Existuje mnoho důvodů, proč si v tomto týdnu nepřát volební vítězství centristického kandidáta demokratů Joea Bidena v amerických prezidentských volbách. Je však mnohem více důvodů, proč musí Donald Trump prohrát. Programové rozdíly v Deníku Referendum podrobně popisuje Petr Jedlička.

Nejpalčivěji je však rozdíl obou kandidátů vidět na otázce jejich přístupu ke klimatické krizi, jejíž řešení v příštím volebním období bude doslova rozhodující pro budoucí vývoj lidstva. Bidenův klimatický plán jsme v Deníku Referendum už jednou analyzovali, stojí za zmínku si ho však připomenout. Nejde v něm totiž jen o to, že kandidát demokratů plánuje opětovně podepsat Pařížskou dohodu.

Biden plánuje investovat během svých čtyř let v prezidentském úřadě až dva biliony dolarů do opatření na řešení klimatické krize. Slíbil masivní investice do obnovitelných zdrojů, elektroaut, ekologizace zemědělství, ochrany biodiverzity, snížení energetické náročnosti u čtyř milionů budov, postavit milion a půl udržitelných domů, ve velkém podpořit veřejnou dopravu ve městech a zastavit těžbu ropy a plynu na veřejně vlastněných pozemcích i v Arktidě.

Do roku 2035 chce Biden bezemisní energetiku, do poloviny století pak uhlíkovou neutralitu. Počítá s vytvořením několika milionů zelených pracovních míst, při nichž nevznikají emise skleníkových plynů. Za zmínku stojí také závazek alokovat čtyřicet procent investic do čisté energie na podporu výstavby obnovitelných zdrojů v nízkopříjmových komunitách, na které nejvíce dopadají sociální problémy, lokální znečištění i dopady klimatické krize.

Jeho plán má také významné nedostatky. Nejasný je jeho postoj k těžbě plynu a ropy pomocí hydraulického štěpení (frakování), které sice plánuje zakázat na veřejně vlastněných pozemcích, na těch soukromých mu však bránit nebude. Za daným Bidenovým postojem američtí komentátoři vidí zejména snahu nepopudit si voliče v průmyslových státech takzvaného rezavého pásu, které zřejmě budou letošní volby rozhodovat, a kde je podpora pro frakování nejvyšší.

Ekologům i některým komentátorům dále vadí, že Biden ve svém plánu neřeší masivní americké vývozy ropy, příliš spoléhá na tržní řešení, za čistá pracovní místa považuje pouze ta vzniklá ve výrobě, nepřebírá téměř žádné sociální závazky Green New Dealu. A že počítá s dalším rozmachem automobilismu.

O míli před Trumpem

I přes všechny nedostatky je Bidenův plán pro klima dosud nejambicióznější ze všech demokratických kandidátů na prezidenta v historii. Nejvýrazněji však vyčnívá v porovnání s plány Donalda Trumpa. Ten již během svých čtyř let v úřadu stihl zrušit přes sto ekologických regulací či oživit projekty páteřních ropovodů a plynovodů.

V příštím volebním období by rád ještě více podpořil expanzi ropného a plynového průmyslu, zvýšil export fosilních paliv na světový trh, schválil zahájení stavby nových ropovodů podobných Dakota Access nebo Keystone XL a oslabil další ekologické regulace, zejména na ochranu čistoty ovzduší a vody.

Už při zběžném pohledu na minulost i programy obou kandidátů je jasné, že klimatické hnutí má v amerických prezidentských volbách jen jednoho kandidáta. Jeho vítězství zřejmě nebude zásadním impulsem pro sociálně spravedlivou ekologickou transformaci, avšak bezpochyby je jejím předpokladem.

Důležitá role hnutí i senátu

O případném úspěchu nebo neúspěchu Bidenova klimatického programu nebudou rozhodovat jen úterní prezidentské volby, ale také dva další klíčoví političtí aktéři — klimatické hnutí a senát. Hnutí Sunrise Movement, které je jednou z klíčových organizací propagujících Green New Deal a zároveň napojených na progresivní politiky Demokratické strany, už dnes burcuje své sympatizanty pro povolební situaci.

Spoluzakladatelka a výkonná ředitelka hnutí Varshini Prakashová, která se účastnila jako členka Sandersova klimatického týmu vyjednávání o Bidenově programu, už dříve řekla, že vzhledem k současnému rozsahu klimatické krize nenabízí kandidát Demokratické strany dost. Podobně mluví i nestor amerického klimatického hnutí Bill McKibben, podle kterého musí hnutí po volbách požadovat víc.

Právě na schopnosti vytvořit velký veřejný tlak na Bidena, u kterého vzhledem k jeho evidentně uvadajícím silám lze očekávat velký vliv okolí, závisí případný úspěch americké klimatické politiky. Uvážíme-li velikost a vliv americké ekonomiky, je to významný boj i pro nás.

Klíčové však budou v daném ohledu i úterní volby do amerického Senátu, které stojí ve stínu duelu Trump-Biden. Pokud si v Senátu udrží většinu republikáni, bylo by pro Bidena velmi složité prosadit většinu ze svých klimatických závazků. Přesněji řečeno: jejich prosazení by záviselo na podpoře alespoň části Republikánské strany, což může výsledek značně oslabit. V případě demokratické většiny by naplňování klimatického programů snadnější, uvádějí ve své analýze New York Times.

Nepropadnout defétismu

Vyhraje-li úterní volby Donald Trump, bude to pro klima a naší společnou budoucnost katastrofa. Ani v takovém případě však nemůžeme propadnout defétismu a vzdát se ambicí vytvářet tlak na rychlé a spravedlivé řešení klimatické krize.

Přece jenom i za poslední čtyři roky se některé věci podařily, navzdory Trumpovi v Bílém domě. Kde chybí podpora z nejvyšších míst, berou věci do svých rukou samosprávy. Desítky měst i států napříč Spojenými státy si dávají ambiciózní klimatické závazky, které jsou příznivě hodnoceny i ekologickými organizacemi.

I přes Trumpovu snahu o zvýhodnění fosilních paliv je dnes elektřina ze solárních elektáren nejlevnější v historii. Ropa, plyn i uhlí se i v důsledku opatření na boj s pandemií zmítá ve vážných ekonomických problémech. Příležitosti pro prosazení transformace tak mohou vzniknout i navzdory kandidátovi republikánů.

Navíc v opozici proti Trumpovi může americké klimatické hnutí nacházet nové spojence, které v posledních čtyřech letech nestihlo přibrat ke společnému cíli. Nic jiného mu vlastně ani nezbude, než v případě prohry jít do dalších bojů ještě odhodlaněji.