Co si počít s Amerikou

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková promýšlí rozdíly a styčné body mezi americkým a evropským myšlením. Pochopit americký postoj k životu je totiž namáhavější, než by se mohlo zdát.

V 90. letech v Chebu jsme se spřátelili s rodinou navrátivšího se emigranta. Po „opuštění republiky“ (dodnes je pro mě těžké najít neutrální výraz pro přestěhování se do jiné země) žil napřed v USA, později v Kanadě, odtud se také do Československa, které se zanedlouho změnilo v Česko-Slovensko a pak v Českou republiku, neřkuli Česko, vrátil.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Byl považován za umělce, každopádně byl malíř. K tomu, aby byl skutečným umělcem podle toho, co jsem si pod tím slovem představovala, mu chyběl filozofický základ, experimentátorství a reflexe světa. Docela suverénně ale maloval figury, zejména ženské, zřetelně inspirovaný modernou 20. století, Picassem, Matissem a tak.

Měl hezkou, inteligentní a schopnou českou ženu, byla k poznání na jeho obrazech. Měla jsem ji raději než jeho, jako holku do nepohody, která své krásy nijak nezneužívala a která se v Kanadě, kam si ji přivezl až v 80. letech, naučila zacházet s počítačem a pracovat v grafických programech.

Kola migrace

Její manžel, který byl v Torontu art-directorem nějakého časopisu, nic z toho nedovedl, svá řešení vždy jen nakreslil a jeho žena to pak realizovala na počítači. Od ní jsem se počítačovým základům naučila. Motivovalo mě k tomu, že mi připadalo nehorázné, že on, weltman a umělec, nechá takhle na sebe pracovat manželku, které pochopitelně nic neplatí, a žije s přesvědčením, že tyhle otrocké computerové práce on přece dělat nemusí. Že nám zrovna tohle přišlo zpoza oceánu mě překvapilo.

Naše přátelství vydrželo několik let, ale skončilo souběžně s jejich manželstvím: žena jeho sebestředné a samolibé manýry nesnesla, v České republice se mu nepodařilo rozjet umělecký byznys, on nechtěl pustit ženu do práce a přitom sám to vedl od deseti k pěti.

Když přišli z Kanady, dostali jako vítaní navrátilci z emigrace krásný byt kousek od náměstí, a pak, když se začalo nedostávat peněz, ten muž byt s odstupným někomu přenechal, vyinkasoval peníze, přesunul rodinu do paneláku, pak prodal i auto, a nakonec se zhroutil z jakési bezvýznamné nevěry své ženy (sám byl samá avantýra) a veškerá jeho existence se rozpadla.

V době, kdy jsme se znali, vedla mě tahle známost s napřed docela okouzlujícím a pak pro mě těžko akceptovatelným člověkem k úvahám o emigraci. Musím připomenout, že se to odehrávalo v Chebu na státní hranici, ve městě, kde železná opona padla doslova na náměstí, kde nebylo významnějšího tématu, než otevření hranic.

Viděli jsme na vlastní oči ten efekt jako z česla v náhonu na mlýnské kolo — na hřebeni se zachytí větve, listí a spousta odpadků, a ty pak jako první padnou na lopatky mlýnského kola, když se stavidlo zvedne. Takhle to bylo i v Chebu, první, co se prohnalo přes otevřenou hranici, byly ilegální kšefty, pašování všeho včetně sakrálního umění, obchod s drogami. Naše ubohá kulturní výměna šla až pak a bez většího efektu, proplula stavidlem jako lísteček spadlý z olše.

Ale musím přiznat, že jsem si myslela, že lidé, kteří prožili tolik let v Americe, musejí mít nějaké hrdinské schopnosti. Pozorovat, jak uboze si vede jeden z navrátilců, byla velká deziluze.

