Vojska tureckého autoritářského režimu Recepa Tayyipa Erdoğana v čele s původně syrskými polovojenskými oddíly se probila nemalou částí Rojavy, fakticky autonomního území na severu Sýrie. V posledních letech tu v ohni války s takzvaným Islámským státem vzniklo ojedinělé levicové uspořádání založené na sekularismu, snaze o emancipaci žen a zavedení funkční demokracie. To nyní zřejmě skončí. Syrské demokratické síly hájící Rojavu se, opuštěné Západem, musely proti Turecku spojit s režimem diktátora Bašára Asada.

Západ, který rojavské oddíly a kurdské milice YPG a YPJ využil jako nezbytnou pozemní sílu pro faktické zničení samozvaného chalífátu, přihlíží ve zmatku a zděšení. Finsko, Francie, Německo, Nizozemsko a Norsko zastavily vývoz zbraní do Turecka ve snaze vyvážit šok, jenž vyvolalo stažení Američanů z nárazníkového pásma, což umožnilo Erdoğanovi zatroubit do útoku. Následovat je má koordinovaně i většina dalších evropských zemí.

Spojené státy se řídí tím, jak se vyspal Donald Trump. Je nade vší pochybnost, že Američané krizi svým nečekaným ústupem de facto spustili, nyní ale zmateně otáčejí, vyzývají Turky k zastavení palby a zavádějí sankce na jejich vůdčí představitele. Neexistuje žádná patrná koncepce či strategie, jen náhodné hulákání zřejmě doprovazené snahou o odpoutání pozornosti od domácích politických průšvihů.

Po vzoru Evropské unie šla do sebe i česká zahraniční politika. Po prohlášeních a kroužení kolem hlavního problému — tedy faktu, že jen za loňský rok jsme do Turecka vyvezli zbraně za 5,4 milionu eur — se vláda rozhodla vývoz zbrojního materiálu ukončit. Poté, co premiér Babiš u Erdoğana vychvaloval české zbrojaře ve snaze přihrát jim objednávku stovek vojenských nákladních aut a účast v tendrech na dodávky radarů pro Turecko, působí takový krok vskutku neuvěřitelně.

Turecko totiž slouží Čechům jako oblíbená turistická destinace díky možnosti levných dovolených. Aby toho nebylo málo, tamější režim vězní dva naše spoluobčany za to, že chtěli v Rojavě postavit polní nemocnici, a má pod kontrolou nemálo českých miliard, jež v zemi uvízly kvůli zfušovanému projektu uhelné elektrárny Adularya.

Erdoğan lže

Erdoğan minulý týden pohrozil, že označí-li země Evropské unie tureckou agresi za invazi či okupaci, „není nic lehčího než otevřít brány a pustit do Evropy 3,6 milionu uprchlíků“. Ponechme stranou skutečnost, že se jedná o sprosté vydírání založené na dohodě, kterou s tureckým diktátorem evropské země uzavřely, i když od počátku mohly a měly očekávat, že mu tím dají do rukou významnou páku.

Ať už Evropa označí turecké tažení jakkoli, fakticky se o invazi a okupaci jedná. Cílem Turecka je očividně obsadit strategicky a ekonomicky významné území na severu Sýrie, jakož i vytlačit dlouhodobého nepřítele v podobě kurdských milic. Erdoğanovo tvrzení, že chce do nynější Rojavy navrátit uprchlíky ze syrské občanské války, je od počátku nedůvěryhodné.

Část uprchlíků žijících v současné době v Turecku se zde víceméně usadila a další část nemá mnoho důvodů k přesunu do severní Sýrie proto, že pochází z úplně jiných částí rozsáhlé země. Vyjdeme-li navíc z příkladu turecké invaze do rojavské oblasti Afrín ze začátku minulého roku, lze usuzovat, že jakákoli turecká vojenská akce v oblasti bude mít zcela opačný efekt než řešení uprchlické krize.

Kvůli tažení na Afrín, náletům na civilní cíle a chaos rozsévající přítomnosti Tureckem vyzbrojené frakce Svobodné syrské armády uprchlo z oblasti na 150 tisíc lidí. Turecko avizovalo, že je de facto nahradí obyvatelstvem vlastního výběru: sunnitskými Araby, kteří jsou pro Erdoğanův režim výrazně snesitelnější než Kurdové.

