V polovině 19. století zasáhla Londýn jedna z epidemií cholery, která trvale proměnila podobu města. Lékaři zjistili, že se nemoc přenáší vodou: Londýňané používali jako zdroj pitné vody řeku Temži, do níž současně vypouštěli splašky. Nebýt cholery, trvalo by zřejmě řadu let, než by město vybudovalo kanalizační systém. Zrodilo se to, co dnes nazýváme urbánním plánováním.

Západní města od té doby zvládla stavebními zákony a sociálními reformami úspěšně řešit problémy jako přeplněnost domů nebo nevyhovující hygienické podmínky. Ovšem někdy za cenu vybourání celých čtvrtí ve jménu pokroku a budování moderního města. U nás je nejznámějším příkladem asanace pražského Josefova z přelomu 19. a 20. století — část bývalého židovského ghetta nebyla podle politiků vyhovující jak kvůli přelidněnosti, tak hygienickým podmínkám. 

Podle socioložky Barbory Vackové bylo 19. století také obdobím, kdy se začal větší důraz klást na hygienu. O přelidněnosti jako riziku pro šíření nákazy se mluví i dnes, zejména v souvislosti se státy globálního Jihu. 

Pandemie koronaviru sice ohrožuje také příměstské oblasti a venkov, ale právě města jsou kvůli své hustotě osídlení v největším nebezpečí. Hustota osídlení se přitom dosud vnímala jako důležitý předpoklad pro ekologickou udržitelnost měst. Vyzdvihuje se možnost docházkové vzdálenosti, a naopak se zatracuje rozpliznutí měst do prostoru, v českém prostředí prezentované sídelní kaší satelitních městeček, dostupných pouze auty.

To se však v čase pandemie najednou jeví jinak. Není dnes snad nejbezpečnější žít v domě se zahradou na předměstí, o víkendu jezdit na chatu, nákupy si nechat dovážet Rohlíkem, a to nejnutnější obstarat autem? 

Trend posledních let byl přitom opačný: čím dál více lidí se stěhuje do velkých měst a některé čtvrtě získávají zcela jiný ráz. Zdálo by se, že města dnes nejsou místem, kde bychom chtěli být — ostatně bohatí Newyorčané se po vypuknutí pandemie ihned přesunuli do svých sídel na venkově. A přesto, i navzdory přísným opatřením u nás možná zažívá veřejný prostor jakousi renesanci.

Vepíše se současná zkušenost do měst trvale? A bude to k lepšímu, anebo k horšímu?

Renesance veřejných prostranství?

Od chvíle, kdy se většina lidí zavřela ve svých domovech, život ve městech se zpomalil, až utichl. Vylidněné ulice se zavřenými krámy a prázdná náměstí, jindy nacpaná turisty — takové snímky zobrazují nejen Prahu.

Jak se život v českých městech během karantény proměnil? To nyní zjišťuje i tematický etnografický výzkum. Podle jedné z členek výzkumného kolektivu, socioložky Michaely Malé z Univerzitního centra energeticky efektivních budov, je prozatím základním zjištěním, že se situace ve velkých městech výrazně liší od situace ve městech menších.

Na městech jako Nymburk či Česká Skalice, kde sběr dat také probíhal, se ukazuje, že pro tamější obyvatele se mnoho nezměnilo. „Z mentálních map Nymburka vyplynulo, že město je užívané, či přesněji řečeno nevyužívané zhruba stejně jako před vypuknutím pandemie — samozřejmě až na to, že lidé nechodí na místa, která jsou nyní zavřená,“ shrnuje Malá. Podle ní to může být tím, že na menších městech nepanují tak velké obavy z šíření viru a že většina důležitých míst je lidem dostupná pěšky, a mohou si tedy zařídit, co potřebují bez větších obav.