Co všechno v sobě musel Miloš Forman překonat a vybudit, aby prorazil v Americe? Repro DR

V souvislosti s volbou Donalda Trumpa za amerického prezidenta si neodbytně kladu otázku, jaká ta Amerika opravdu je? Náhle si říkám, že ji nesmím hodnotit podle jejího největšího kulturního a hospodářského výkonu, ale že bych se měla více starat o porozumění jejímu životnímu stylu a morálce. Kultu úspěchu, který u nás přešel do rétoriky odpůrců všech sociálních opatření („trestat za úspěch“) a také tomu, že to je nepředstavitelně velká země, jejíž obyvatelé (a Malý Velký Muž by řekl „uchvatitelé“) s tou velikostí samozřejmě počítají a z toho plyne i jejich ekologická lehkomyslnost, stavební nekázeň, povšechně extenzivní přístup k životu. Z toho důvodu jsme se tam i vypravila, ale nestačilo to.

Poddat se soutěži

K poznání o zemi a její kultuře se člověk dobere prostřednictvím umění, ale dá to práci. Mnohem lépe se to pozná na základě konzumu spotřebních žánrů jako jsou komiksy a hollywoodská béčka a sentimentální romány, figurující na žebříčcích nejprodávanějších knih — ale kdo má čas a nervy na takový výzkum?

Nedávno se mi dostala do ruky knížka, která mi hodně pomohla v tomto výzkumu pokročit — a vlastně mě i přivedla k napsání tohoto článku. V Knihovně Václava Havla ji uváděl filozof Tomáš Vrba, kniha se jmenuje Ručičky věžních hodin a autorem (ale spíš protagonistou) je Rudolf Barta. Muž, který v roce 1968 do USA emigroval a po roce 1990 se zase vrátil, a protože má v české historii vědy a techniky významné předky, měl nárok na restituce.

Tu knížku sám nenapsal, odvyprávěl historky svého života a ze záznamu text sestavil zkušený editor Jan Horálek. Přiznám se, že mi ta knížka zprvu připadala zbytečná, nemám moc ráda historky, a tohle není nic jiného, než společné dílo spolužáků z pražského gymnázia pro spřízněné duše.

Ale postupně, jak jsem se pročítala dál do vyprávění o životě na pacifickém pobřeží, v Hollywoodu, Los Angeles a San Francisku, respektive v celém tom slavném, Steinbeckem proslaveném kalifornském souměstí, byla jsem čím dál zaujatější bezelstným vyprávěním o tom, co to ten život v Americe vlastně je.

Jaké má reálie (mezi něž víc než u nás patří reality, rozuměj nemovitosti, auta, alkohol, služba boháčům, jakými v Evropě nejsou ani nejslavnější aristokraté), jak tam funguje ten proslavený byznys, jakou roli hraje například pojištění všeho druhu při tom americkém notorickém sudičství a jak probíhá společenský styk… a také, jak je opravdu strašně těžké se prosadit v tom jejich kultu úspěchu, pokud člověku nejde jen o peníze.

Na těch historkách Rudolfa Barty jsem si uvědomila, že Amerika je opravdu jiný svět a že je záhodno se na ni jako na jiný svět dívat, že to není pro Evropu příklad hodný následování, protože pravidla toho světa následovat prostě nejde, že nás strašně mate ten univerzální jazyk, který sice hovoří srozumitelnými slovy, ale o úplně jiných věcech (no, ne tak úplně, ale hodně jiných), než jaké žijeme. V Evropě, to můžu říci zodpovědně, ale i na jiných kontinentech, kde se Američané cítí z důvodu, kterému se člověk teprve musí naučit rozumět (aniž by musel souhlasit), povoláni k tomu, aby tam intervenovali se svým systémem hodnot a uchvatitelskou morálkou.

Ve dnech, kdy si připomínáme pětaosmdesáté narozeniny Miloše Formana, musím myslet na to, co všechno v sobě musel překonat, zlomit, zapřít a vybudit, aby prorazil v Americe. Myslím na to i proto, že v knize Ručičky věžních hodin Rudolfa Barty vystupuje v několika historkách i filmový režisér Jan Němec, který to nedokázal. Stejně, jako to nedokázali Hugo Haas, Jiří Voskovec, Jan Tříska a jiné osobnosti pro nás zásadního kulturního významu.

