Recepty proti strachu

Robert Misik

Poptávka po bezpečí je aktuálně rozhodujícím motivem voleb. Pokud chtějí sociální demokraté opět vítězit, nechť se podívají na Vídeň.

Starosta Michael Ludwig ztělesňuje normálního člověka, který nepůsobí odtažitě a i na předměstích, v obecních bytech a dělnických čtvrtích může být vnímán jako „jeden z nás“. Svým celým vystupováním je zdrženlivý a opatrný; působí „solidně“, proto také nikoho neodrazuje. Foto Dean Calma, IAEA, WmC
Starosta Michael Ludwig ztělesňuje normálního člověka, který nepůsobí odtažitě a i na předměstích, v obecních bytech a dělnických čtvrtích může být vnímán jako „jeden z nás“. Svým celým vystupováním je zdrženlivý a opatrný; působí „solidně“, proto také nikoho neodrazuje. Foto Dean Calma, IAEA, WmC

Vídeňská SPÖ (sociální demokracie) vyhrála komunální volby s hezkým výsledkem necelých 42 procent. Podle analýzy přesunu voličů se jí dokonce podařilo získat hlasy 32 tisíc bývalých voličů pravicově populistické FPÖ (Strana svobodných), zejména na předměstích, v obecních bytech a v někdejších dělnických čtvrtích.

Volby proběhly v situaci utvářené dvěma důležitými okolnostmi: za prvé koronavirovou pandemií, při níž je nejdůležitější politickou emocí touha po bezpečnosti. A za druhé kolapsem FPÖ, který samozřejmě usnadnil ostatním stranám získat hlasy navíc.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Obecně lze říci, že sociální demokraté vyhráli, protože částečně přetáhli zpět voliče FPÖ (oněch 32 tisíc z 250 tisíc), přičemž však zároveň ztratili mladé, městské, levicové, mobilní voličky a voliče. Tedy důvod k radosti, nikoli však k triumfalismu. Voliče, které se podařilo získat od Strany svobodných, „normální lidi“ z předměstí, pro které je důležité bezpečí a jsou tak trochu konzervativní, bude teď nutné si udržet — a samozřejmě musí být cílem získat ještě větší počet voličů a voliček z těchto segmentů společnosti, aniž by nastaly ztráty u velkého, ba rostoucího voličského segmentu nových středních tříd.

Starosta Ludwig: pro všechny „solidní pán“

Vedle perfektní volební kampaně existuje více důvodů pro úspěch vídeňské SPÖ. I v neoliberální éře zůstala levicovou městskou stranou hájící silný veřejný sektor, obecné blaho namísto tržní ideologie. Přese všechno, co na ní lze kritizovat, je „stranou všech“, která se nemusí za nic stydět.

A pak je tu samozřejmě lídr kandidátky, starosta Michael Ludwig. Ztělesňuje normálního člověka, který nepůsobí odtažitě a i na předměstích, v obecních bytech a dělnických čtvrtích může být vnímán jako „jeden z nás“. Svým celým vystupováním je zdrženlivý a opatrný; působí „solidně“, proto také nikoho neodrazuje.

Jak pro typ voliče inklinujícího k FPÖ, tak toho blížícího se Zeleným, stejně jako pro hipstery z centra města, ale zároveň i pro spíše konzervativnější voličky a voliče na něj sedí spontánní výrok: „Je to dobrej člověk, fakt celkem v pohodě.“ Jistým způsobem představuje kontrast k jakékoli polarizaci. Což je dobré obecně, pomáhá to však především v situaci, jako je ta současná.

Hlavně ale ztělesňuje potřebu lidí po bezpečnosti. Což je jedna z nejdůležitějších, často však velmi podceňovaných politických emocí — zvláště na levici. To samozřejmě není s podivem: levice chce změnit společnost, tradičně na sebe pohlíží jako na „stranu pokroku“, někdy jako sílu „revoluční“, pokaždé přinejmenším jako „reformistickou“.