Oproti tomu v Praze je situace jiná: „Hlavní město během nouzového stavu de facto přestalo žít jako metropole. Pohyb lidí ustrnul mezi několika body jako domov, zaměstnání, obchod nebo park.“

„Západní města, jak je dnes známe, se utvářela s představou, že se po nich lidé budou přemisťovat pěšky. Hlavní otázkou samozřejmě je, zda jsou v docházkové vzdálenosti služby, které potřebujeme: škola, školka, obchod. Dnes se také musíme ptát, jak zajistit, aby se život ve městech obnovil, ale to už myslím není otázka pro architekty,“ komentuje Vacková. Potřeba pěší dostupnosti a občanské vybavenosti bez nutnosti cestovat se nyní zvyšuje.

Hlavní roli hraje to, jak krizi přečkají malí provozovatelé obchůdků, kaváren, restaurací, stánků na tržišti. Zatím to ale vypadá, že pokud jde o trávení času venku, v parcích, nemusíme se obávat. „Mívám pocit, jako bychom se vraceli do mého dětství: namísto do kina do multiplexu jedou lidé o víkendu do lesa,“ popisuje Vacková proměnu trávení našeho volného času.

Každý si hledá svůj kousek zeleně pro posezení jistě také proto, že se zavřela místa, kde lidé s přáteli běžně trávili čas: hospody a kavárny. Okna v blízkosti parků zřejmě utrží na pivech s sebou víc, než by vydělali na normálních hostech — znovu nám to ukazuje, že „oživený prostor“ se u nás často pojí s možností dát si alkohol.

Z výzkumu Malé vyplývá, že „nově oživená“ veřejná prostranství mají jeden společný jmenovatel, a to přírodní prvek. Ať už jde o zeleň v parku nebo říční břeh na pražské Náplavce. Oproti tomu místa, která bývala plná lidí — cestujících nebo nakupujících —, jako je pražský Anděl, zejí prázdnotou. 

„Respondenti vyjadřovali nad tímto prostorem dojem až smutku. Ukazuje se tak, že prázdná místa vyvolávají svazující pocit,“ doplňuje Malá. Současně mají lidé pozitivní dojmy z toho, že se některá výhradně turistická místa zklidnila. 

Ve zvýšené koncentraci lidí v parcích se bezesporu zrcadlí také touha po lidské blízkosti. To nás vede k otázce, do jaké míry umí online prostor nahradit ten fyzický. Vůbec poprvé jsme koneckonců v situaci, kdy si to lze vyzkoušet — na internet se přesouvá naše práce, vzdělání, volný čas, kontakt s blízkými a nákupy. Může to mít své výhody. Jak poznamenal v online přednášce filosof Richard Sennett: „Mnohem raději si poslechnu operu doma ze svého křesla, než se tísnit s davy lidí v divadle.“

Varovných otázek je nespočet: Mají všichni stejný přístup k tomu se vůbec k internetu připojit? Mohou snad online stávky nahradit politický protest v ulicích? Kdo a jak využívá data o našich internetových pohybech?

Podle Barbory Vackové se však za poslední měsíc ukázala ještě jedna, možná banální, ale podstatná věc: „Online komunikace má svůj limit, a je to prostý fakt, že nemáme fyzický kontakt. Nevidím a neslyším vás na vlastní oči. Displej nástroje, který zrovna používáme, nám ukazuje jen výsek reality, nevidím vaši neverbální komunikaci, a informaci tak dostávám jen v zredukované podobě. Z ‚fenomenologického‘ hledika jde zkrátka o úplně jiný typ zážitku.“

Podle Vackové si lidé uvědomují, jak moc pro ně byl osobní kontakt důležitý a samozřejmý. A nyní mnoha z nich schází.

Technologie — dvojsečná zbraň

Technologie — nejen ty sloužící k online komunikaci — získávají v diskusích o městech na důležitosti nejpozději od útoků 11. září. Právě tehdy se začalo, zejména v Británii a Spojených státech, ve velkém využívat kamerových sledovacích systémů či geolokačních nástrojů.