A ještě jedna věc mi z nedávné četby několika knih o Americe vyplynula: americká společnost je soutěživá a my jsme si tu tvrdou soutěž nechali vnutit jako páku hospodářské prosperity. To, co jako Evropané potřebujeme, je ale soutěž podle pravidel, jaká vznikla na základě evropských podmínek a vývoje.

Neměli bychom si nechat vnutit amerikánství, byť je v mnohém sympatické a přitažlivé, protože se prostě vyvinulo z jiného myšlení a v naprosto odlišné zemi. Čehož je Donald Trump exemplárním případem i s celou jeho odpudivou skvadrou.

    Diskuse
    JP
    February 20, 2017 v 12.50
    "Překonat, zlomit, zapřít..."
    Ano, bylo toho opravdu hodně, co v sobě Miloš Forman ze své (socialistické?) minulosti musel zapřít, aby dosáhl toho jediného, co v Americe platí: totiž úspěchu. Především v sobě musel zapřít a překonat dřívější nesporný umělecký cit; a oproti tomu si musel vybudovat cit pro to, čeho si žádá bezduché masové publikum. A tak se stal slavným; ale jeho pozdější filmové výtvory z ryze uměleckého hlediska stojí sotva za více nežli jenom pokrčení rameny.

    Voskovec... Ten prý se vzpíral - až na jednu jedinou výjimku - působit v americké filmové a televizní reklamě. Takže, alespoň jeden z našich emigrantů si dokázal uchovat smysl pro to, co je a co není pro skutečného umělce přípustné, a kde jsou hranice vlastního zkomercionalizování...
    February 20, 2017 v 18.20
    Miloš Forman po komerčním neúspěchu Taking of přestal točit autorské filmy a točil podle scénářů, kteří psal jiní. Filmařská branže je dost specifická, v Americe musíte točit úspěšné filmy, aby Vám dali peníze na natočení dalšího filmu. Zahraničních režisérů, kteří se uplatnili v Hollywoodu bylo velmi málo, pokud nepočítáme Brity jako Hitchcock nebo Kubrick.

    U herců je problém akcentu, toho se nelze v dospělém věku zbavit a na rolích hodinářů ze střední Evropy či velitelů ruských ponorek se velká kariéra udělat nedá.

    Co se týče Formana, kladu si otázku, proč po devadesátém roce nenatočil žádný film u nás. Bylo to proto, že točit jinde než v Hollywoodu by byl pro něj sešup v kariéře?

    Jan Tříska se po devadesátém roce o české divadelní i filmové scéně vyjadřoval opovržlivě. Mohl zde být opět hvězdou, místo toho čekal u telefonu až mu v USA nabídnou nějaký štěk.
    JK
    February 20, 2017 v 19.39
    Znalci Ameriky
    Napsat takhle suverénní text o celém kontinentu na základě zkušenosti s neúspěšným emigrantem a (zřejmě) jedné turistické cesty za oceán mi připadá velmi troufalé. Já znám Ameriku hodně jinak. Spousta mých přátel a kolegů, kteří by v Evropě nikdy nedostali šanci, tam skvěle profesionálně i lidsky uspěla.

