Prezidentské volby v USA jsou z hlediska dalšího vývoje demokratických společností nejpodstatnější událost. Otestuje se v nich totiž to, zda po letech vlády protkaných skandály, lží a naprosto nezvládnutým řízením reakce na koronavirus je kandidát odepsaný. Anebo zda může trousit dál od reality už zcela odtržené poznámky, a přesto uspět. Může Trump uspět, i když se pochlubil, že covid-19 už vyřešil, jakkoli Bílý dům současně tvrdí, že epidemii se v USA pod kontrolu dostat nepodaří?

Americký předvolební střet ukazuje jednu klíčovou slabost naší veřejné diskuze: neustálou potřebu bilancování a vyvažování, a to i za cenu toho, že tím realitu prostě míjíme. Doufal bych, že od útoku Ruska na Ukrajinu nejpozději budeme vědět, že systém hledání pravdy jako „středového bodu mezi dvěma názory“ je nefunkční a ohromně straní lunatikům, jejichž výchozí bod je často i cíleně mimo realitu: od něj odvozovaný „střed“ je pro ně pořád dobrý.

Nemyslím přitom, že Biden je nějak zvlášť dobrý kandidát. Má na kontě i pár méně známých přínosných věcí, ale věk, nevyhraněnost, pochybení Obamovy vlády a tak dále rozhodně vyvolávají pochyby. A debata, koho volit, by mohla být zajímavá, kdyby proti němu stál téměř jakýkoliv standardní republikán.

Už to, že se střetávají Trump a Biden je zcela dostatečný doklad toho, že americké politické strany jsou v krizi a vyčerpané. Celá bída politického sporu je pak akcelerovaná toxičností systému dvou stran. Toho samého systému, který vyrábí marnost i v Británii, etabluje se prakticky v Polsku a doufejme, že existující volební zákon a chystané volební bloky k němu nepovedou v dalších letech i v České republice.

Demokratická zpětná vazba

Základní koncept voleb stojí na tom, že volič se zamyslí nad svými zájmy, zamyslí se nad vlastnostmi kandidátů a podle toho nasměruje své hlasování. Takový ideál sice prakticky nikdy zcela neplatil a lidé často volili mnohem víc podle morálních přesvědčení a sebeidentifikace často proti svým zájmům i dříve.

Ale trend kmenové volby v kombinaci s nástupem sociálních sítí a cílených kulturních válek to v posledních letech ještě více eskaloval. Demokratická zpětná vazba se ztrácí v nepřehledných kulturních bojích a nekonečném vyvažování.

U Bidena najdeme problémů dost, rozhodně. Jenže — na každý minus, který se u něj vyskytuje, u Trumpa najdeme čtyři další. Podivné dealy Huntera Bidena na Ukrajině? Ano, zní to trochu podezřele. Mezitím Donald Trump obsadil klíčová diplomatická místa a pozice vlastní dcerou a zetěm a věci se řeší přímo u zdroje. To, že je stále zároveň i podnikatelem, který má nemovitosti často přímo v zemích, s nimiž jedná, a je tak v masivním střetu zájmů, asi netřeba moc vysvětlovat.

O Trumpově pravidelně projevovaném rasismu a o tom, kolik oleje přilil do ohně kulturních válek netřeba mluvit - od posílání volených zástupců amerického lidu do zemí jejich původu přes házení bílých supramacistů a aktivistů proti rasismu do stejného pytle po jeho slavné výroky o Mexiku. Je to prezident, který otevřeně říká, že volby budou ovlivněné podvody a svým fanouškům z paramilitárních skupin vzkazuje, ať zůstávají v pohotovosti...

K tomu předesílá, že volby se již nyní falšují a že je to problém — a přitom zdůrazňuje, kolik podporovatelů má v policii a armádě. Pokud by to všechno nestačilo, stačí připomenout, že to je nadto prezident, který se snaží řídit svět přes Twitter, na němž si podle všeho nedokázal zařídit dvoufaktorovou autentifikaci, jakkoli otázka, zda jeho heslo bylo během výkonu jeho mandátu opakovaně prolomeno, zůstává předmětem sporu.

