↗

Souboj o řešení společenských a ekonomických nerovností Trump přetvořil do kulturní války. Foto FB Donald Trump

Americká demokracie se před prezidentskými volbami potýká s nejhorší krizí ve svých dějinách. V Bílém domě je už čtvrtým rokem prezident, o němž jeho předchůdce Barack Obama prohlásil v projevu na virtuálním nominačním sjezdu Demokratické strany, že nikdy nedorostl do velikosti svého úřadu, protože toho kvůli svým osobnostním rysům a pojetí prezidentství jako reality show není schopen. 

Před Trumpem varuje také řada dalších amerických politiků, a to i Republikánů. Americkou demokracii ohýbal už ve svém prvním prezidentském období svou neúctou k právu a obcházením Kongresu, nemluvě o oslabení postavení Spojených států ve světě. V případě jeho znovuzvolení bude podle kritiků ve vážném ohrožení americká demokracie jako taková.

O nebezpečí, které Trump představuje, byla napsána už řada knih. Přední američtí intelektuálové — od světoznámého historika Timothyho Snydera, přes bývalou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou až po slavného novináře Boba Woodwarda — varují jak před fašistickými tendencemi v Trumpově vládnutí, tak před chaosem, které jeho prezidentství působí v americké vnitřní politice i globálně.

Zajímavý pohled nabídl v roce 2018 v knize nazvané Beautiful Country Burn Again: Trump’s Rise to Power, and the State of the Country (Krásná země opět hoří: Trumpova cesta k moci a stav země) spisovatel Ben Fountain. Amerika podle něj prožívá od svého založení už třetí existenciální krizi. První se odehrála v podobě občanské války v letech 1861 až 1865, druhá v podobě Velké hospodářské krize v třicátých letech, a třetí nyní představuje Trumpova vláda. 

Podle Fountaina příchod Trumpa nebyl náhoda. Jeho vláda je výsledkem řady patologických jevů, které se v Americe postupně hromadily — od americké fascinace zbraněmi, přes kulturu celebrit a zastaralý ústavní systém, až po některé rysy politiky Demokratů, kteří se nemohou rozhodnout, zda mají reprezentovat to, co v Evropě představuje reformní demokratická levice, anebo mají-li vyztužovat současný systém i s jeho nerovnostmi a kapitalisticky-predátorským přístupem ke globalizaci. 

A pak je zde samozřejmě též hluboká polarizace americké společnosti, v níž konflikty mezi „červenými“ (většinově republikánskými a nyní pro-trumpovskými státy) a „modrými (většinově demokratickými státy) mají rysy téměř až civilizačního střetu.

Politická a společenská krize, kterou způsobil Trumpův vzestup k moci, obestřený také zatím ještě stále ne plně zodpovězenými otázkami o ruském vlivu na americké volby a prošpikovaný skandály, získal nové nebezpečné dimenze po vypuknutí pandemie koronaviru. 

Amerika byla na pandemii zcela nepřipravená a Trump požár epidemie dál rozfoukával spíše, než hasil — svým opakovaným zasahováním do práce expertů i jejím podceňováním. Výsledkem je, že koronavirus si ve Spojených státech zatím vyžádal největší počet nakažených i obětí na světě, čemuž se bylo možné z větší části vyhnout. 

Ponecháme-li stranou Trumpovy osobnostní rysy, které k nezvládnutí pandemie přispěly podobně jako osobnostní rysy dalších populistů a autokratů v zemích, kde se pandemie vymkla kontrole (Brazílie, Indie, Irán, Rusko, Mexiko), jedním z důvodů pro laxní přístup byly i Trumpovy obavy o americkou ekonomiku.

Jenže jeho apely na co nejrychlejší návrat lidí do práce, otevření škol i okázalé ignorování doporučení epidemiologů, aby se Bílý dům angažoval v zavedení plošného nošení roušek, způsobilo opak zamýšleného: americká ekonomika se propadla do krize srovnatelné už nyní s Velkou hospodářskou krizí z třicátých let minulého století. Pandemie přitom není zdaleka u konce.