Že podobný scénář hrozí i Rojavě obývané etnickým mixem Kurdů, Asyřanů, Arabů, Jezídů, Turkmenů a Arménů, naznačuje i složení tureckých invazních sil. Ty totiž z velké části netvoří regulérní armáda Turecka, která mimochodem představuje druhou největší ozbrojenou sílu NATO, ale zmiňované oddíly syrských povstalců vyzbrojených a zaštítěným Erdoğanovým režimem.

Rojavské úřady je označují za žoldnéře či džihádisty. Navzdory propagandistickému rozměru výroků válečných stran v daném případě je takové označení velmi trefné.

Armáda? Ta se v první linii příliš nevidí

Jednotky části Svobodné syrské armády sloužící Turecku (označované obecně jako TFSA) spolu s dalšími oddíly v podstatě náhodných ozbrojenců ochotných po pekle občanské války bojovat prakticky za kohokoli, nyní prokazatelně tvoří tureckou pěší sílu prvního sledu. Erdoğanovi to přináší hned několik významných výhod.

Bojůvky poloislamistických ozbrojenců hrnoucí se na obrněných transportérech i dodávkách do převážně kurdských regionů vyděsí civilní obyvatelstvo k smrti stejně spolehlivě jako nálety. To ještě umocní zvěrstva, která jsou podle dostupných informací již nyní na pořadu dne. Útočníci v sobotu poblíž města Hasaka zavraždili nejméně devět civilistů včetně prominentní kurdské političky Hevrin Chalafové, kterou navíc znásilnili. O den později turecký nálet zabil padesát civilistů včetně několika novinářů.

Další důvod je nasnadě. Turecku je zřejmě naprosto lhostejné, kolik příslušníků paramilitárních oddílů v boji s YPG, YPJ a dalšími milicemi zahyne. Žoldnéři a islamisté bojující v první linii slouží jako pověstný kanónenfutr, který mohou rojavské střely kosit v podstatě donekonečna, zatímco příslušníci regulérní armády budou ostřelovat opěrné body a infrastrukturu obránců z děl, houfnic a letadel. Cynicky vzato je vycvičený voják poměrně drahou komoditou, kterou si ani druhé největší vojsko NATO nemůže dovolit plýtvat.

Z čistě vojenského hlediska byla pro Erdoğana invaze do Rojavy před zapojením Asadova režimu víceméně bez rizik. I kdyby se ukázalo, že jsou rojavští schopni podobně houževnatého a tvrdého boje jako před několika lety proti fanatikům z Islámského státu, turecká armáda má kapacitu na to, aby je převálcovala s jistotou parního válce.

Nejen že má mnohonásobně více vojáků s jednotným výcvikem, ale disponuje především zdrcující technologickou převahou. Rojava totiž nevlastní žádné letectvo a její arzenál těžké vojenské techniky je tragicky malý.

Například proti tureckým tankům nemají severosyrské milice prakticky nic. Pouze několik starých sovětských tanků, velmi omezené množství protipancéřových střel od někdejších západních spojenců a několik typů tradičních RPG: konkrétně zastaralé RPG-7 a jejich zřejmě ještě horší čínskou verzi. Ty jsou sice poměrně snadné k užívání a přesunu, současně se ale jejich účinnost zásadně odvíjí od toho, na co se jimi střílí.

Stárnoucí tanky M60, kterými podle dostupných infomací Turecko do Rojavy vpadlo, může sice RPG alespoň teoreticky zničit či poškodit, praktická účinnost ale bude nevalná. Ve výsledku jsou rojavské milice schopné obrany pouze proti lehčí technice. Postrádají i možnost protiletadlového boje, pomineme-li tedy mizivé množství ručních střel a víceméně nulovou šanci zasáhnout útočící letoun kanónem či těžkým kulometem.

Hodnotit šance osamocených Syrských demokratických sil na obranu před tureckou válečnou mašinerií je v podstatě zbytečné. Spíše než o tradiční válku se jedná o asymetrický konflikt. Ten obvykle nerozhodují zbraně, ale politika.

Jak si vybrat mezi nesnesitelnou a sebevražednou variantou?

