V 90. letech v Chebu jsme se spřátelili s rodinou navrátivšího se emigranta. Po „opuštění republiky“ (dodnes je pro mě těžké najít neutrální výraz pro přestěhování se do jiné země) žil napřed v USA, později v Kanadě, odtud se také do Československa, které se zanedlouho změnilo v Česko-Slovensko a pak v Českou republiku, neřkuli Česko, vrátil.

Byl považován za umělce, každopádně byl malíř. K tomu, aby byl skutečným umělcem podle toho, co jsem si pod tím slovem představovala, mu chyběl filozofický základ, experimentátorství a reflexe světa. Docela suverénně ale maloval figury, zejména ženské, zřetelně inspirovaný modernou 20. století, Picassem, Matissem a tak.

Měl hezkou, inteligentní a schopnou českou ženu, byla k poznání na jeho obrazech. Měla jsem ji raději než jeho, jako holku do nepohody, která své krásy nijak nezneužívala a která se v Kanadě, kam si ji přivezl až v 80. letech, naučila zacházet s počítačem a pracovat v grafických programech.

Kola migrace

Její manžel, který byl v Torontu art-directorem nějakého časopisu, nic z toho nedovedl, svá řešení vždy jen nakreslil a jeho žena to pak realizovala na počítači. Od ní jsem se počítačovým základům naučila. Motivovalo mě k tomu, že mi připadalo nehorázné, že on, weltman a umělec, nechá takhle na sebe pracovat manželku, které pochopitelně nic neplatí, a žije s přesvědčením, že tyhle otrocké computerové práce on přece dělat nemusí. Že nám zrovna tohle přišlo zpoza oceánu mě překvapilo.

Naše přátelství vydrželo několik let, ale skončilo souběžně s jejich manželstvím: žena jeho sebestředné a samolibé manýry nesnesla, v České republice se mu nepodařilo rozjet umělecký byznys, on nechtěl pustit ženu do práce a přitom sám to vedl od deseti k pěti.

Když přišli z Kanady, dostali jako vítaní navrátilci z emigrace krásný byt kousek od náměstí, a pak, když se začalo nedostávat peněz, ten muž byt s odstupným někomu přenechal, vyinkasoval peníze, přesunul rodinu do paneláku, pak prodal i auto, a nakonec se zhroutil z jakési bezvýznamné nevěry své ženy (sám byl samá avantýra) a veškerá jeho existence se rozpadla.

V době, kdy jsme se znali, vedla mě tahle známost s napřed docela okouzlujícím a pak pro mě těžko akceptovatelným člověkem k úvahám o emigraci. Musím připomenout, že se to odehrávalo v Chebu na státní hranici, ve městě, kde železná opona padla doslova na náměstí, kde nebylo významnějšího tématu, než otevření hranic.

Viděli jsme na vlastní oči ten efekt jako z česla v náhonu na mlýnské kolo — na hřebeni se zachytí větve, listí a spousta odpadků, a ty pak jako první padnou na lopatky mlýnského kola, když se stavidlo zvedne. Takhle to bylo i v Chebu, první, co se prohnalo přes otevřenou hranici, byly ilegální kšefty, pašování všeho včetně sakrálního umění, obchod s drogami. Naše ubohá kulturní výměna šla až pak a bez většího efektu, proplula stavidlem jako lísteček spadlý z olše.

Ale musím přiznat, že jsem si myslela, že lidé, kteří prožili tolik let v Americe, musejí mít nějaké hrdinské schopnosti. Pozorovat, jak uboze si vede jeden z navrátilců, byla velká deziluze.

↗

Co všechno v sobě musel Miloš Forman překonat a vybudit, aby prorazil v Americe? Repro DR

V souvislosti s volbou Donalda Trumpa za amerického prezidenta si neodbytně kladu otázku, jaká ta Amerika opravdu je? Náhle si říkám, že ji nesmím hodnotit podle jejího největšího kulturního a hospodářského výkonu, ale že bych se měla více starat o porozumění jejímu životnímu stylu a morálce. Kultu úspěchu, který u nás přešel do rétoriky odpůrců všech sociálních opatření („trestat za úspěch“) a také tomu, že to je nepředstavitelně velká země, jejíž obyvatelé (a Malý Velký Muž by řekl „uchvatitelé“) s tou velikostí samozřejmě počítají a z toho plyne i jejich ekologická lehkomyslnost, stavební nekázeň, povšechně extenzivní přístup k životu. Z toho důvodu jsme se tam i vypravila, ale nestačilo to.