Změna, modernizace, proměna světa a jeho vylepšení jsou jí instinktivně bližší než poměrně konzervativní tužba uchovat současný stav a bezpečí. Levice zároveň v ale minulosti rostla i z toho důvodu, že do života obyčejných lidí bezpečí přinášela: skrze bezpečnost práce, ochranu před vyhazovem, pojištění proti nepřízním života (nezaměstnanost, nemoci), skrze sociální stát, stavbu obecních bytů a veřejné služby. Pomáhala předcházet rizikům konkurenční společnosti stejně jako nejistotám, které s sebou zkrátka nese život.

V dějinách můžeme sledovat pestrou dialektiku bezpečnosti a modernizace. Lidé jsou připraveni akceptovat či dokonce jít vstříc společenským výzvám a změnám, pakliže se cítí v bezpečí — pokud se tak necítí, drží se statu quo. Svět se snáze mění ve svobodnější a pestřejší, pokud člověk nemá žádné osobní starosti.

Rok 2020 a tedy i vídeňské komunální volby se nesou v duchu volání po bezpečnosti: koronavirová pandemie je vnímána jako hrozba pro zdraví, ekonomická krize přináší riziko nezaměstnanosti a dlouhodobé hospodářské deprese. Za takovéto situace se nikdo nehrne do experimentů.

Vzpomeňme si ale, že ještě před třemi roky hlásal Sebastian Kurz na plakátech, že je „čas na nové“ a vezl se na vlně nálady, že „se něco musí změnit“. Dnes by bylo zcela absurdní takovéto slogany šířit.

Sociální demokracie jako strana garantující bezpečnost

Výsledek voleb a předvolební kampaň mají tedy význam přesahující hranice Vídně. Je nasnadě zde hledat model a vzor, jak by sociální demokraté mohli v dohledné budoucnosti opět vyhrávat volby. Koronavirová pandemie — a její důsledky — odkrývají cosi, co existovalo již dříve, ale možná jsme to nerozeznávali dostatečně zřetelně.

Sociální demokracie vyhraje za současných podmínek jedině tehdy, pokud bude reprezentovat požadavek na bezpečnost. Žijeme ve „společnosti strachu“ (jak zní titul knihy německého sociologa Heinze Budeho), jež se vyznačuje tím, že do života mnoha lidí vniká nejistota a všudypřítomný pocit zranitelnosti. A to v nejširším slova smyslu.

Nejistota právě postihuje nejen lidi nacházející se v „prekarizovných pracovních poměrech“. Těch se to sice týká obzvlášť, ale postiženi jsou mnozí další. Pracující vrstvy učinily během posledních třiceti let zkušenost, že situace se pro ně již nezlepšuje, a naopak ekonomické a společenské změny přinášejí do jejich života stále více nejistoty.

Rostou nájmy. I ti, kdo mají takzvaně „práci napevno“ samozřejmě vědí, že v době permanentních strukturních proměn také není zcela jistá.

Žijeme ve společnosti „na dobu určitou“, s časově omezenými pracovními smlouvami, nájemními smlouvami, ve světě neustále se pohybujícího dna, solidárních sítí, které v mnoha oblastech dostávají trhliny, ale také světa, kde přestávají v zaměstnání platit sociálně demokratické standardy a každému je jasné, že z dvaceti kolegů na pracovišti jich příští rok bude už jenom patnáct.

Potřeba bezpečí jako základní politická emoce

Sociálním demokratům se fantasticky dařilo dopomoci pracujícím třídám k blahobytu, nepodařilo se jim ovšem dát lidem jistotu, že dosažený blahobyt lze udržet a garantovat. Do životů začal vnikat strach, který tu už zůstal.