Dnes teoretici hovoří o tom, že digitální infrastruktura bude zřejmě „kanalizačním systémem“ naší doby. Využívání technologií může být prospěšné — nejrůznější chytré aplikace podle výzkumů umožňují snižovat emise nebo zvyšovat recyklaci odpadu. Využívají-li se ovšem ke sledování, navíc ve spolupráci se soukromými firmami, může to být problém, a to nejen z hlediska ochrany soukromí. 

Čínská vláda kupříkladu sleduje šíření Covidu-19 a data využívá k předpovědím toho, jaká místa nákaza zasáhne — a to vše za pomocí technologických gigantů jako Alibaba, což je v zásadě Amazon v čínském provedení. Největším rizikem sběru dat, třeba těch o našem pohybu, je jak a kým budou dále využity a zda dokážeme bránit tomu, aby posloužily komerčním účelům. Pandemie toto riziko zvyšuje.

„Jsme ochotnější sledovací aplikace používat, neboť máme dojem, že tak činíme ve jménu dobra,“ popisuje Vacková s odkazem na filosofa Michela Foucaulta, který odhaloval podstatu moderního řízení společnosti. „Moc se dnes projevuje i tak, že děláme věci ne z donucení, ale protože nás někdo přesvědčil o tom, jak je to pro nás ‚dobré‘,“ vysvětluje Vacková.

Jakou změnu po koronaviru může veřejný prostor prodělat, se dá nejlépe odhadovat z vývoje v asijských zemích, které si již podobnými respiračními onemocněními prošly. Urbánní socioložka Terezie Lokšová se do Honkongu přistěhovala krátce po skončení epidemie SARS:

„Vzhledem k velkému tlaku na pracovní výkon si lidé navzdory jakékoli nemoci nedovolili zůstat doma, a tak dál chodili do klimatizovaných kanceláří a nosili roušky, aby alespoň nikoho nenakazili. Ukázalo se jako nemyslitelné kýchnout nebo zakašlat, a to i na univerzitě. Na kolejích a jiných podobných místech také byly instalovány termokamery, které lidem měřily teplotu.“

Lokšová ovšem upozorňuje, že tamější situace bude vzhledem k prostorovému uspořádání od západních měst vždy odlišná. „V Honkongu je extrémně vysoká cena pozemků, právě proto je tam tak vysoká hustota osídlení. Urbánní forma jako taková se neproměnila, neboť ani nemohla — jediným řešením by bylo ubrat prostor nejbohatší vrstvě, ale to se ukázalo jako neprosaditelné,“ vysvětluje. Vláda se proto vydala cestou individualizace odpovědnosti.

Budoucnost bez aut?

Epidemie kromě jiného přináší technologický pokrok — nikde však není zaručeno, že to bude pokrok ekologicky udržitelný. Celá řada západních měst, nám geograficky nejblíže Vídeň, nyní rozšiřuje chodníky a cyklostezky, aby se lidé mohli po městech pohybovat s rozestupy. 

Klesla také hustota automobilové dopravy, neboť méně lidí dojíždí do práce, vozí děti do škol apod. Jde jen o dočasné změny, nebo se převtělí v trvalé?

Krom pozitivních změn se nabízí také dystopičtější varianta. Každý dnes samozřejmě hledá co nejbezpečnější způsob, jak se přesouvat. A většina lidí sáhne k tomu, na co je zvyklá. Pandemie sice mění naše návyky, ale to neznamená, že bychom najednou začali vybírat z úplně jiné sady možností. Kdo byl zvyklý jezdit do práce autem či veřejnou hromadnou dopravou, nenasedne zničehonic na kolo.

Všechna evropská města poslední léta řeší více či méně úspěšně toto: jak centrům měst ulevit od automobilové dopravy a jak urychlit přechod na jejich šetrnější variantu, tedy elektromobily. Přestože karanténa pohyb zpomalila, až zastavila, vůli přepravovat se autem to nesnížilo, ba naopak. 