    A ten nafoukaný pohled na životní dílo Miloše Formana od pana Poláčka je, promiňte, hloupý. Taking off je skvělý film. A přestože finančně naprosto selhal, Forman dostal ještě jednu šanci - a natočil Vyhoďme ho z kola ven. Neznámý evropský režisér artových filmů, jehož jediný projekt v Americe tržně zcela selhal, dostal šanci zfilmovat bestseller s Jackem Nicholsonem v hlavní roli... Tohle je taky Amerika.
    A One flew over the cuckoo's nest, Valmont, Amadeus... to je skvělá filmařina, pane Poláčku.
    AZ
    February 21, 2017 v 10.26
    MIlí diskutující, zejména pane Konvalinko,
    ten můj text vůbec nechtěl být objektivním pohledem na Ameriku ani na české emigranty. K jeho napsání mě přiměla zmíněná kniha Rudolfa Barty Ručičky věžních hodin, která tím, že to není ani literatura ani seriózní třeba sociologie, ale jen takové pohledy do života, ukazuje, jak opravdu jinak se v Americe klikatí cesta k úspěchu ( a co to ten úspěch vlastně je a může být). Ta knížka je ve své "americké části" plná drobných portrétů lidí, kteří měnili byznys co chvíli, všelijak kšeftařili, ne vždy úplně seriózně, vyskytuje se tam i vojenská jazyková škola pro americké vojáky ve světě, kde autor a jeho žena jistou dobu učí češtinu, neustále se tam lidé stěhují a mění svá bydliště, dočteme se popisů mnohých nemovitostí nejrůznějšího typu a vkusu( autor svého času s nemovitostmi obchodoval). Ten soubor lidských typů a osudů, z nichž ani jeden nemá tu cílevědomost a ctižádost, jako měl Miloš Forman i jiní, kteří to v Americe "někam dotáhli", ( a k nimž patří i stavy dlrese a zoufalství) mi připomněl toho dávného známého z Chebu, který, upřímně řečeno, utekl zpátky do Čech také před dluhem na daních a možná alimentech - ale právě o takových Rudolf Barta vypráví, lehce, bez moralizování, na můj vkus až příliš lehce. Vyplývá z toho, že emigrace ( podpořená všeobecnou atmosférou, například tou všeobecnou sympatií k Československu po roce 1968) u mnohých bývá i východiskem z osobních úzkých, způsob, jak opustit rodinu, nesplatit závazky ( známe příběhy ručitelů, kteří pak platili za emigranta půjčku, i v té knize takový je). Mně ta knížka úpadek toho chebského známého osvětlila, do té doby jsem byla naivní v tom, že kdo se dokázal odhodlat k dobrodružství, k němuž já jsem se neodhodlala, musí mít pevnou vůli a schopnosti. Nesmějte se, já už vím, že často právě naopak. Ale i naše rodina má svoji část v Americe a nejsou to žádní vynikající jedinci, ale poctiví, celý život dost tvrdě ( v počátcích strašně tvrdě) pracující lidé na nudném Středozápadě: ale copak člověk od života v emigrantské komunitě ve státě Nebraska může usuzovat na celou Ameriku? Nemůže, ale ani podle New Yorku nebo Los Angeles nebo Bostonu ne. Chtěla jsem se jen svěřit čtenářům se svými otázkami a s uvědoměním si, že Amerika je opravdu jiná než zbytek světa a měli bychom ji lépe znát.
    Miloše Formana obdivuji a i když v některém jeho filmu mě celek třeba neoslovuje ( Muž na měsíci), v jednotlivých scénách, hercích, záběrech se setkávám s uměleckou silou druhého plánu, metaforického komentáře, obrazivého ozřejmění faktu, který slovy vyjádřit je zdlouhavé ( miluji scénu bláznů na výletě z Přeletu, které Mc Murphy vydává za univerzitní profesory na konferenci a opravdu v tu chvíli ti "idioti" jako profesoři vypadají, aniž se na jejich zjevu či oděvu do změnilo - tohle v knížce není a je to vtipné a významné kontextuální napomenutí.
    Zkrátka, nechtěla jsem být povrchní, naopak jsem chtěla upozornit na to, jak se ve vztahu k Americe musíme povrchnosti bránit.
    JP
    February 21, 2017 v 13.53
    Forman v Americe
    Byl jsem si téměř jistý tím, že můj frontální útok na českou filmovou ikonu narazí na odpor. (Je spíše překvapivé, že tento odpor je vyjadřován spíše jen jednotlivě.)