Lidé zažili sociální sestup a kde ještě nenastal, rozšířil se přinejmenším strach z něj. Základní postoj mezi pracujícími třídami, jak ukazují nesčetné studie v celém západním světě, zní: „Už se starám jen sám/sama o sebe.“ Historik ekonomie Lutz Raphael mluví o „fatalistické náladě“, která se rozšířila v důsledku ekonomických strukturních změn uplynulých desetiletí. Zároveň se objevuje pocit, že je „na čase, aby existovalo víc solidarity“.

Politoložka Albena Azmanova z univerity v britském Kentu nedávno vydala knihu, ve které se věnuje tématu „prekérního kapitalismu“. Potřebu bezpečí v ní líčí jako zásadní politickou emoci. Podle Azmanové se tak vysvětluje, proč nerezonuje tradiční levicová kritika kapitalismu — například co se týká nerovností.

Lidé nepociťují jako hlavní problém, jestli je někdo v nějaké bohaté čtvrti třistakrát bohatší, ale zda jeho vlastní blahobyt narůstá či zda stagnuje a zda jeho vlastní život je zajištěný. Z pochopitelných důvodů je pro ně mnohem více rozhodující, zda sami mají dobrý život, než jak vypadá jejich materiální úroveň ve vztahu k ostatním — bezpochyby přitom může být obojí propojeno, ovšem velmi zprostředkovaným způsobem.

Azmanové dospívá k závěru, že se zcela proměňuje „politická geografie“. Levo-pravé schisma je zásadně překryto schismatem „šancí a rizik“ nebo, jak to také můžeme vyjádřit, schismatem bezpečí a nebezpečí. To, čemu se zkratkovitě říká „pravicový populismus“, je obecně rozšířeným politickým proudem, který artikuluje strach z nejistoty, popřípadě touhu po bezpečí. „Tvoří se nová aliance sociálních sil kolem pólu ‚rizik‘,“ píše Azmanova.

Posílená role státu

Sociální program politické levice se ale dostává do konfliktu s její internacionalistickou, kosmopolitní agendou a také s jejími modernizačními hodnotami pokroku a změny. „Situace šířící se ekonomické nejistoty aktivuje konzervativní instinkty a vede k podpoře stávajícho systému.“ Dostavuje-li se nejistota a změny jsou pociťovány jako ohrožení — tak si nejzranitelnější přejí, aby se pokud možno neměnilo nic.

To určuje společenský diskurz o kulturní a společenské změně se zcela stejnou významností jako rozepře okolo migrace. Lidé nejsou nutně rasisté, jestliže si přejí, aby nepřibývala žádná další konkurence, pokud je už tak dost nejistoty. V takto rozvržené situaci může levice uspět jedině pokud se vyrovná s požadavkem bezpečnosti obyvatelstva, píše Azmanova.

To se ale samozřejmě snáze řekne, nežli udělá, a otevírá to spoustu otázek. Zaprvé: Jak toho vůbec za podmínek globálního a deregulovaného kapitalismu dosáhnout? Koronakrize a katastrofální ekonomická krize, která se stává realitou, bude mít různorodé dopady: nejprve se zesílí pocity nebezpečí, do života lidí vnikne ještě více strachu — v důsledku ztráty zaměstnání, obecné nestability na trhu a poklesu životní úrovně.

Zároveň s tím vzroste význam státu v ekonomice: vlády nejen budou stimulovat konjuktury, jistit pracovní místa, ale také je přímo vytvářet, případně dokonce v podobě přímo státně garantovaných pracovních míst. Tedy programy pro tvorbu práce namísto pouhého financování podpory v nezaměstnanosti. V každém případě nastane exploze rozpočtových deficitů. Tím se rozšiřuje rádius po politiku, která se přímo soustředí na požadavek zajištění bezpečnosti obyvatel.

Jak předkládat program bezpečí bez zrady progresivních hodnot

Dalším aspektem je, že je samozřejmě mnohem snazší vycházet vstříc požadavku bezpečnosti, je-li člověk u moci. Je mnohem obtížnější ho reprezentovat z opozičních lavic.

