Titulek vypůjčený ze známého deníku nechť nám pomůže pochopit nepochopení. O co tu běží? Chronické jsou stesky na potemnělost veřejných soutěží, švindly při zadávání veřejných zakázek, klientelismus a tak podobně. Místo aby se sáhlo po něčem, kde to nejde tak snadno, co je dávno objeveno a nedávno zapomenuto.

Architektonická soutěž je v civilizovaném světě samozřejmostí. U nás upadla v amnézii.

Když ale přijde konkrétní událost, moderátoři veřejného dění zůstanou bezradní, zkoprnělí a bez zkušeností. Místo aby architektonická soutěž na tak významnou veřejnou věc dotovanou náramným balíkem peněz byla spontánní samozřejmostí, i žurnalisty přemáhá pocit, že to je jen vnitřní záležitost - něco jako privilegium - architektů.

Když se řekne příprava nového televizního studia, v normální civilizované a vyspělé zemi skoro každému vytane na mysli architektonická soutěž. Těžko si lze představit přiléhavější téma pro takový postup. Mravní a kompetentní politici dávno měli za svůj způsob, jak vyprovokovat zápolení a vytvořit šanci na vydobytí nejlepšího možného výsledku. Je potřeba opakovat, že jen skutečné, plnokrevné soutěžení mobilizuje co nejvíce sil a provokuje a rozvíjí um? A aby nebyla mýlka, neříkám tím, že každá jednotlivá architektonická soutěž končí úspěchem, že ani tohoto „mustanga“ se již nepokusili ochočit.

Architektonická soutěž byla v reakcích na podnět k soutěži představena bezmála jako milost, výsada či úlitba architektům. Úplně zůstává přehlédnuto, že má především sloužit věci samé. Architektonickou soutěž objevili členové prokuracií ve středověké Florencii, když si nevěděli rady, jak sklenout gigantickou katedrálu, čili pozřít obrovské sousto, „které si předtím ukousli“. Soutěž je věru zachránila, vyprovokovala největší talenty k nevídanému nasazení a světlo světa spatřilo jedno z nejúchvatnějších děl architektury v dějinách. Snad asi nikdo nebude pochybovat o tom, že to je nejen nebývalá krása, ale i vrchol technické i organizační kreativity. Komu snad nepřijde krásná spodní část stavby (loď), u kopule to nepřipadá v úvahu.

Architektonickou soutěž tedy nevymysleli architekti, ale ti, kteří chtěli prospět své obci, obecnému a veřejnému zájmu. Architekti se na tuto skutečnost jen adaptovali, a tak vznikla užitečná symbióza. Od té doby bylo zorganizováno v celém světě přibližně sto tisíc architektonických soutěží.

V argumentaci, proč není vypsána na nové brněnské studio ČT architektonická soutěž, zazněla slova o výsostně technickém profilu televizního studia. Což je ovšem pravda. Mluvčí ČT, paní Hana Orošová, se nechala slyšet, že jde o průmyslovou stavbu. Architektonická soutěž tím ale měla být vykázána jen do pozice dekoratérství, něčeho jako okrašlování kostelních fasád.

Je to fatální nepochopení smyslu, možností a cílů architektonických soutěží. Ještě tento týden budou na tiskové konferenci ČKA jmenovány příklady, kolik soutěží proběhlo na televizní a jim podobná studia u nás i ve světě. Možná, že mnozí budou překvapeni. To v lepším případě. Obávám se však, že to byla jenom momentální výmluva, jak se soutěži vyhnout a nějak zdůvodnit její absenci.

Před několika měsíci, kdy byla poprvé nahlas upozorněna na bídu soutěží, projevila ČT velký zájem o téma a slovy elitní reportérky se ptala, proč je jich tak málo. Sledujme, zda si tuto důslednost ČT uchová, i pokud jde o její vlastní management. Náhle je sama v roli toho, kdo by měl odpovídat. Nastal vlastně úhelný okamžik. Bude to skvělý test tohoto vlivného veřejnoprávního média a svobody slova. Uvidíme, zda někdejší elán ČT zůstane i po následující tiskové konferenci.

„Architekti“ si architektonickou soutěž nevynucují. Pro sebe ji tolik jako celek nepotřebují. Ti, kdo to mají z jejich řad na starosti, jenom upozorňují, co je ve veřejném zájmu. Co skýtá lepší naději na výtěžnost. Toť vše. Zaostávání počtu architektonických soutěží za vyspělými zeměmi, kterým bychom se rádi vyrovnali, je průkazné a stále se bohužel prohlubuje. Čekám jen, kdy si toho všimne někdo mimo některé architekty.

To by pak byl konkrétní krůček na klopotné cestě z bažinatých míst, kde panuje hluboká bezradnost nad tím jak neprůhlednost a klientelismus řešit, kde najít první pevný bod. A netýká se to jenom architektonických soutěží.