    Takže: "Taking off...". V tomto filmu se Forman skutečně ještě pokusil svůj původní pohled do hlubin lidské duše prostřednictvím napohled zcela běžných a profánních životních situací přenést do svého nového amerického působiště - a naprosto s ním ztroskotal. A to nejen komerčně, nýbrž i umělecky. Byla tady stále ještě ta snaha o ty hlubší náhledy - ale Forman v novém, cizím prostředí už neměl to myšlenkové, ideové, pocitové zázemí své staré vlasti. Prostě, všechny ty scény, všechny ty pohledy kamery na jednotlivé aktéry - to všechno bylo nějak "mimo". Režisér prostě jako by zcela ztratil ten zcela fundamentální "cit pro věc". (Mimochodem, přesně to samé se později stalo i samotnému Tarkovskému, když emigroval na Západ. Jeho "Nostalgia" - točená ještě jaksi "na přechodu" je ještě krajně silným uměleckým sdělením, především ve svém závěru; zatímco jeho "Oběť" je už jenom uměleckou křečí.)

    "Přelet nad kukaččím hnízdem" - bez jakýchkoli pochyb vynikající film. (Ovšem je nutno zaznamenat co zmínil už pan Kubička: že Forman po tom svém prvním ztroskotání s autorským filmem už filmoval jenom cizí, komerčně osvědčené předlohy.)

    Hair: tady se Forman ujal společensko-politicky angažovaného tématu; ale už tady se mi zdá, že u něj začal převažovat sklon k laciným vnějším efektům, na úkor poctivého hledání oněch zmíněných hlubin lidské duše.

    Ragtime: to je to, pro co já mám označení "záslužný film". Velmi angažované téma o rasovém problému Ameriky; nicméně, filmařsky opět jen dosti málo povedený. Především: příliš rozvláčný, to silné centrální téma se nakonec utopilo v jeho nekonečném natahování do délky.

    Amadeus: strašlivý kýč, kdy Forman už jenom p ř e d s t í r á, že ještě provádí jakési sondy do lidského nitra, ale ve skutečnosti se už jenom plně oddává filmařskému exhibicionismu, s víceméně neskrývaným cílem co nejúčinněji postihnout nenáročný a plytký vkus masového publika. - Nutno přiznat, že tento záměr se mu dokonale povedl; tento velkokýč se stal jedním z komerčně nejúspěšnějších filmů vůbec.

    "Valmont" - nemohu soudit, po svém zážitku s "Amadeem" jsem ztratil jakoukoli motivaci se ještě dívat na nějaký další film tohoto dokonale zamerikanizovaného autora. Co jsem o tomto filmu slyšel od svého známého, skutečně jsem se tím o žádný umělecký zážitek nepřipravil.

    "Larry Flint" - v daném případě jsem se pouze chtěl na vlastní oči přesvědčit, zda je skutečně možné, že Forman dokáže vrchol lidské svobody(!!) spatřovat v "posvátném" právu na produkci pornografie. A skutečně - bylo tomu tak. Forman v Americe postupem času zřejmě skutečně ztratil jakékoli morální zábrany; a jako "svoboda" mu platí už jenom ten vypjatý americký individualismus; absolutní právo dělat co se mně samotnému zlíbí. Tento film byl navíc i čistě umělecky opět až neuvěřitelný kýč; jestliže v dřívějších (českých) Formanových filmech byla odhalována hluboká pravda o lidském jednání a jeho pohnutkách, pak zde nebyla v tomto smyslu pravdivá snad ani jedna jediná sekvence: všechno bylo orientováno jenom na čistě vnějškovou exhibici.

    "Měsíční muž" - neviděl, z výše uvedených důvodů.

