Referendum o odtržení dvou malých částí pořádně rozčeřilo hladinu veřejné pozornosti. Ne, že by se to dělo poprvé (několik jiných měst se již utkalo se stejným problémem), ale poprvé to bylo u velkého města, které nota bene chronicky upadá v podezření, že nemůže ustát roli věčně druhého. To je pikantní, a proto se tato v podstatě lokální věc dostala do většiny médií. Kdyby byla vůle nespokojených úspěšná, život Brna by to nejspíš nepoznamenalo. Úbytek by byl tak malý, že skoro neznatelný, a to jak co do počtu obyvatel, tak teritoria. Navíc většina Brňanů nejspíš v obou obcích nikdy ani nebyla. Jejich poloha je odlehlá, a proto je motivace a touha po samostatnosti nejspíš přirozená a pochopitelná.

Byla to ovšem příležitost ohlédnout se zpět, jak se obě obce ocitly ve svazku města a jak funguje celý proces koexistence velkých měst, která skoro vždy žijí spojením dříve samostatných obcí. To se bohužel nestalo. Byl sice vzpomínán zákon o Velkém Brně z roku 1919, spíše však v matoucí než vysvětlující souvislosti.

Jak Přízřenice, tak Dolní Heršpice byly připojeny skutečně zákonem č. 213/1919 Sb. dne 16. dubna 1919. Pozoruhodné je, že to obě byly v podstatě německé obce. Dolní Heršpice měly v té době 473 obyvatel, z toho 323 Němců, tedy bezmála sedmdesát procent, Přízřenice 543 obyvatel, z toho 415 Němců, tedy dokonce 76,42 %.

Tento fakt význam jistě má. V souvislosti se vznikem Velkého Brna se Češi a Němci vinili z manipulativního postupu. Národně cítící Češi vyčítali německé správě Brna již před I. světovou válkou a posléze s jistou retrospektivou, že německá správa nepřipojila k Brnu v té době již urbanisticky skutečně téměř srostlé satelitní obce, a sice města Královo Pole a Husovice a tzv. největší rakouskou vesnici — Židenice, která měla skoro 15 000 obyvatel. V úhrnu tyto obce měly 40 000 obyvatel a s městem nezadržitelně srůstaly již od konce devatenáctého století. Všechny tyto enklávy měly výraznou převahu „česky“, nebo jak bylo tehdy místně obvyklé „moravsky“ mluvícího obyvatelstva. To by citelně změnilo celkovou skladbu obyvatel v nové obci ve prospěch slovanské řeči. V Brně se v té době všichni cítili především Brňany a Moravany bez ohledu na obcovací řeč.

Totéž s opačným znaménkem pak vyčítali Němci Čechům „po převratě“, jak se tehdy říkalo s tím, že si zákonem 213 a vznikem Velkého Brna výrazně pojistili vítězství a přibrali české obce. Skutečnost však byla jiná. V prvním ani druhém případě o takovém kroku nikdy nemohla rozhodnout správa města Brna. Byl to stát ve Vídni a Praze, který — pravda nejspíše po místních podnětech, ale po zralém uvážení — rozhodl o sloučení, které konstatovalo daný stav a anticipovalo je na malý čas dopředu.

Dlužno dodat, že rozrůstání měst a pohlcování okolních obcí je přirozený a odvěký proces. Dobře ho známe z geneze Říma (ve starověku), Paříže a Londýna (ve středověku a novověku) a ovšemže bezpočtu jiných měst. Proces v Brně nebyl žádným unikátem. Již před tím nastal v hlavních metropolích, vycházel a reagoval v podstatě na skutečný stav, to je stále houstnoucí seskupení obyvatelstva a nepochybný fyzický růst měst a jejich srůstání. Předměstské obce, a to již od samého počátku — od raného středověku, nebyly venkovskými obcemi samy o sobě. Žily odvěkou symbiózu s městem, jež se jim stalo vlastně jen růstem jedné z nich z prapůvodního nakupení obcí v nějaké výhodné poloze.

Tak jako bylo velké Brno vytvořeno v roce 1919, tak se to dělo v mnoha dalších velkých městech Evropy. Velký Berlín byl vytvořen zákonem ze 27. 2. 1920 (1. 10. 1920 — de facto), Velká Vídeň byla vytvořena zákonem z 19. 12. 1890. Tehdy bylo připojeno deset nových okresů na úkor země Dolní Rakousy. Simmering-Döbling. 1. 1. 1922 pak byla Vídeň učiněna zemí. Velká Praha byla vytvořena zákonem z roku 1920. Vyrostla z 19 km2 na 172 km2. Připojeno bylo 38 obcí. Je tedy vidno, že proces administrativního slučování, který nastal v Brně, nebyl vůbec výjimečným. Byl následkem industrializace a s ní spojeného rapidního demografického vývoje.

Celou peripetii uzavírá pohled zpět ukazující, že většina obyvatel těchto částí nemůže být jejich původními obyvateli ani potomky. Těch je zde nepatrné množství. Nové obyvatelstvo — možná i z Brna — se sem dostávalo do prostoru uvolněného po vyhnaných Němcích. Připomene to ještě jeden detail z období vzniku Velkého Brna, a sice pokud by připojení obcí mělo skutečně znamenat jenom počeštění Brna, pak Komárov, Černovice, Horní a Dolní Heršpice by nikdy nebyly připojeny.