Trumpovo otevřené pohrdání demokratickým systémem je prezentováno jako nepodstatná klauniáda (na tom se shodne Jefim Fištejn s ájatolláhem Chameneím), zatímco u Demokratů se intenzivně řeší, jestli náhodou nejsou jejich daňové plány na ukončení daňových výjimek pro nejbohatší nebo změnu plánování měst totální komunismus — a to i v českém veřejnoprávním médiu… děkujeme!

Nejenom ale, že by zopakování Trumpova vítězství potvrdilo rozklad veřejné debaty. Už současný stav znamená, že USA a s nimi celý Západ musí začít rychle přemýšlet nad tím, jak má vypadat demokracie pro 21. století. Recepty amerických Otců zakladatelů a dalších tatíčků už jsou dnes podobně zastaralé a nefunkční jako josefinský absolutismus v době vzniku Československa.

Evropské zájmy

Je ale ještě jeden úhel, který nezaznívá úplně často. Trump je zcela jednoznačně problémem pro evropské zájmy. Je třeba férově říct, že v některých oblastech je otisk Trumpa v zahraniční politice příznivý — jasné vyhrocení konfliktu s Čínou dává Evropské unii větší manévrovací prostor a možnost ostřeji řešit čínský vliv ať už v investicích či v propagandě. Výrazná většina jeho činnosti a hlavně plány do budoucna ale evropským zájmům buď škodily nebo škodit budou.

Pro začátek — zkusil nastartovat s Evropou obchodní válku, kterou už Biden stihl slíbit ukončit. Sliby jsou samozřejmě snadné, ale je to podstatný signál.

Pravidelně ponižuje svoje další spojence v NATO, zatímco fandí tureckému autokratovi Erdoganovi (včetně zcela bizarních chvilek), který napadl Rojavu, zatímco USA hodily pod turecký parní válec Kurdy, a který teď podporuje mohutně Ázery a také ohrožuje naše řecké spojence.

Nezájem a konflikt vyjadřují i volné diplomatické pozice — Trump se pohybuje někde mezi otevřeným nepřátelstvím a prostou neschopností. Zásadním problémem je také Trumpovo vycouvání z Pařížských dohod, jež znamená pro svět jako celek obrovský problém, protože emise jsou společné. Spojené státy jich produkují spoustu. A nyní má dokonce i Čína o něco klimaticky zodpovědnější politiku a strategii než USA.

Oproti tomu je Biden s jeho Green Dealem, vyjednaným se Sandersovým týmem, který staví na investicích do udržitelnosti a moderních technologií, příležitostí i pro Evropu. I kdybychom to brali čistě cynicky, je to pro Evropu zajímavé obchodně a skrze technologické synergie.

A poslední klíčový balíček představuje samozřejmě postoj k megakorporacím a jejich daňovému plánování. Daňové úlevy a výjimky nejenom vedou k únikům z veřejných rozpočtů, ale v důsledku i uměle pomáhají největším globálním hráčům zadupat případnou konkurenci.

K nejagresivnějším hráčům v této lize patří americké firmy — a pro kteréhokoliv prezidenta to bude velmi těžká zkouška. Zatímco s Trumpem ale neexistuje prakticky žádná naděje na dohodu i vzhledem k jeho osobním zájmům na co nejnižším zdanění nejbohatších, tak s jiným kandidátem můžeme doufat ve společný postup a kompromis alespoň na základě OECD navržených materiálů.

Česká stopa

Samozřejmě, prezidentské volby v USA nejsou z dobrých důvodů úplně žhavým tématem české politické debaty. Tragické ale je, že máme i v České republice vrcholné politiky, kteří jsou schopni veřejně prohlašovat, že Trump má vyhrát — a to i ve stranách, které se běžně odvolávají na demokracii a odpovědnost.

Jsme dávno za bodem, kdy je to jen nějaká otázka preferencí: podpořit Trumpa by mělo být v demokratické společnosti stejné chucpe jako podpořit Putina, Erdogana nebo Orbána. Trumpa přitom samozřejmě lze kritizovat i z konzervativních či republikánských pozic. Asi nejefektnější je v tom kampaň Lincoln Project — nazvaná podle prezidenta, který jako jediný republikán možná udělal pro menšiny ještě víc než Donald Trump.