    "Goya a duchové" - vydržel jsem se na toto další Formanovo dílko dívat asi tak prvních dvacet minut; ale nepovažoval jsem za potřebné (ani za snesitelné), si smysl pro umělecký prožitek nechat destruovat tímto dalším formanovským kýčem.
    Řekl bych, že při hodnocení filmů vás docela limituje necitlivost pro hudbu pane Poláčku, které jsem si už párkrát v řeči všimnul.

    Navíc proč by měl Forman točit pořád nějaké sondy do nitra společnosti, proč by nemohl přijmout i jiné výzvy?
    Vypravěčské mistrovství a vtažení do děje už od časů Marka Twaina patří v Americe k umění.
    Hollywood (a film obecně) k tomu přidává soustředěnost na archetypální zápletky (láska, dobro-zlo, zrada, pomsta...), protože se zkrátka nemůže rozlít do široka jako román-řeka nebo Alexandrijský kvartet,

    Z těch pěti posledních filmů, které tak odsuzujete, jsou Valmont, Larry Flynt a Muž na Měsíci opravdu slabší a i když bych je osobně neztrhal tak jako vy, dovedu to pochopit.
    Ale na Amadea a Goyovy přízraky prosím nesahejte. :-)
    PM
    February 22, 2017 v 11.12
    Tahle ošemetnost subjektivity
    která ovlivňuje posouzení výsledku snahy o umělecké dílo.
    Posuzování zda dílo je uměním nebo kýčem, či uměním kýče je ovlivněno ambivalentním pocitem obdobnému posuzování erotické náklonnosti.
    Autorům je notoricky známo, že jak pro erotiku tak umění platí:
    nic nezůstane jednomu víc upřeno než to, čeho chceme bezpodmínečně dosáhnout.
    Originálních pohledů do hlubin lidské duše je poskrovnu, neb k tomu dochází pouze vyjímečně a víceméně bez vědomého úsilí.
    Autor je pouze médiem, který předkládá své dílo víceméně umění přístupným spotřebitelům .......bych řekl.
    PK
    February 22, 2017 v 11.35
    Paní Zemančíková
    Píšete

    "Ale i naše rodina má svoji část v Americe a nejsou to žádní vynikající jedinci, ale poctiví, celý život dost tvrdě ( v počátcích strašně tvrdě) pracující lidé na nudném Středozápadě: ale copak člověk od života v emigrantské komunitě ve státě Nebraska může usuzovat na celou Ameriku?"

    Proč to shazování? To se Vám zdá málo? Vynikající jedinci to třeba nejsou, ale úctyhodní určitě. A řekl bych, že na takových lidech ve skutečnosti vyrostla a stojí celá ta hospodářská a duchovní velikost USA. Kterou někdy obdivujeme, někdy ji ironizujeme a zesměšňujeme, ale nemůžeme ji popřít.
    Pane Morbicere, mohl bych podrobně rozebrat, proč jak Amadeus, tak i Goyovy přízraky jsou kýče; a jakých laciných filmařských (opravdu není možno říci: uměleckých) metod a triků zde Forman používá, aby jimi zaujal a strhl nenáročné masové publikum; ale upřímně řečeno, nestojí mi to za tu námahu.

    Jen tak pro zajímavost: víceméně v té samé době jako Forman svého "Amadea", natočil i slovenský režisér Martin Luther svůj film "Zapomeňte Mozarta". A přestože tento Lutherův film je bez jakýchkoli pochyb umělecky mnohem kvalitnější, u masového publika prošel (či propadl) víceméně zcela bez povšimnutí. Zatímco onen Formanův velkokýč exhibující lacinými efekty a povrchně vzdutými emocemi se pro toto masové publikum stal obdivovanou ikonou.
    February 22, 2017 v 12.48
    Tvrdě pracující lidé
    Možná, že právě ti poctiví "tvrdě pracující" lidé v Americe, o nichž zde byla zmínka, zvolili Trumpa. Protože tvrdě pracující lidé často nechápou ty, kteří prostě tak tvrdě pracující nechtějí a nemohou být. A někdy je pak vidí jako příčinu svých problémů.
    + Další komentáře