Trump a Johnson nejsou fašisti, ale bát bychom se jich měli stejně

George Monbiot

Politika dnešních pravicových nacionalistů občas vyvolává dojem, že jsme se octli zpátky v 30. letech. Fašismem ovšem není. Zato na odpor bychom se měli stavět, jako by byla.

Politici, kteří úmyslně vytváří chaos, aby později mohli lidem slibovat, že je z něj vyvedou. Foto Flickr

Hněv, který by se měl snášet miliardáře, oni sami snáší na jiné. Lidé, kteří čelí nerovnosti, vyloučení, chudinským mzdám a nejistotě, jsou oligarchy, jejich médii a jejich stranami popouzeni k tomu, aby si svůj vztek vybíjeli na imigrantech, muslimech, Evropské unii a dalších „cizáckých“ silách.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Z Bílého domu, své věže na Manhattanu či letního paláce na Floridě dští Donald Trump prostřednictvím Twitteru síru proti „elitám“. Dominic Cummings, výstřední poradce Borise Johnsona, zvěstuje tutéž zprávu, ať už právě dlí ve své gobelíny obložené knihovně v domku na zámožném předměstí Londýna, nebo na statku své rodiny v Durhamu. Je jasné, že elitami nemyslí ty politické či ekonomické — ale intelektuály, studenty, učitele, profesory a všechny ty, kdo se odvažují myslet nezávisle a oponovat jejich politice. Anti-intelektualismus se vrátil jako významná politická síla.

Ze stránek novin se valí stížnosti privilegovaných. Komentátoři a redaktoři listů jako Telegraph či Spectator tvrdí, že jsou utlačováni netolerantní mafií povýšených neomarxistů, hnutími proti rasismu jako Black Lives Matter a dalšími kulturními proudy ve společnosti. Ze sloupků na prvních stranách celostátních deníků a křesílek v hlavním vysílacím čase na BBC burácejí, že jsou prý umlčováni.

Rozmáhají se mýty o ztracené národní velikosti a údajném úpadku. Hesla jako Make America Great Again či Take Back Control slibují slavný návrat do imaginárního zlatého věku. Konzervativci i republikáni se odvolávají na mytologii o tradičních rodinách a patriarchálních hodnotách, mnozí lidé v Británii otevřeně oplakávají ztrátu světového impéria.

Extravagantní šašci, opírající se o věrnou základnu fanoušků budovanou vizuálním obsahem na sociálních sítích, nahrazují prkenné technokraty, kteří kdysi dominovali politickému životu. Diskuse ustupuje symbolům, sloganům a skandálům. Politické strany, které dříve byly schopné tolerovat určitou míru vnitřního pluralismu, dnes podléhají kultům osobnosti.

Politici i jejich poradci si navykají na beztrestnost. Během slyšení k návrhu na impeachment Donalda Trumpa americkým Kongresem jeho právníci reálně tvrdili, že prezident a národ jsou jedno a totéž a jeho zájmy jsou tudíž od těch národních neoddělitelné.

Cummingsovi prochází křiklavé porušování karanténních opatření proti šíření koronaviru, ministru pro bydlení Robertu Jenrickovi zase posluhování developerovi, který mu výměnou za jeho služby přispíval na kampaně Konzervativní straně. S každým nepotrestaným prohřeškem proti základní etice veřejné služby v politickém životě důvěra lidí v celý systém dále upadá. Ideál demokracie jako společného řízení věcí všech občanů tak uvolňuje místo politice nadvlády a podřízenosti.

Politické struktury přetrvávají, stávají se ale prázdnými fasádami, za nimiž se skutečná moc dále přesouvá do nedemokratických sfér: na večeře s bohatými sponzory, do amerických PACů — struktur, které shromažďují peníze pro jednotlivé kandidáty, k soukromým arbitrážním tribunálům, zřizovaným korporacemi podle mezinárodních obchodních dohod, do daňových rájů a za oponu obchodních i státních tajemství. 

Instituce, které by se měly dívat moci pod prsty a hnát ji k zodpovědnosti — jako BBC či britská Volební komise — jsou napadány, zastrašovány a nuceny k poslušnosti. Politici i média se pouštějí do ohavných štvanic proti parlamentu, nezávislým soudům či nepoddajným státním úředníkům.

Lhaní se v politice stalo tak běžným, že voliči ztrácejí schopnost rozlišovat fakta a smyšlenky. Šíří se konspirační teorie, které odvádějí pozornost od skutečných snah o podrývání našich práv a svobod. Politici jako Trump, který záměrně odpírá vládě financování, či Johnson, zřejmě chystající neřízený brexit, vytvářejí svými kroky úmyslně chaos, aby mohli později lidem slibovat, že je z něj vyvedou.