Systém online dodávek jídla i zboží jen posílil. Boom obchodování skrze dovážku auty ostatně podle Vackové nastal už před pár lety. O to více má v post-pandemické době šanci přetrvat. To by znamenalo nejen větší zátěž na dopravu, ale i na malé obchody, které dělají město živým. 

Lidé současně přišli o alternativu v podobě MHD: tu dnes využívají jen ti, kterým nic jiného nezbývá, senioři nebo chudší část společnosti. Přestože se možná v dohledné době vrátíme zpět do práce a děti do škol, stěží se někdo bude chtít vystavovat dalšímu nebezpečí a cestovat autobusem. 

Automobil je bezpečný prostor par excellence — uzavřený, soukromý, nekontaminovaný vnějším okolím. „Člověk musí mít pocit, že nastupuje do bezpečného prostředku, jinak si vždy vybere auto. Umím si představit, že se třeba začnou hromadné prostředky více dezinfikovat apod.,“ komentuje Vacková. 

Funkční veřejná doprava není zásadní jen z ekologického hlediska, ale také sociálního. Řady studií ukazují, že hromadné prostředky jsou mnohdy jediným místem, kde se spolu setkávají lidé různé etnicity či třídy a celkově tak jejich existence posiluje toleranci ve společnosti.

Vstříc odolnějším městům

Podle Barbory Vackové jsou urbánní struktury obecně trvalejší povahy — uspořádání ulic a veřejných prostorů zpravidla nepodléhá rychlým změnám. Ovšem užívání prostoru se proměňuje, jak ostatně poslední týdny vidíme — zákazy pohybu na delší vzdálenosti, udržování odstupů či nevyužívanost některých míst ukazují, že lidé mohou své chování snadno změnit. 

To se potom může promítnout i do měkčích materiálních změn, jako je zmíněné rozšiřování prostoru pro pěší. Podobné změny mohou po skončení opatření přetrvat: lidé mohou zjistit, že se jim mnohem lépe po městě pohybuje, nemusí-li se navzájem na úzkém chodníku vyhýbat nebo že se dá vcelku dobře pohybovat na kole, nemusím-li jet těsně vedle aut. Proto je nyní jedinečnou příležitostí je vyzkoušet — jinak se lidé budou zřejmě uchylovat k využívání pohodlí svého auta.

Proměnit se může také architektura — už dnes vidíme v západních městech nové typy energeticky soběstačných budov. Podle Vackové se proto mohou začít projektovat vzdušnější veřejné budovy nebo na náměstích rozestavovat místa k sezení tak, aby sloužily menšímu počtu lidí na větší vzdálenosti. 

Svou pomoc nemocnicím a dalším pracovištím již nabídla iniciativa Architekti bez hranic, která chce během nouzového stavu zdarma pomoci s tím, jak řešit jejich prostorové uspořádání, aby byly co nejbezpečnější. Podobně se bude zřejmě při stavbě nových budov uvažovat i do budoucna.

Nerovná distribuce rizika

Vždy je ovšem třeba mít na paměti, že podobná řešení — tedy stavba ekologicky udržitelných a současně bezpečných budov — nejsou „pro všechny“. Již nyní vidíme, že některé oblasti jsou v ohrožení víc než jiné: nákaza se bude snadněji šířit v místech, kde jsou horší hygienické podmínky, kde spolu několik lidí sdílí jednu místnost, kde nejde dodržovat sociální odstup. 

Nemusíme hned myslet na slumy, v českém kontextu to typicky představují takzvané vyloučené lokality. Existence procesů „ghettoizace“ se celá léta odsouvala do pozadí a nyní tomu není nijak: o tom, že jsou tamější lidé v ohrožení, nikdo nahlas nemluví.

Dnes, v našem prostředí, si lze stěží představit, že bychom zkrátka nakaženou čtvrť srovnali se zemí jako před sto lety, jak poznamenává Vacková. Přesto jdeme stále cestou represe: Slovensko uzavřelo pět romských osad. Není přitom jasné, zda v nich vůbec jde o hromadný výskyt nákazy ani to, jak se ochrání zdravá část jejich obyvatel, která tam uvízla.

