Pravicový populismus a extremismus je na vzestupu i v západních společnostech. Není to pouze problém střední Evropy.

V Německu před několika lety vznikla pravicová populistická Alternativa pro Německo, zkráceně AfD, spojená bezprecedentní mobilizací pravicově extremistických protestních skupin, jako je hnutí PEGIDA (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci západu) nebo Třetí cesta, tedy radikální, neonacistické hnutí, které bylo dosud ve volbách jako samostatný subjekt neúspěšné.

V devadesátých letech panovala představa, že extremismus — myšleno jakýkoliv extremismus — má na společnost jen minimální vliv. Zastával se názor, že extrémisté nejsou součástí běžných skupin společnosti, nemají práci a žijí mimo společenské normy.

Franziska Schröterová z politické nadace Friedricha Eberta v Berlíně se věnuje studiu „společenského středu“. Středem se tu myslí ohnisko společnosti nezávislé na ideologií a politických názorech.

Ke středu může patřit dělnická pracující třída, vědecká elita i nezaměstnaní. Jde o základ, který tvoří páteř každé, tedy i německé, společnosti.

Franziska Schröterová ve svých studiích ukazuje, že extrémně pravicové a populistické názory dnes už nejsou odkázány na bezvlivný okraj společnosti. Bohužel si je osvojuje už i sám střed, srdce německé společnosti.

Její studie vyvolaly velkou debatu. Dnes, o dvanáct let později, už nikdo nepochybuje o tom, že vůči působení krajně pravicového populismu není imunní ani většinová německá společnost. A také už neplatí, že se k pravicovému extremismu hlásí jen lidé ze špatných sociálních vrstev nebo lidé méně vzdělaní.

Občanská společnost v Německu je však velmi aktivní, fungují různé preventivní programy a stát financuje protiextremistické organizace. „V současně době se však klade hlavní důraz na projekty deradikalizace islamistů. Vláda má v tuto chvíli pocit, že prevence šíření islamismu je důležitější, a proto má více prostředků. Na pravicový extremismus se zapomíná,“ říká Thomas Mucke z berlínské organizace Violence Prevention Network, která pomáhá lidem opustit extrémistickou scénu.

Není to přitom tak dávno, co byl undergroundový neonacismus natolik silný, že dokázal naplánovat sérií vražd, a přesto pachatelé unikali policii po několik let. Policie totiž vycházela z přesvědčení, že se jedná o organizovanou mafii a vraždy se dějí v rámci přistěhovaleckých skupin.

Vraždili přitom neonacisté z teroristické buňky Národních socialistů, zkráceně NSU. Jeden z nejdelších a nejdražších soudních procesů v německé poválečné historie skončil až letos v červenci doživotním trestem pro Beate Zschäpeovou. Byla odsouzena za vraždu deseti osob, dva bombové útoky, několik pokusů o vraždu a loupež v letech 2000 až 2007.  

Německo, dodnes rozdělené

Když se po druhé světové válce Německo rozdělilo mezi východní a západní blok, rozdělila se také společnost. Vývoj v obou částech Německa byl odlišný. Důsledky tohoto rozdělení jsou patrné dodnes. Rozdílnými cestami se vydala také jedna z nejtemnějších částí německé společnosti, krajní pravice.

Ve východním Německu po roce 1945 vznikl zcela nový systém. Německá demokratická republika, tedy NDR, byla od základu antifašistická a snažila se odstranit bývalé nacistické funkcionáře z vysokých společenských pozic a dostat je před soud.

„Je třeba si ale uvědomit, že pokud by propustili všechny lidi, kteří byli nějakým způsobem zapojení do nacismu a nacistického režimu, nemohl by vzniknout úplně funkční stát. Jejich odstranění z veřejných postů bylo možné jen do určité míry,“ zdůrazňuje Franziska Schröterová. Lze však říct, že v NDR se žádný pravicový extremismus nesměl vyskytovat.

Na školách byly pravicový extremismus a nacismus propírány ze všech stran jako největší zlo. Východní Německo na tom stavělo svou totožnost.

Samozřejmě se nedá říct, že by vymizely xenofobie a rasismus. Vyskytovaly se dokonce i vraždy s rasistickým motivem, všechny tyto případy se ale zametaly pod koberec. Oficiálně bylo východní Německo od pravicového extremismu očištěné. Antifašistická pozice byla nadiktovaná shora a tehdejší společnost to brala jako fakt.

V západním Německu měla extrémní pravice jiný vývoj. S podporou spojenců se země začala rychle a mohutně obnovovat, zároveň celá západní populace prošla intenzivním občanským vzděláváním. V padesátých letech se díky hospodářskému zázraku a růstu ekonomiky rychle zlepšovala životní úroveň. Společnost nechtěla mluvit o minulosti a nějakým způsobem ji reflektovat.