Víte, že Národní fronta se stala v roce 1996 ve Francii první politickou stranou, která si založila webovou stránku? Nebo že Marine Le Penová na Twitteru 2,2 milionu sledujících, zatímco lídr konzervativců Laurent Wauquiez jen 321 tisíc a francouzská Socialistická strana ještě méně? Jsou to neveselá zjištění, ale logická, a to z několika důvodů:

Za prvé, již před řadou let bylo zřejmé, že krajně pravicoví populisté současné generace chtějí cílit na mladé. Tomu přizpůsobili — dříve než tradiční strany — i svoje způsoby komunikace. Když přišla potom dnešní éra Facebooku a Twitteru, měli náskok.

Za druhé, nová krajní pravice věnuje přípravě důležitých on-line sdělení překvapivě mnoho síly a energie. Je to paradoxní, protože právě ona je svými oponenty vykreslována často jako zkostnatělá a do minulosti zahleděná. Sociální média využívá přitom mistrně a videoobsah, jež tvoří, je po řemeslné stránce připraven nezřídka skutečně kvalitně. Videa jako „Being a European“, které vytvořil neopravičácký „Institut Iliade“, pak mají na YouTube milion a více shlédnutí.

Za třetí, jazyk sociálních sítí jde s jazykem nové krajní pravice skvěle dohromady. Do modu fungování sociálních médií zapadá výborně stručný, agresivní a přímočarý diskurs, který užívají právě krajně pravicoví populisté při své obvyklé snaze redukovat komplexní otázky na takové, na němž lze odpovědět v zjednodušující ano-ne dichotomii.

Dále platí, že populistům s jejich nepodloženými tvrzeními či přímo desinformacemi se hledá na sociálních sítích snadno publikum. Velká část mladých lidí, kteří jsou na sociálních sítích obzvláště aktivní, čte stále méně klasické noviny nebo poslouchá zpravodajské kanály či radio stanice. Spontánně i v důsledku specifického způsobu sebepropagace (viz níže) roste publikum propagandistických kanálů či webových stránek, jež nejsou vázány žádnými kodexy či pravidly, která musejí dodržovat tradiční média. To je pro novou krajní pravici další živná půda.

Médiím hlavního proudu přitom odmítá důvěřovat stále více lidí i obecně, a tak po „alternativních“ zdrojích sahají nejen přesvědčení krajní pravičáci, ale i čím dál více nevyhraněných voličů. Krajní pravice se zároveň snaží lidem stále vsugerovávat, že média hlavního proudu ani nemohou být z podstaty důvěryhodná, neboť je ovládají „finanční síly“, v jejichž skrytém zájmu je prosazování globalizace a multikulturalismu za každou cenu, ne objektivní informování.

Krajně pravicoví populisté se rovněž rádi líčí a sebepropagují jako disent, jehož názory klasická „liberální“ média cenzurují, i když ve skutečnosti se často těší mnohem větší mediální pozornosti, než by odpovídalo jejich zastoupení ve společnosti. Touto stylizací si pak též ospravedlňují metody svého boje s ostatními politiky či dalšími veřejnými osobnostmi, při nichž například skupiny krajně pravicových aktivistů využívají sociální sítě k útokům na oponenty, k trollingu jejich účtů či přímo k zastrašování.

Krajně pravicoví politikové nejsou přitom jediní, kdo se na sociální média orientuje. Díky „vysílání“ na Facebooku, Instagramu, YouTube či Twitteru se zviditelnila i celá řada podobně smýšlejících aktivistů. Například Génération Identitaire, francouzský ideál pro celé transevropské identitní hnutí, vstoupila ve známost svojí schopností upoutat na internetu v minimálně stejné míře jako svými protiimigračními a protimuslimskými pouličními akcemi.

Nová krajní pravice je tedy dnes na sítích jako doma. Zná jejich jazyk, jejich specifika a umí je využít. Chceme-li zajistit, aby sociální sítě přestaly být úkrytem pro šíření nenávisti, nezbývá než je účinně regulovat. Zcela zásadní je proto vstup progresivců do debaty o podobě žádoucí legislativy na evropské úrovni.

Z originálu Populists are social media savvy vydaného v The Progressive Post přeložil PETR JEDLIČKA.