Je zkrátka rozdíl, zda již vládneme ve městě (jako SPÖ ve Vídni) či zda jsme menší vládní stranou, ale máme v kompetenci ekonomiku (jako německá SPD ve spolkové vládě) nebo zda se musíme snažit o změnu vlády (jako SPÖ v Rakousku nebo také jako Joe Biden v USA). Prostě řečeno: vládnoucí vídeňský starosta Michael Ludwig to má snazší než německý sociálně demokratický vicekanclář Olaf Scholz, ovšem obzvlášť těžké to má šéfka opoziční rakouské sociální demokracie Pamela Rendi-Wagnerová.

Máme z historie poměrně málo příkladů, kdy se progresivní strana dostala z opozice do vlády primárně díky příslibu bezpečí. Je pravidlem, že progresivní strany vítězí s nabídkou modernizace a reforem: ať to byl Kennedy či Bruno Kreisky nebo Brandt a potom Schröder, všichni do vládních pozic dopluli na vlně potřeby změn pociťovaných obyvatelstvem. Není ale zároveň vyloučené, že lze úřadující strany vystřídat u kormidla se slibem „solidního vládnutí“ a „pořádku namísto chaosu“ — což nakonec uvidíme, zda se podaří Bidenovi.

Jiným obtížným dilematem je samozřejmě otázka, jak předkládat „program bezpečí“, aniž bychom zradili progresivní hodnoty. V zásadě se vždy jednalo o vyvážení hodnot změn a liberalismu a ohledu na konzervativní a tradiční postoje u vlastních voličů. Tuto rovnováhu museli sociální demokraté udržovat vždy — a často se jim to s velkým úspěchem dařilo.

Takovéto vybalancování se také podařilo starostovi Vídně, Michaelu Ludwigovi. Ve svých vystoupeních se v podstatě neposunul „doprava“, aby se mu podařilo získat pravicové voliče a voličky. Kontroverzní téma migrace z větší části odsunul do pozadí, zároveň však formuloval velmi průrazné teze, například poměrně geniálním výrokem, že „lidé, kteří obecní byty stavějí, by v nich také měli mít možnost bydlet“, čímž sebral vítr z plachet požadavkům, že obecní byty by měly být k dispozici pouze německy mluvícím „domorodcům“.

Zdánlivě „etnická“ otázka se proměnila v sociální a tam, kde jiní chtěli popíchnout různé etnické skupiny proti sobě, kontroval poselstvím soudržnosti. Formulujme to tedy bez dalších příkras: je-li rozhodující politickou emocí „strach“, popřípadě „požadavek bezpečnosti“, nastává „posílení konzervativních, často reakčních instinktů“ (Azmanova) nebo ovšem poměrně pochopitelného přání, aby změn bylo co nejméně. Nepomůže tuto skutečnost ignorovat. Sociální demokraté a jiné progresivní strany mohou za současné situace vyhrát pouze tehdy, pokud si požadavek bezpečnosti lidí vezmou za svůj.

Text vyšel v německé originále na komentářovém portále Friedrich-Ebert-Stiftung IPG. Vychází s podporou Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice. Přeložil ADAM BARTOŠ.

Diskuse
JP
October 26, 2020 v 9.52
Dialektika bezpečnosti a modernizace

Sama o sobě kvalitní analýza. Chyba je ale v tom, že se současnou sociální demokracií je možno spojovat všechno jiné, jenom ne nějakou "modernizaci". Současná sociální demokracie je - opakuji to znovu a znovu - programově zakotvená v 19., nejpozději v polovině 20. století. V 19. století mohla ještě skutečně platit za progresivní; v první polovině 20. století byla alespoň stále ještě sociálně angažovaná, průbojná; ale od té doby už jenom víceméně brání dobyté pozice. Tady o nějaké schopnosti modernizace není možno mluvit.