Už několik měsíců nejezdím načerno. Můj vstup do přepravních prostor metra je tudíž povznášející. A tak si takhle sjíždím po schodech a z hůry shlížím na roj revizorů. Nebyli sami. Patrně z nedostatku jiné činnosti jim při perlustraci asistovali policajti a s nimi tam stáli po zuby ozbrojení výsadkáři elitní jednotky.

Z médií vím, že jde o vojáky brigády určené pro zásahy v Afganistánu, kteří se spolu s policisty houpavou chůzí procházejí po Praze, a tím zabraňují teroristickým útokům. Usoudil jsem, že si vyberu svého ochránce a oslovil jsem ozbrojence: „Zde má jízdenka, nejedu načerno“, a dodal: „Mohl bych si čichnout k hlavni, zda už jste někoho dnes skolil?“

↗

„A ty jsi jako kdo? Sluníčkář, nebo jinej zmrd?“ zeptal se policista na peronu metra. Repro DR

Usmál se: „Tady od toho nejsem…,“ ale do řeči mu skočil policejní holohlav: „Co provokuješ, chceš ránu? Předlož občanský průkaz!“ Nasral mě. Pomalu, abych mu nezranil rameno, mu ukazuji jízdenku a reaguji (frází z mé oblíbené anglicko-české konverzace z roku 1905): „Dobrý den, konstáble, promiňte, že vás ruším, má jízdenka je platná a žádný zákon mi nenařizuje mít s sebou občanský průkaz.“

Holohlavovi zrudla i čepice: „A ty jsi jako kdo? Sluníčkář, nebo jinej zmrd?“ S pocitem, že jsem to přepísknul, jsem vzpomněl na svatého Petra, který v krizi kdys zalhal třikrát, a testnul jsem to jednou: „Nejsem zmrd, jsem soudce Ústavního soudu a sdělte mi, prosím, vaše služební číslo.“ Za mnou se ozval hlas jeho kolegy: „Karle, nech ho, budeme mít zase průser.“

Vykročil jsem, ozbrojenec se usmál znovu: „Pěkný den!“ A já mu opáčil. A při čekání na metro jsem se věnoval přemítání, že kdybych měl brašnu na noťas plnou semtexu, stačí k odpálení stanice metra jen platná jízdenka, byť mě tam chránila (jak by řekl Cimrman) trojice sehraných policistů a trojice ozbrojenců — o revizorech nemluvě.