Ironicky právě v době, kdy se Turecko vedené autoritářským prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem pravděpodobně chystá k další ofenzivě vůči autonomní převážně kurdské oblasti Rojava, se mi konečně dostává do rukou komiks Kobane Calling. Ten vyšel ke sklonku minulého roku ve spolupráci nakladatelství Broken Books a Iniciativy Ne Rasismu.

Autor, Ital Michele Rech, známý spíše pod pseudonymem Zerocalcare, se v něm dělí o zkušenosti z návštěvy vesnice poblíž legendárního města Kobane v turecko-syrském pohraničí. V tom během let 2014 a 2015 oddíly Syrských demokratických sil v čele s kurdskými milicemi YPG a YPJ odrazily pomocí nesmírné houževnatosti a odvahy až trojnásobnou přesilu militantů takzvaného Islámského státu.

Zerocalcare svou rojavskou zkušenost podával napřed v oddělených příbězích, které vycházely v časopisu Internazionale. V celek — Kobane Calling — je spojil až v dubnu 2016. Komiksu se rychle dostalo anglického překladu a po krátké době i ocenění v podobě vítězství Micheluzziho ceny za nejlepší komiks.

Zerocalcare je známý svým zaujetím pro autonomní levici, které projevil mimo jiné komiksovým zpracováním brutálně potlačených protestů proti zasedání G8 v Janově. Je tedy jasné, že svou návštěvu pomyslné předsíně válečného pekla Kobane píše z pozic vřelých sympatií ke kurdské autonomii a souvisejícímu demokraticky levicovému zřízení stojícímu na ženské emancipaci a ekonomice šetrné k životnímu prostředí.

Přesto do syrského pohraničí nepřichází proto, aby jako mnozí jiní západní levicoví aktivisté a anarchisté s kalašnikovem v ruce dal všanc svůj život při fyzické obraně Rojavy. Míří sem proto, aby na místo spolu s dalšími dodal zásilku zdravotnických potřeb a na oplátku si odvezl zkušenosti a informace, které většině z nás v důsledku mediální zkratky a bulvarizace kurdského úsilí scházejí.

Když v sobě černobílá škála nese všechny barvy

Politika se Kobane Calling samozřejmě dotýká, příběh, se kterým se Zerocalcare na vcelku malém prostoru pětačtyřiceti stran dělí, je ale převážně osobní. Autor a hrdina v jedné osobě je totiž pro cestu do Kurdistánu vybaven nejen nadšením pro věc, ale také ochotou dělit se za pomoci přirozené sebeironie o své nejistoty a úzkosti, rodinné debaty i absurdní a lehce trapné situace, do kterých se coby Evropan na Blízkém východě okamžitě dostává.

Všechny peripetie podává s nadhledem za pomoci lehce stylizované kresby v odstínech šedé. Ta mu umožňuje podávat třeba své překvapení z toho, že se mateřské obavy, které vyslechne před odjezdem do Kobane, týkají mnohem více blízkovýchodních řidičů než střel a pum islamistů. Nebo také atmosféru momentu hutnou jako místní čaj v momentu, kdy ze střechy mešity pozoruje spolu se svým kurdským průvodcem střely prolétající se zrůdným půvabem padajících hvězd černočernou nocí a varující svět výhrůžným duněním.

Nadhled a upřímnost je ostatně hlavním prvkem Zerocalcareova vyprávění. V jednu chvíli tak glosuje, že se spolu s dalšími italskými kolegy v kurdské vesnici chová jako „tlupa opic“, kterou vyplaší každý vzdálený výbuch, a nepozná rozdíl mezi kuskusem a žlutou rýží. Jindy se zase dělí o ryzí děs ze situace, kdy vypadne elektřina a hrozí útok islamistů.

„V takový situaci na sobě nemůžeš nechat znát, že jsi pos*anej až za ušima. Musíš se tvářit jako by nic, jako světák, kterej už všechno zažil,“ vysvětluje motající se vyděšeně tmou, zatímco místní Kurdové, mezi kterými nenápadně sedí ostřílení bojovníci od Kobane, společně bez obav zpívají u ohně.

Zerocalcare se tím s přehledem brání europocentrismu a tendenci poučovat, která by jistě mnohému s podobnou zkušeností hrozila. Mluví s pokorou a snaží se dát co největší prostor promluvám místních. Výjimkou jsou pouze situace, kdy mimo linii příběhu vysvětluje reálie týkající se Rojavy či kritizuje evropské nacionalistické politiky, kteří si na zvěrstvech islamistů postavili výnosný byznys se strachem.

Tyto poučné pasáže nicméně zabírají pouze tolik prostoru, kolik je nezbytné pro zběžné uvedení do rojavské situace. Zerocalcare zasvěceným dokonce předem sděluje, že mohou informativní část klidně přeskočit.

O Rojavě a Kobane se dozvídáme mnohem více na emoční než racionální rovině. Hlavní složkou poměrně krátkého příběhu je totiž nikoli akademické dumání o tom, zda kurdský demokratický konfederalismus vycházející z teoretických konceptů Abdullaha Öcalana může uspět, ale pátrání po tom, proč si autor vlastně tak niterně tento úspěch přeje.

Pamatujme si hlavně to, co zůstalo nevyřčené

Kobane Calling končí vcelku znenadání. Zerocalcare odjíždí z turecko-syrského pohraničí a závěr je rychlý, přesto palčivě intenzivní. Při čtení posledního slova může čtenáře z mrazení a touhy vyrazit na pomoc Kurdistánu vysvobodit snad jen ten největší cynismus. To ostatně chrání celý komiks před problémem, který by jinak přenášela jeho nevelká délka a fakt, že je celý první — a doposud jediný — díl Kobane Calling v podstatě pouze expozicí.

Nepřítomnost tolik žádoucího pokračování je nevyřčenou druhou pointou. Konstatováním toho, že budoucnost — a především budoucnost kurdské autonomie a demokratické alternativy na Blízkém východě — zůstává nenapsaná.

Možnost přijmout ze Zerocalcareova pera toto sdělení je ovšem jen jedním z důvodů, proč si Kobane Calling pořídit a chovat jej po přečtení na důstojném místě (nejen) komiksové knihovničky. Kreslířské kvality, nenucená vtipnost, sebeironie i schopnost mísit nadšení s nadhledem zaručují, že volání Kobane budete naslouchat nanejvýš ochotně a s pochopením, a to dost možná nejen jednou.

Zerocalcare: Kobane Calling. Broken Books, Olomouc 2018, 45 s.