Podobně je to koneckonců s domovy seniorů — v jisté chvíli nezbylo, než v nich zavřít i personál. „Dnes se více než kdy jindy ukazuje, jaké sféry stát dlouhodobě přehlíží. Základní poučka sociologie zdravotnictví zní: jste-li chudí, je pravděpodobnější, že budete nemocní,“ uzavírá Vacková.

Slovenský případ se současně přelil do konfliktu s rasistickým podtextem vůči romské menšině. Podobné tendence jsme mohli sledovat i ve vztahu k obyvatelům asijského vzhledu. To, co podle Vackové vede v prvních fázích krize k vlně solidarity, se může po čase přelít ve vymezování ve stylu „my a oni“. 

„Nemáš roušku, vypadáš tak a tak, jdi pryč!“ - Nejsme sice ve válečném stavu, koronavirus na nás neútočí úmyslně, ale přesto dnes mechanismy vyhodnocování nebezpečí nápadně připomínají pocit ohrožení, který po 11. září lidé pociťovali, když viděli kupříkladu Araba v letadle.

Město jako celek budoucnosti

Ekonomka Naďa Johanisová zde popisovala, jak šíření viru souvisí s rozvratem našeho ekosystému a přístupem ke zvířatům. Z toho si lze vzít do budoucna příznivé ponaučení. 

Může však přijít také odlišná reakce. „Je snadné virus orientalizovat ve smyslu: ‚Podívejte se na ty necivilizované Číňany, kteří pojídají netopýry,‘“ upozorňuje Vacková s tím, že takové zjištění nemusí vést lidi k vegetariánství, ale naopak k potřebě produkovat „hygienicky čistá“ zvířata, kontrolovaná ve velkochovech. 

V době, kdy uzávěrky hranic blokují „potravinové řetězce“ je nasnadě začít uvažovat, co a odkud chceme konzumovat. Socioložka Saskia Sassenová v jedné ze svých nedávných online přednášek hovoří o potřebě „znovu učinit lokálním to, co se za poslední dekády globalizovalo“. Nemusí to nutně znamenat začít požadovat pouze lokální produkci — bylo by kontraproduktivní lokalismus fetišizovat, protože rozvinutá civilizace je z velké části globální a jiná už nebude. Nejde o to se od světa odstřihnout, jedná se čistě o přenesení důrazu.

Před sto lety byli nositeli viru španělské chřipky vojáci vracející se do vlasti, dnes jsou to turisté. Za poslední dekádu, kdy výrazně zlevnily letenky, začalo být samozřejmé rozhodnout se ze dne na den a přesunout se na druhý konec světa. „Pro mě to je stále jakýsi exces: takové cestování je ekologicky i energeticky náročné, nemělo by to být „‚jen tak‘“ přemístit se z jedné strany glóbu na druhou,“ tvrdí Vacková s tím, že není vyloučené, že se vrátíme zpět do doby před boomem levných letenek. 

Současně opět vystává problém toho, že některé komunity žijí prakticky jen z turismu: i pro ně se globalizací nevratně změnily ekonomiky a struktury společnosti. Nyní bude čas je znovu promyslet.

„A především, úplně jsme vytěsnili, že svět je ve skutečnosti nebezpečné místo. Ještě generace našich babiček vnímala riziko nemocí jako obrna či spála. I jako turisté předpokládáme, že nám nic nehrozí, že je to všude jako u nás, bez rozmyslu konzumujeme ta nejzajímavější místa, aniž by nám to něco přinášelo,“ uzavírá Vacková.

Mnozí dnes upozorňují na renesanci národního státu jako akceschopné jednotky. To může být pravda během krize. Styčnými body a uzly globální ekonomiky a infrastruktury však nadále zůstávají města. A právě do měst se dnes reálně upírá politická pozornost, naše naděje i obavy.