V polovině 19. století zasáhla Londýn jedna z epidemií cholery, která trvale proměnila podobu města. Lékaři zjistili, že se nemoc přenáší vodou: Londýňané používali jako zdroj pitné vody řeku Temži, do níž současně vypouštěli splašky. Nebýt cholery, trvalo by zřejmě řadu let, než by město vybudovalo kanalizační systém. Zrodilo se to, co dnes nazýváme urbánním plánováním.

Západní města od té doby zvládla stavebními zákony a sociálními reformami úspěšně řešit problémy jako přeplněnost domů nebo nevyhovující hygienické podmínky. Ovšem někdy za cenu vybourání celých čtvrtí ve jménu pokroku a budování moderního města. U nás je nejznámějším příkladem asanace pražského Josefova z přelomu 19. a 20. století — část bývalého židovského ghetta nebyla podle politiků vyhovující jak kvůli přelidněnosti, tak hygienickým podmínkám. 

Podle socioložky Barbory Vackové bylo 19. století také obdobím, kdy se začal větší důraz klást na hygienu. O přelidněnosti jako riziku pro šíření nákazy se mluví i dnes, zejména v souvislosti se státy globálního Jihu. 

Pandemie koronaviru sice ohrožuje také příměstské oblasti a venkov, ale právě města jsou kvůli své hustotě osídlení v největším nebezpečí. Hustota osídlení se přitom dosud vnímala jako důležitý předpoklad pro ekologickou udržitelnost měst. Vyzdvihuje se možnost docházkové vzdálenosti, a naopak se zatracuje rozpliznutí měst do prostoru, v českém prostředí prezentované sídelní kaší satelitních městeček, dostupných pouze auty.

To se však v čase pandemie najednou jeví jinak. Není dnes snad nejbezpečnější žít v domě se zahradou na předměstí, o víkendu jezdit na chatu, nákupy si nechat dovážet Rohlíkem, a to nejnutnější obstarat autem? 

Trend posledních let byl přitom opačný: čím dál více lidí se stěhuje do velkých měst a některé čtvrtě získávají zcela jiný ráz. Zdálo by se, že města dnes nejsou místem, kde bychom chtěli být — ostatně bohatí Newyorčané se po vypuknutí pandemie ihned přesunuli do svých sídel na venkově. A přesto, i navzdory přísným opatřením u nás možná zažívá veřejný prostor jakousi renesanci.

Vepíše se současná zkušenost do měst trvale? A bude to k lepšímu, anebo k horšímu?

Renesance veřejných prostranství?

Od chvíle, kdy se většina lidí zavřela ve svých domovech, život ve městech se zpomalil, až utichl. Vylidněné ulice se zavřenými krámy a prázdná náměstí, jindy nacpaná turisty — takové snímky zobrazují nejen Prahu.

Jak se život v českých městech během karantény proměnil? To nyní zjišťuje i tematický etnografický výzkum. Podle jedné z členek výzkumného kolektivu, socioložky Michaely Malé z Univerzitního centra energeticky efektivních budov, je prozatím základním zjištěním, že se situace ve velkých městech výrazně liší od situace ve městech menších.

Na městech jako Nymburk či Česká Skalice, kde sběr dat také probíhal, se ukazuje, že pro tamější obyvatele se mnoho nezměnilo. „Z mentálních map Nymburka vyplynulo, že město je užívané, či přesněji řečeno nevyužívané zhruba stejně jako před vypuknutím pandemie — samozřejmě až na to, že lidé nechodí na místa, která jsou nyní zavřená,“ shrnuje Malá. Podle ní to může být tím, že na menších městech nepanují tak velké obavy z šíření viru a že většina důležitých míst je lidem dostupná pěšky, a mohou si tedy zařídit, co potřebují bez větších obav.

Oproti tomu v Praze je situace jiná: „Hlavní město během nouzového stavu de facto přestalo žít jako metropole. Pohyb lidí ustrnul mezi několika body jako domov, zaměstnání, obchod nebo park.“

„Západní města, jak je dnes známe, se utvářela s představou, že se po nich lidé budou přemisťovat pěšky. Hlavní otázkou samozřejmě je, zda jsou v docházkové vzdálenosti služby, které potřebujeme: škola, školka, obchod. Dnes se také musíme ptát, jak zajistit, aby se život ve městech obnovil, ale to už myslím není otázka pro architekty,“ komentuje Vacková. Potřeba pěší dostupnosti a občanské vybavenosti bez nutnosti cestovat se nyní zvyšuje.

Hlavní roli hraje to, jak krizi přečkají malí provozovatelé obchůdků, kaváren, restaurací, stánků na tržišti. Zatím to ale vypadá, že pokud jde o trávení času venku, v parcích, nemusíme se obávat. „Mívám pocit, jako bychom se vraceli do mého dětství: namísto do kina do multiplexu jedou lidé o víkendu do lesa,“ popisuje Vacková proměnu trávení našeho volného času.

Každý si hledá svůj kousek zeleně pro posezení jistě také proto, že se zavřela místa, kde lidé s přáteli běžně trávili čas: hospody a kavárny. Okna v blízkosti parků zřejmě utrží na pivech s sebou víc, než by vydělali na normálních hostech — znovu nám to ukazuje, že „oživený prostor“ se u nás často pojí s možností dát si alkohol.

Z výzkumu Malé vyplývá, že „nově oživená“ veřejná prostranství mají jeden společný jmenovatel, a to přírodní prvek. Ať už jde o zeleň v parku nebo říční břeh na pražské Náplavce. Oproti tomu místa, která bývala plná lidí — cestujících nebo nakupujících —, jako je pražský Anděl, zejí prázdnotou. 

„Respondenti vyjadřovali nad tímto prostorem dojem až smutku. Ukazuje se tak, že prázdná místa vyvolávají svazující pocit,“ doplňuje Malá. Současně mají lidé pozitivní dojmy z toho, že se některá výhradně turistická místa zklidnila. 

Ve zvýšené koncentraci lidí v parcích se bezesporu zrcadlí také touha po lidské blízkosti. To nás vede k otázce, do jaké míry umí online prostor nahradit ten fyzický. Vůbec poprvé jsme koneckonců v situaci, kdy si to lze vyzkoušet — na internet se přesouvá naše práce, vzdělání, volný čas, kontakt s blízkými a nákupy. Může to mít své výhody. Jak poznamenal v online přednášce filosof Richard Sennett: „Mnohem raději si poslechnu operu doma ze svého křesla, než se tísnit s davy lidí v divadle.“