↗

Starosta Michael Ludwig ztělesňuje normálního člověka, který nepůsobí odtažitě a i na předměstích, v obecních bytech a dělnických čtvrtích může být vnímán jako „jeden z nás“. Svým celým vystupováním je zdrženlivý a opatrný; působí „solidně“, proto také nikoho neodrazuje. Foto Dean Calma, IAEA, WmC

Vídeňská SPÖ (sociální demokracie) vyhrála komunální volby s hezkým výsledkem necelých 42 procent. Podle analýzy přesunu voličů se jí dokonce podařilo získat hlasy 32 tisíc bývalých voličů pravicově populistické FPÖ (Strana svobodných), zejména na předměstích, v obecních bytech a v někdejších dělnických čtvrtích.

Volby proběhly v situaci utvářené dvěma důležitými okolnostmi: za prvé koronavirovou pandemií, při níž je nejdůležitější politickou emocí touha po bezpečnosti. A za druhé kolapsem FPÖ, který samozřejmě usnadnil ostatním stranám získat hlasy navíc.

Obecně lze říci, že sociální demokraté vyhráli, protože částečně přetáhli zpět voliče FPÖ (oněch 32 tisíc z 250 tisíc), přičemž však zároveň ztratili mladé, městské, levicové, mobilní voličky a voliče. Tedy důvod k radosti, nikoli však k triumfalismu. Voliče, které se podařilo získat od Strany svobodných, „normální lidi“ z předměstí, pro které je důležité bezpečí a jsou tak trochu konzervativní, bude teď nutné si udržet — a samozřejmě musí být cílem získat ještě větší počet voličů a voliček z těchto segmentů společnosti, aniž by nastaly ztráty u velkého, ba rostoucího voličského segmentu nových středních tříd.

Starosta Ludwig: pro všechny „solidní pán“

Vedle perfektní volební kampaně existuje více důvodů pro úspěch vídeňské SPÖ. I v neoliberální éře zůstala levicovou městskou stranou hájící silný veřejný sektor, obecné blaho namísto tržní ideologie. Přese všechno, co na ní lze kritizovat, je „stranou všech“, která se nemusí za nic stydět.

A pak je tu samozřejmě lídr kandidátky, starosta Michael Ludwig. Ztělesňuje normálního člověka, který nepůsobí odtažitě a i na předměstích, v obecních bytech a dělnických čtvrtích může být vnímán jako „jeden z nás“. Svým celým vystupováním je zdrženlivý a opatrný; působí „solidně“, proto také nikoho neodrazuje.

Jak pro typ voliče inklinujícího k FPÖ, tak toho blížícího se Zeleným, stejně jako pro hipstery z centra města, ale zároveň i pro spíše konzervativnější voličky a voliče na něj sedí spontánní výrok: „Je to dobrej člověk, fakt celkem v pohodě.“ Jistým způsobem představuje kontrast k jakékoli polarizaci. Což je dobré obecně, pomáhá to však především v situaci, jako je ta současná.

Hlavně ale ztělesňuje potřebu lidí po bezpečnosti. Což je jedna z nejdůležitějších, často však velmi podceňovaných politických emocí — zvláště na levici. To samozřejmě není s podivem: levice chce změnit společnost, tradičně na sebe pohlíží jako na „stranu pokroku“, někdy jako sílu „revoluční“, pokaždé přinejmenším jako „reformistickou“.

Změna, modernizace, proměna světa a jeho vylepšení jsou jí instinktivně bližší než poměrně konzervativní tužba uchovat současný stav a bezpečí. Levice zároveň v ale minulosti rostla i z toho důvodu, že do života obyčejných lidí bezpečí přinášela: skrze bezpečnost práce, ochranu před vyhazovem, pojištění proti nepřízním života (nezaměstnanost, nemoci), skrze sociální stát, stavbu obecních bytů a veřejné služby. Pomáhala předcházet rizikům konkurenční společnosti stejně jako nejistotám, které s sebou zkrátka nese život.

V dějinách můžeme sledovat pestrou dialektiku bezpečnosti a modernizace. Lidé jsou připraveni akceptovat či dokonce jít vstříc společenským výzvám a změnám, pakliže se cítí v bezpečí — pokud se tak necítí, drží se statu quo. Svět se snáze mění ve svobodnější a pestřejší, pokud člověk nemá žádné osobní starosti.