Skoro až komické je, jak politická reprezentace osciluje mezi potřebou ukazovat svaly, kterými nás všechny ochrání, a snahou nenahněvat si voliče přílišným narušováním jejich soukromí. Výsledkem je typický maglajz ala Czechia.

Minulý týden jsme se dozvěděli, že po zuby ozbrojených mužů a žen v našich ulicích ubyde. Důvody pro takto přísná bezpečnostní opatření prý pominuly. No sláva, při vědomí, že v těch samopalech mají ostré náboje, se mi po Praze skutečně moc klidně nechodilo.

Jako na potvoru však byla v úterý nahlášena bomba na pražském hlavním nádraží a bůhvíkde ještě. Samozřejmě další z mnoha planých poplachů. Oč ale šlo o situaci odlišnější od té, kterou původně konstruoval Sobotkův kabinet, když poslal vojáky s policisty šlapat chodník?

Ochranáři pod kontrolou

Spousta informací určitě skončila mezi rozvědčíky a politiky, přesto mám silný dojem, že pro dosavadní manévry nebyl žádný jiný důvod, než snaha ukázat po teroristických útocích v Paříži a Bruselu občanům, že je vláda té zvěři napospas nenechá.

Jinými slovy: politické gesto. Reálně hrozí terorismus dál, ani víc, ani míň, jen už asi ti uniformovaní jedinci lezou státu příliš do peněz. Leč jakmile nějací pošuci opět někde začnou střílet či odpalovat bomby, můžeme čekat, že v rámci terapie bude armáda a policie — bez konkrétního reálného důvodu — zas všude mezi námi.

A to doslova. Dokonce i prvomájovou procházku Masarykovy demokratické akademie a minimítink spolku Idealistů ke Svátku práce monitorovala, i za použití fotoaparátů se stativy, Kriminální služba Policie ČR. Že by znovu horlivost jako při návštěvě čínského prezidenta? Anebo vede spojnice k politickému boji a intrikám?

Ale marná sláva, monitorováni jsme všichni. Jen těch kamer na každém rohu! Čerstvě jsme se od premiéra, ministra vnitra a pražské primátorky (sestava bizarní sama o sobě) dozvěděli, že například v metru a na letišti už budou snímány i naše obličeje. To je však to nejmenší, co třeba mne osobně trápí. Když se pohybuji na veřejném prostranství, počítám s tím, že budu viděn. A pokud tento monitoring pomůže i něčemu dobrému, budiž.

To už mi víc pije krev inflace registrů, které o občanech schraňují víc, než co vědí oni sami, a nadto se mnohdy dublují. Tenkým ledem je též listovní tajemství, respektive ochrana telefonického styku a korespondence prostřednictvím SMS či e-mailů.

Dokud nebudou tajné služby i pod občanskou kontrolou — formou instituce nezávislého dohledu —, moji důvěru si nezískají. Jedná se mimochodem o bod, na kterém se koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL při svém zrodu shodla. Tak kde to vázne? Jedna věc je věřit, že policisté, vojáci a agenti jsou s to v případě potřeby zasáhnout, a věc druhá pak mít jistotu, že se jejich obětí nestane řádný člověk.

Starost politických špiček o naše bezpečí uprostřed velkoměstské dopravy je ušlechtilá, byť ozbrojení islamisté mezi námi by sotva pozornosti bdělých spoluobčanů unikli (těch spoluobčanů, co už i po dávno v České republice usazených muslimech žádají, aby se zřekli víry, tradic, kultury, životního stylu a tak dále, poněvadž to prý většinu obtěžuje). A kdyby se přece jen něco chystalo, prezident Zeman pasoval svými výroky o muslimech a islámu na přirozený terč Pražský hrad.

Útok stresu

Proto by snad taky trocha pozornosti hlav pomazaných mohla zbýt na naši bezpečnost netýkající se světového terorismu. Mám na mysli zejména dopravní ruch. Čím je ve městě hustější, tím víc narůstá rizikových a zdraví neprospívajících situací. Nemluvě o tom, že intenzivní doprava, jejíž ukázkou je pulzující silničního tepna v horní části Václavského náměstí, je přirozenou líhní stresu, nervozity, nepohody, z níž i „slušnému občanovi“ může přeskočit. Film Volný pád s Michaelem Douglasem v hlavní roli neviděl málokdo…

Dobrou zprávu přinesl Deník Referendum v úterý z Francie: pařížský bulvár Champs-Élysées bude patřit chodcům vždy první neděli v měsíci, další ulice v centru pak každý víkend. Radnice chce rovněž přestavět sedm centrálních náměstí tak, aby sloužila alespoň z poloviny jen chodcům a cyklistům. Přibude zeleně, ale i trhů, kulturních akcí a dalších aktivit činících život ve městě snesitelnějším.

Pro Pražany science fiction. Bohužel. Přitom jsem si minulý víkend právě v Paříži znovu uvědomil, jak — i ve srovnání s ní — rychlá, čistá, pohodlná, spolehlivá a ve všech směrech propracovaná je hromadná doprava v české metropoli.

V současnosti je též relativně bezpečná, tedy aspoň z hlediska eventuálního terorismu. Proč potom tolik čoudících aut s nervózními řidiči, když alternativa existuje a funguje?

Dejme si proto bacha, abychom kvůli strachu z nafouknutých bubáků neopomíjeli jevy, které naše životy ztěžují a zkracují dennodenně, bez ohledu na mezinárodní situaci.