Předně a především: jazyk pravicových populistů, tedy způsob jejich argumentace, volba témat, výrazů, důrazů atd., není jazykem, který má sloužit k racionální debatě — to jest k výměně věcných argumentů směřující k odhalení všech relevantních skutečností k danému tématu, k jejich zvážení a v důsledku k posunu ke vzájemnému porozumění.

Smyslem jazyka, jež používají pravicoví populisté, je zesílení rozdílů mezi důrazným „MY“ a tím ostatním, neznámým, cizím. A k tomu účelu si tento jazyk hraje se stereotypy a emocemi.

Proto je takřka nemožné populisty racionálně přeargumentovat. Je nutno najít jiné způsoby, jak se s pravicově-demagogickými komunikačními vzorci vyrovnat.

↗

Dokonalým modelem pro ilustraci taktiky užívání populistického jazyka je Donald Trump. Foto John Pemble, flickr.com

Abychom byli názornější — dokonalým modelem pro ilustraci taktiky užívání populistického jazyka je Donald Trump. Jeho projev vykazuje všechny charakteristické znaky demagogického jazyka, jak byly popsány německým filosofem Maxem Horkheimerem v šedesátých letech (konkrétně viz na konci textu).

Mimo to pojmenoval britský Guardian v minulém roce přesně čtyři způsoby komunikačního jednání, které právě Trump využívá velmi efektivně. Jedná se konkrétně o:

1. preventivní rámování (sklon dát hned v prvních větách či slovech návodný výklad situace + nálepkování aktérů), jež dává dotyčnému výkladovou výhodu,
2. diverzi, to jest odvádění pozornosti od toho typu událostí či zjištění novinářů, které dotyčného zahanbují nebo jsou pro něj nepříjemné z jiného důvodu,
3. odklánění, to jest přehození viny na někoho jiného,
4. zkušební balonek — testování, co vše si může dotyčný v projevu dovolit, co vše mu projde.

Například uprchlík je pak perfektní obětní beránek. Slouží jako projekční plocha pro socio-eknomickou i kulturní nejistotu povstávající ze zmatku (z ne-řádu) pozdně moderního nebo neoliberálního kapitalistisckého systému.

Z tohoto důvodu platí, že prosté střízlivé zdůvodňování či síla lepší argumentace dnes při zvládání krajně pravicové hrozby nestačí. Příslušné snahy končí ve škatulkách „lež“ nebo „překroucení skutečnosti“ šířené „užitečnými idioty“ či prostě „těmi, kdo na stávajících pořádcích vydělávají“.

Zde je ale několik tipů, které, v závislosti na kontextu, pomoci mohou:

Za prvé, dávat si pozor na potenciálně nebezpečné šíření lží či nenávistných projevů, byť třeba s připojenými kritickými komentáři či polemickými argumenty.

Za druhé, šetřit s opakováním populistických konceptů. Jejich nekonečné omílání zesiluje dosah jejich základních myšlenek a přispívá k tomu, že časem začínají být vnímány jako něco normálního.

Za třetí, v určitých situacích potlačit nutkání použít vnějškově efektní útočný argument, neboť právě takový způsob debaty bývá často chápán jako snaha manipulovat, překrucovat skutečnost či prostě bavit se provokacemi. Mnohem účinnější bývá zpětné dotazování se na nesrovnalosti a zasévání semínek pochybností.

A konečně, musíme si uvědomit, jak moc je současné politika obecně, a krajně pravicový populismus zvlášť, zachycen v pasti hyperreality: příval výkladů skrze osobní příběhy, různých převyprávění, lží i klamavých zpráv je nekonečný a skutečně působí. Například německý strach z pokračující islamizace — v zemi, kde žije méně než pět procent muslimů. Nebo debaty o pocitu, jak je všude nebezpečno, který je v přímém rozporu s aktuálními statistikami zločinnosti.

Někdy tak může pomoci i připomenout lidem jejich skutečné životy, všímat si věcí tam venku, off-line, mimo klávesnice a obrazovky.

Šest Horkheimerových vzorů — typické znaky jazyka populistů a demagogů:

1. Velice časté užívání superlativů („ta největší zeď“, „největší národ“, „tisíciletá říše“).
2. Neustále soustavné a zdůrazňované používání distinkce mezi homogenním a jednoznačným „my“ a zbytkem, těmi druhými — těmi dobrými zde a těmi špatnými tam.
3. Absolutní cíl, snaha vsugerovat, že jednou v dohledné době se může být vytvořena dokonalá společnost bez chyb, jen pokud budou lidé následovat bez odporu svého politického vůdce.
4. Důsledná snaha lídra vykreslit se jako člen skupiny „my“ — jako člověk z lidu, ne-politik, bojovník proti establishmentu, a to i když to třeba zjevně není pravda. Tento jev pracuje mimochodem se zjednodušením myšlenky demokracie, s popřením potřeby zprostředkování — skrze populistický subjekt vládne přímo sám „lid“, populistův hlas se rovná hlas lidu.
5. Šíření dojmu, že proti „nám“ působí nějaké spolčení nepřátel různého typu, šíření příslušných konspiračních teorií. Tento prostředek je často využíván k znevěrohodnění jakékoliv kritiky. Libovolný oponent je vykreslován jako zástupce nebo pomahač spojených nepřátelských sil.
6. O základních konceptech, jako co je správně a co je špatně, není dovoleno pochybovat. Stejně tak o tom, kdo, a kdo jediný, říká pravdu a kdo konspiruje proti lidu. Žádné vyvažování, nic než jeden správný názor.

Z originálu Powerless Arguments: Demagogue and Populist Language vydaného v The Progressive Post přeložil a redakčně zpracoval PETR JEDLIČKA.