Stalo se. Česká republika překročila Rubikon své symbolické soustavy. V ústavní žalobě na prezidenta republiky nejde ani tak o Klause jako spíše o dosud nedotknutelný nimbus úřadu hlavy státu, jak jej má česká společnost zažitý. To Václav Klaus je jen člověkem z masa a kostí, který k tomu zavdal příčinu a dávkoval ji po troškách a poznenáhlu zesiloval, až jsme si skoro začali zvykat, že to je normální. Inu dobrý hráč, mistr však ne. Polemiky živí — z jedné i druhé strany — mnohem více psychologie, symbolika, zvykové pojetí institutu než věcnost sama.

Ti kdo před přímými volbami argumentovali proti nim, ač se sebevíce snažili a jejich argumenty mohly vypadat racionálně, především brojili proti svátostné symbolice Českého státu - monarchii v rouše republikánském. Přímá volba byla příliš sprostá a profánní.

Velezrada. Jaké řinčivé jméno. Až jde mráz po zádech. Slova mají silnou magii. V podstatě je to tabuizované slovo, i když literami zapsané v ústavě. Kdysi si na to nikdo netroufal pomyslet ani před spaním pod peřinou. Tedy pokud jde o českého prezidenta. Když to poprvé vyslovil Zdeněk Bárta někdy v době prvního Klausova mandátu (2007?) a již ani nevím přesně v jaké souvislosti, všichni nejprve zkoprněli nad jeho svatokrádežnou troufalostí, aby to rychle (pro ten kolosální nezvyk) přešlo v dojem, že Bárta jen žertoval, a rychle se na to zapomnělo. Připomínám tedy, že Bárta byl průkopníkem českých dějin, to jeho dávná jiskřička přeskočila nyní v plamének.