Tak je tomu i v případě Rojavy. Syrské demokratické síly se poté, co od začátku tureckého vpádu ztratily na pět set převážně kurdských bojovníků, rozhodly v podstatě začlenit do Asadova režimu. Ten v zemi Erdoğanovy vojáky také nechce a je ochoten proti nim bojovat. Syrská vojska tak ještě v noci na pondělí převzala některá města, a to včetně ikonického Kobani. Rojavské milice se staly oficiálně součástí vládní armády.

Situace se tím velmi komplikuje. Asad se těší podpoře Ruska a Íránu. Turecko zůstává členskou zemí NATO. Severosyrská autonomie jako taková prakticky končí a včleňuje se do tuhého autoritářského režimu Damašku, a to k nelibosti nemalé části obyvatel. Napříč severní Sýrií se navíc aktivizují spící buňky Islámského státu toužící po odplatě. Budoucnost je tedy značně nejistá, ale pravděpodobně krvavá a provázená porcováním Rojavy.

Je zřejmé, že se zástupci rojavských úřadů a ozbrojených sil nerozhodli pro spojenectví s Asadem jen tak ze špásu. Měli na výběr ze dvou špatných možností: buď se podřídit Damašku a pokusit se vyjednat co nejlepší podmínky do budoucna, nebo se pokusit co nejdéle zadržet útočící armádu a modlit se za to, že Erdoğana zastaví Západ.

První varianta znamená přinejmenším pravděpodobnou ztrátu autonomie a konec nadějí na rozvoj pokrokových prvků rojavské společnosti. Druhá by přinesla zoufalý a krutý boj proti nesrovnatelně silnějšímu nepříteli, bezpočet obětí a mizivé vyhlídky na záchranu.

„Víme, že budeme muset učinit bolestné kompromisy s Moskvou a Bašárem Asadem, pokud se vydáme cestou spolupráce. Pokud si ale budeme muset vybrat mezi kompromisy a genocidou našeho národa, určitě si zvolíme přežití,“ vysvětlil výběr první z možností vrchní velitel (někdejších) Syrských demokratických sil Mazlum Kobani. Bylo by hloupé takové rozhodnutí Kurdům vyčítat.

Na akci je možná pozdě, ale i tak je na místě

V tuto chvíli se může situace změnit každým dnem. Jisté je jen to, že navzdory snahám omlouvat zradu, jíž se Západ na svých někdejších rojavských spojencích dopustil, jsme svědky chaotické tragédie. Tragédie s vážnými dlouhodobými důsledky, která je o to horší, že se dala předvídat v minutu, kdy Donald Trump oznámil stažení amerických jednotek se Sýrie.

Role zemí NATO je nanejvýš potupná. Sečteno a podtrženo, hrozba masakru a etnických čistek od našeho formálního partnera Erdoğana donutila našeho bývalého spojence k faktickému podrobení se Asadovi a Putinovi. Zmatené zavádění sankcí a embarg na rozpadu morálního kreditu NATO nic nezmění: pokud jsme chtěli Kurdům reálně pomoci, měli jsme zastavit dodávky zbrojního materiálu do Turecka nejpozději kolem ledna 2018, kdy Erdoğan vytáhl na Afrín.

Přes obecnou nejistotu je na místě se ozvat. Nejen kvůli odpudivému čachrování a porcování jediné demokracie v syrském regionu a skutečnosti, že jsme na Rojavu ušili jakousi globalizovanou verzi Mnichovské dohody. Ale také proto, že v boji severosyrské sekulární a levicové společnosti proti státnímu i náboženskému útlaku je cosi velmi univerzálního.

Cosi, s čím se lze identifikovat natolik, že se za Rojavu a tvrdší postup proti Turecku demonstruje po celé Evropě včetně České republiky a Slovenska. Největší akce nás čekají ve středu, a to v Praze, Brně, Ostravě, Jihlavě a Bratislavě. Místní sympatizanti Rojavy z řad neautoritářské levice vznesli několik základních požadavků, o něž by česká vláda měla usilovat.

Jeden — tedy zbrojní embargo na Turecko — se již dočkal vyplnění. Zbývá zavedení ekonomických sankcí vůči Erdoğanovu režimu a mezinárodní podpora pro založení bezletové zóny nad severní Sýrií. Jsou to rozumné požadavky, které stojí za to podpořit.