdi nářků. Ta je posledním zbytečkem Šalamounova chrámu, který stál nahoře, přibližně tam, kde je dnes mešita.

Poslední čas otevřel v Brně problém a dilema. Mezi ulicí Dornych a Přízova má být opět postavena budova, nebo soubor budov. Bezprostředně obklíčí a skoro zalehne místo, kde se dříve nacházelo několik zařízení židovské obce. Má je pořizovat údajně developer Roman Vítek.

↗

Místo, kde synagoga stála, je středobodem velké židovské komunity Brna. Žádné vedení města však nenapadlo jej vyznačit a chránit. Foto Jan Sapák

Na části tohoto prostoru stála až do osudné (brněnské) křišťálové noci největší brněnská synagoga zvaná Velká, na rohu ulic Spálené a Přízovy. Jejím autorem byl věhlasný vídeňský architekt Romano Ringe, mimo jiné autor paláců na vídeňské Ringstrasse a Metternichova paláce. Synagoga byla postavena ve střízlivém neorománském slohu. Mezi synagogami vynikala opravdu uměřenou a harmonickou architekturou.

Padla za oběť prvnímu projevu šoa, který se v Brně odehrál, a to v „odložené“ křišťálové noci krátce po obsazení Brna fašistickou mocí, hned 16. března 1939. Byla vypálena, později stržena a následně ani po porážce nacistického režimu ji už nic nepřipomínalo. Jenže Brno pozbylo ještě dvě další synagogy ještě dávno po válce, a tu poslední dokonce v posledních pěti letech. Velká synagoga v ulici na Ponávce padla až (!) v roce 1987 následkem totalitní neomalenosti a komunistické zvůle. Zmizela i malinká chasidská synagoga na Křenové.

To se stalo nikoliv v nacistické éře, ale v podstatě v posledním třicetiletí.

Synagoga, jak jsem řekl, není chrám nebo kostel, navzdory tomu, že se ji — jistě v nápodobě okolního křesťanského prostředí — říkalo templ (chrám). Je jen shromaždištěm ke společným modlitbám, a především ke čtení a výuce písma. Synagoga také není hřbitovem a kolem ní se nepohřbívalo. Zcela jiné by to bylo, pokud by na místě ležel hřbitov (bejt chajim — dům živých, tak je v náboženském židovství pojímán hřbitov).

Pokud tedy někde stávala synagoga a už nestojí, to samo o sobě ještě nenavozuje nějaké zvláštní ohledy k místu. Případ brněnské hlavní neboli Velké synagogy má ovšem jiné souvislosti. Stala se prvním terčem rasové nesnášenlivosti a jako jedna z mála u nás padla za oběť nacismu a jeho nejdokonalejší genocidě ve světových dějinách. Mějme na paměti, že většina ostatních synagog u nás přečkala dokonce i nacistický holokaust.

V tomto ohledu je místo, kde synagoga stála, středobod velké židovské komunity Brna. Jenže celou dlouhou dobu od revoluce všechny brněnské reprezentace bez výjimky nechaly tuto otázku ležet ladem. Snad je ani nenapadlo území vyznačit a ochránit nejen jako pietní místo, ale jako nezbytné memento důležitých dějin Brna i dějin světových.

Nedělám si iluze a nemám žádná očekávání, že by developerský projekt na daném místě obohatil Brno nějakou hodnotnou architekturou. Ostatně stavební ruch hned v nejbližším okolí trochu na jih je toho dokladem. Kšeftařská, bezpohlavní a ve špatném smyslu slova konfekční architektura žádným obohacením vyjma účetního provozu není. Veřejná správa zůstala na tento vývoj nepřipravena, nevyšla mu vstříc a zcela selhala.

Nechci vynášet knížecí rady, co by se mohlo nebo mělo v nastalé situaci dělat. Pro dané prostředí prostě veřejná správa nepřipravila přesná pravidla, jak postupovat ku prospěchu města, jeho architektury, a hlavně kvality jeho života. A tak se staví ad hoc, jak se to hodí. Musíme mít na paměti, že žijeme ve svobodném státě, kde pokud někdo vlastní stavební pozemek, měl by mít možnost v dobré víře stavět, jestliže mu někdo v zájmu veřejném a v zájmu dlouhodobé kulturní kvality nenastaví dopředu jasná pravidla, aby mohl věc zavčas rozvážit.

Brno má dnes jen jednu synagogu Na Skořepce od Otto Eislera z roku 1928. Možná zbytky té někdejší středověké dřímají někde uvnitř tělesa kostela sv. Magdaleny. Židé se pospolu s německými kolonisty a domácím obyvatelstvem podíleli na vzniku města. Dvě stě padesát let znatelně přispívali k budování časného Brna. V roce 1453 ale byli poprvé z Brna vyhnáni a vrátit se mohli až po dlouhých čtyřech stech letech.

K současnému dilematu nás přivedla netečnost všech porevolučních veřejných reprezentací Brna k těmto historickým skutečnostem.