Trump bezostyšně podporuje bělošský nacionalismus a ideologii bílé nadřazenosti. Mocní politici, jako republikánský kongresman Steve King, burcují na obranu „západní civilizace“, již prý chtějí „zotročit“ její „nepřátelé“. Menšinám se upírá volební právo, imigranti jsou sháněni do detenčních center.

Zní vám tyto okolnosti povědomě? Rozeznívají ve vás hluboko dřímající obavy z minulosti? Měly by. 

Všechny tyto jevy byly v první polovině dvacátého století předzvěstmi — či podmínkami — nástupu evropského fašismu. Sám si nyní často kladu otázku, kterou jsem doufal, že si nikdy nebudu muset klást: je návrat fašismu na jedné či druhé straně Atlantiku skutečně možný?

Fašismus je kluzká, amébovitá věc. Jako ideologii je téměř nemožné jej přesně vymezit — vždycky byl vnitřně zmatený a oportunisticky obojaký. Je jednoduší jej definovat jako politickou metodu — zatímco jeho proklamované cíle se mohou dramaticky měnit, prostředky, jimiž uchopuje a koncentruje moc byly vždy zhruba konzistentní. Myslím ale, že je oprávněné tvrdit, že dnešní nová autoritářská politika, přestože se fašismu silně podobá, není zcela totožná. Vydává se jinými cestami a bere na sebe jiná jména.

Trumpova a Johnsonova politika nesou některé rysy, které byly fašismu vlastní — je to například jejich konstantní burcování a mobilizace vlastní politické základny neustálým polarizováním a rozdělováním společnosti, jejich záliba v kulturních válkách, jejich patologické lhaní, vyrábění umělých nepřátel a rétorické napadání „zrádců“. 

Jsou tu ale klíčové rozdíly. Zdaleka neoslovují mladé lidi, obracejí se naopak především ke starším voličům. Ani jeden nevyužívá politický teror organizovaný polovojenskými bojůvkami, ačkoli Trump svými tweety nyní vyjadřuje podporu mimo jiné ozbrojeným skupinám, které obsazují vládní budovy či ohrožují mírumilovné demonstranty. Není těžké si představit, že některé americké milice časem zmutují do polovojenských jednotek, vymáhajících prezidentovu vůli, podaří-li se mu vyhrát volby i podruhé — nebo ostatně, když jsme u toho, i pokud prohraje. Nic takového se naštěstí ve Velké Británii neodehrává. Ani jedna z obou vlád se prozatím zřejmě nechystá sáhnout k válce jako politickému nástroji.

Trump i Johnson kážou ničím neomezovaný individualismus: v podstatě pravý opak fašistické doktríny totálního podřízení státu. (Přestože se ve skutečnosti oba snaží omezovat svobodu vylučovaných skupin.) Fašismus minulého století se rozmohl v reakci na ekonomický kolaps a masovou nezaměstnanost. K podmínkám Velké hospodářské krize máme prozatím daleko, přestože obě země nyní zřejmě čeká výrazný hospodářský propad, kvůli němuž by mohly o práci či bydlení přijít miliony lidí.

Ne všechny rozdíly jsou ovšem příznivé. „Mikrocílení“ reklam na sociálních sítích, snadné rozesílání personalizovaných zpráv i možnost vytvářet hluboce přesvědčivé video-montáže umožňují dnešním politikům mást a klamat lidi, zaplavovat veřejný prostor lžemi a konspiračními teoriemi a zcela ohýbat realitu účinněji, než to dovedly jakékoli nástroje, které měli k dispozici diktátoři dvacátého století.

V dění kolem brexitu, během amerických voleb roku 2016 i v kampani, která vynesla v Brazílii k moci Jaira Bolsonára, můžeme pozorovat zárodky nových forem politické propagandy a autoritářské manipulace, které nemají v historii obdobu.

Je těžké předvídat, jak se věci vyvinou. Neměli bychom čekat na to, až budou ulicemi měst pochodovat tisíce uniformovaných bitkařů, už proto, že díky novým technologiím nejsou tak hrubé metody k ovládání společnosti nezbytné. Je pravděpodobné, že jak se bude Trump snažit udržet u moci a Johnson dosáhnout odchodu z Evropské unie bez dohody, využijí těchto nástrojů způsoby, o nichž si někdejší diktátoři mohli nechat jen zdát. Jejich manipulace jen odhalují letité selhávání našich politických systémů, které dřívější vlády nechtěly včas řešit.

Navzdory společným rysům není tato nová politika fašismem — je to něco jiného, dosud nepojmenovaného. Měli bychom se jí ale obávat a stavět se na odpor právě tak, jako by to fašismus byl.

Z anglického originálu „Trump and Johnson aren't replaying the 1930s — but it's just as frightening“ publikovaném v listu Guardian přeložil Josef Patočka.

    Diskuse