Kulturní války

Ve Spojených státech už nějakou dobu také zuří kulturní válka, která přispěla k Trumpovu vítezství v roce 2016. Pravice během vlády Baracka Obamy přešla do protiútoku: začala obviňovat americké univerzity a obecně liberálně levicový intelektuální establishment, podporovaný Demokraty, z přehnané vstřícnosti k nárokům nejrůznějších menšin, údajné kontraproduktivnosti politiky diversity a inkluze, jakož i z popírání „tradičních hodnot“. 

To vše údajně přispělo k postupné dezintegraci americké společnosti do různých menšinových ghett, v nichž vládne politika identity, a jimž schází společný étos a „americké“ hodnoty. 

Útokem na levicový liberalismus, ba údajný neomarxismus, který má bujet zejména na amerických univerzitách, pravice umě skryla, že sama identitární politiku praktikovala. Politicky ji využil právě Trump. To on fakticky stvořil figuru „stárnoucího bílého muže“, který je zejména ve státech s umírajícím tradičním průmyslem, ohrožen prý nejen globalizací a s ní spojeným odlivem pracovních míst mimo USA, ale také sílícími nároky žen i různých etnických, sexuálních a kulturních menšin. To vše podle pravice vede k ohrožení „tradiční rodiny“ a obecně hodnot, na kterých Amerika vyrostla. 

Politický souboj, v němž se soupeří o podporu těch, kdo z globalizace a s ní spojených kulturně-politických trendů neprofitují, a těch, pro něž globalizace představuje i přes řadu problémů, které působí, celkově pozitivní výzvu, není samozřejmě omezen jen na USA. 

Podobný „kulturní“ boj probíhá v různé intenzitě v podstatě ve všech západních demokraciích. Ve Spojených státech je ovšem zesilován čímsi, co bychom mohli nazvat kulturně-společenskou geografií, která jasně odděluje „červenou“ a „modrou“ Ameriku, přičemž vyhrocuje hodnotové střety v poslední době až do podoby jakési studené občanské války.

Kulturní válkou svého druhu se tak paradoxně stává i souboj o řešení společenských a ekonomických nerovností. Ve Spojených státech z různých důvodů fakticky neproběhl historický střet mezi demokratickým socialismem a kapitalismem, a sociální stát zůstává slabý. Zdravotní pojištění nemají desítky miliónů Američanů, z nichž většina patří k menšinám. 

I pandemie koronaviru, která nadprůměrně zasahuje právě příslušníky menšin bez přístupu ke kvalitní lékařské péči a vykonávajícími rizikové práce v „první linii“ nákazy, pak získává „kultruně-sociální“ dimenze, jež v sociálně silných zemích Evropy v takové míře zdaleka neexistují.

I to byl jeden z důvodů, proč policejní vražda Afroameričana George Floyda, rozpoutala vlnu protestů a přerostla v sociální hnutí Black Lives Matter. Podobné policejní násilí, jehož oběťmi jsou disproporčně Afroameričané, známe samozřejmě i z minulosti. Některé z nich už dříve vyvolaly masové protesty, ale právě souhra okolností v podobě pandemie, začínající ekonomické krize i latentně rasistické politiky Trumpa zapůsobila jako rozbuška v sudu střelného prachu.

Amerika v zákopech

To, co současnou situaci v USA činí kritickou, ba nebezpečnou, není jen hloubka ekonomické krize, nezvládnutá pandemie nebo sílící protesty, ale především skutečnost, že se společenský konflikt o „hodnoty“, tedy „kulturní válka“, vyhrotil do podoby již zmíněné studené občanské války. V nadcházejících volbách se tak nebude řešit běžný politický konflikt, ale svého druhu konflikt „válečný“.