Poddat se soutěži

K poznání o zemi a její kultuře se člověk dobere prostřednictvím umění, ale dá to práci. Mnohem lépe se to pozná na základě konzumu spotřebních žánrů jako jsou komiksy a hollywoodská béčka a sentimentální romány, figurující na žebříčcích nejprodávanějších knih — ale kdo má čas a nervy na takový výzkum?

Nedávno se mi dostala do ruky knížka, která mi hodně pomohla v tomto výzkumu pokročit — a vlastně mě i přivedla k napsání tohoto článku. V Knihovně Václava Havla ji uváděl filozof Tomáš Vrba, kniha se jmenuje Ručičky věžních hodin a autorem (ale spíš protagonistou) je Rudolf Barta. Muž, který v roce 1968 do USA emigroval a po roce 1990 se zase vrátil, a protože má v české historii vědy a techniky významné předky, měl nárok na restituce.

Tu knížku sám nenapsal, odvyprávěl historky svého života a ze záznamu text sestavil zkušený editor Jan Horálek. Přiznám se, že mi ta knížka zprvu připadala zbytečná, nemám moc ráda historky, a tohle není nic jiného, než společné dílo spolužáků z pražského gymnázia pro spřízněné duše.

Ale postupně, jak jsem se pročítala dál do vyprávění o životě na pacifickém pobřeží, v Hollywoodu, Los Angeles a San Francisku, respektive v celém tom slavném, Steinbeckem proslaveném kalifornském souměstí, byla jsem čím dál zaujatější bezelstným vyprávěním o tom, co to ten život v Americe vlastně je.

Jaké má reálie (mezi něž víc než u nás patří reality, rozuměj nemovitosti, auta, alkohol, služba boháčům, jakými v Evropě nejsou ani nejslavnější aristokraté), jak tam funguje ten proslavený byznys, jakou roli hraje například pojištění všeho druhu při tom americkém notorickém sudičství a jak probíhá společenský styk… a také, jak je opravdu strašně těžké se prosadit v tom jejich kultu úspěchu, pokud člověku nejde jen o peníze.

Na těch historkách Rudolfa Barty jsem si uvědomila, že Amerika je opravdu jiný svět a že je záhodno se na ni jako na jiný svět dívat, že to není pro Evropu příklad hodný následování, protože pravidla toho světa následovat prostě nejde, že nás strašně mate ten univerzální jazyk, který sice hovoří srozumitelnými slovy, ale o úplně jiných věcech (no, ne tak úplně, ale hodně jiných), než jaké žijeme. V Evropě, to můžu říci zodpovědně, ale i na jiných kontinentech, kde se Američané cítí z důvodu, kterému se člověk teprve musí naučit rozumět (aniž by musel souhlasit), povoláni k tomu, aby tam intervenovali se svým systémem hodnot a uchvatitelskou morálkou.

Ve dnech, kdy si připomínáme pětaosmdesáté narozeniny Miloše Formana, musím myslet na to, co všechno v sobě musel překonat, zlomit, zapřít a vybudit, aby prorazil v Americe. Myslím na to i proto, že v knize Ručičky věžních hodin Rudolfa Barty vystupuje v několika historkách i filmový režisér Jan Němec, který to nedokázal. Stejně, jako to nedokázali Hugo Haas, Jiří Voskovec, Jan Tříska a jiné osobnosti pro nás zásadního kulturního významu.

A ještě jedna věc mi z nedávné četby několika knih o Americe vyplynula: americká společnost je soutěživá a my jsme si tu tvrdou soutěž nechali vnutit jako páku hospodářské prosperity. To, co jako Evropané potřebujeme, je ale soutěž podle pravidel, jaká vznikla na základě evropských podmínek a vývoje.

Neměli bychom si nechat vnutit amerikánství, byť je v mnohém sympatické a přitažlivé, protože se prostě vyvinulo z jiného myšlení a v naprosto odlišné zemi. Čehož je Donald Trump exemplárním případem i s celou jeho odpudivou skvadrou.