Trumpova Amerika je celkově v menšině, ale archaická volební aritmetika, v níž rozhodují o vítězi počty volitelů v jednotlivých státech, může opět vést k jeho vítězství. Je přitom jasné, že pokud zvítězí liberálně-demokratický tábor, „červená“ Amerika může jen těžko, i kvůli prudce se měnící demografii, znovu pomýšlet na vítězství v podobě, které jí nabídl Trump. 

Zejména jejím extrémně konzervativním okrajům jde takříkajíc o všechno. Protože bude-li Trump poražen, do hlavního proudu americké politiky se už nesjpíš vítězně nedokáže vrátit v současné vypjaté podobě, která je představována jako boj o samotnou duši Ameriky.

O všechno jde ale svým způsobem i táboru demokratů. Trump ví, že právě kvůli demografickým trendům může své politické vítězství proměnit v jakousi kulturně-společenskou kontrarevoluci, která nějakou dobu přežije jen s pomocí dalších, intenzivnějších útoků na pilíře americké demokracie, včetně soudnictví a nezávislých médií. 

Jinými slovy, jistý specifický typ fašismu, jak Trumpovu politiku charakterizují významní američtí intelektuálové, může převážit jen s pomocí paralýzy liberálně-demokratických mechanismů. 

Tento střet „o všechno“ činí současnou americkou situaci značně nebezpečnou. Trump už různými způsoby testuje, jak zpochybnit výsledky voleb, pokud prohraje. Dokonce již podniká — třeba oslabením americké poštovní služby — konkrétní kroky k tomu, aby spousta hlasů propadla. 

Jeho kritici dále varují, že i pokusy nasadit americkou armádu a další federální bezpečnostní složky k potlačení nepokojů v různých amerických městech po smrti George Floyda, jsou testem toho, jak využít federální bezpečnostní síly, které prezident a jeho spojenci přímo kontrolují, k případné pacifikaci masových demonstrací, které by vypukly, kdyby neuznal svoji volební porážku.

Hraje se o duši Západu

Všechny velké sociální konflikty a kulturní počiny v USA mají dopad na zbytek světa, zejména toho západního. Podobně tomu bude s nadcházejícími americkými volbami i mírou hloubky americké ekonomické krize. 

Čtrnáct bodů prezidenta Woodrowa Wilsona změnilo po konci 1. světové války podobu Evropy. Velká hospodářská krize z třicátých let minulého století, která začala krachem na Wall Street, zachvátila celý západní svět, stejně jako finanční krize z roku 2008, která začala pádem americké investiční banky Lehman Brothers.

Nový úděl (New Deal) prezidenta Franklina D. Roosevelta, coby léčby Velké hospodářské krize, předznamenal nástup keynesiánství v západní Evropě. Politika „Velké společnosti“ prezidenta Lyndona B. Johnsona zase spustila emancipační hnutí, která zásadním způsobem proměnila podobu západních demokracií. A Evropu změnilo i americké angažmá jako vůdčí mocnosti západního světa po 2. světové válce. 

Mnohé z toho, co Amerika představovala v posledních desetiletích, se opíralo o takzvanou měkkou sílu, jak ji definoval harvardský profesor Joseph Nye. Ta se ale od nástupu Trumpa k moci rapidně vytrácí. Navíc se zdá, že nacionalisticky orientovaný Trump nestojí příliš ani o udržování americké dominance s použitím „tvrdé síly“. Jeho politika podkopala některé pilíře mezinárodního uspořádání, tak jak se složitě vytvářelo po 2. světové válce, přičemž nenabízí produktivní alternativu. 

V souboji o Bílý dům se tedy rozhodne i o tom, zda se definitivně nerozloží některé spojenecké svazky a mezinárodní pakty i organizace, které geopoliticky definovaly Západ. Jinými slovy, v sázce bude v příštích měsících nejen osud liberální demokracie v USA, ale i mezinárodní pořádek. Ten sice nefungoval bez problémů, ale byl jakousi zárukou globální stability. V sázce je opravdu hodně.