„Nikdy jsem neměl holou hlavu,“ říká vysoký a na první pohled sympatický muž. Neřekli byste, že Christian Ernst Weissgerber byl dříve přesvědčen, že v průběhu druhé světové války neexistovaly žádné plynové komory, že zpochybňoval holocaust, že toužil po nacistické revoluci a snažil se modernizovat neonacismus. Ani by vás při pohledu na něj nenapadlo, že zakládal neonacistické mládežnické skupiny a bojoval za bílou rasu.

Ale to všechno dělal, tím vším byl. Dnes sedí přede mnou na dlouhé lavičce v Berlíně, v uších má zelené neonové náušnice a ve rtech piercing. Otevřeně se mnou mluví o své minulosti, o svobodě, o antisemitismu a o rasismu.

Christian byl jednou z nejslavnějších tváří durynské nacistické scény. Trpělivým hlasem mi odpovídá na otázky a vysvětluje, proč se stal neonacistou. Už jako malý byl fascinován dějinami nacismu: „Přitahovalo mě to absolutní zlo, ze kterého má člověk strach. Ale zároveň mi nikdo nedokázal vysvětlit, proč to bylo zlo. Když má člověk z něčeho strach, zároveň to respektuje,“ vzpomíná.

Četl velké množství knih o nacismu, pouštěl si videa, poslouchal přednášky. „V určitém okamžiku se začnete cítit lépe než lidé kolem vás, protože si pomyslíte, že najednou víte mnohem víc než oni,“ popisuje své tehdejší pocity.

Křivdy v dětství, sociální tíseň

O osmadvacetiletému Christianovi se v Německu píše jako o jedné z bývalých předních osobností autonomních nacionalistů. Narodil se v Eisenachu, v nejzápadnější části východního Německa. „Narodil jsem se v době, kdy padla hranice mezi západem a východem. V hlavách lidí ta zeď ale přetrvávala pořád,“ říká.

Otec jej vychovával právě v takovém duchu. Vysvětloval mu, že existují dvě skupiny lidí: ti, kteří jsou dobří, solidární, pracují, což jsou lidé z východního Německa. A pak ti špatní, kteří ostatní vykořisťují, berou jim práci, a ti pocházejí ze západního Německa. „Otec nám podával velmi zjednodušený obraz světa,“ glosuje to dnes Christian.

Otec je vychovával sám. Když byl Christianovi rok, zemřela mu matka. „Spadám do stereotypních představ o neonacistech, kteří vyrůstají v nefunkční a rozbité rodině,“ pokračuje. Se sestrou museli zaujmout roli chybějící ženy v domácnosti, odmala museli pracovat, a když se otci něco nelíbilo anebo měl prostě jen špatnou náladu, přišla násilná reakce.

„Se sestrou jsme to chápali jako bezpráví a nespravedlnost, pracovali jsme z donucení a bez odměny, naopak jsme byli často bití. Jinde to chodilo jinak, cítil jsem nespravedlnost a také jsem neměl vládu nad svým vlastním tělem,“ vzpomíná na své neradostné dětství.

Vyrůstal navíc v chudé části města, kde panovaly velké sociální rozdíly. „V Eisenachu je velká vilová čtvrt, kde žijí velmi bohatí lidé, v jejím těsném sousedství bydlí ale mnoho chudých lidí, k nimž jsme patřili i my.“ I to, myslí si dnes Christian, mělo vliv na jeho vnímání světa, pocit nespravedlnosti a touhu „něco s tím udělat“.

Neonacisté proti škrtům

V lednu roku 2005 vstoupila v Německu v platnost nová vládní sociální politika. Koncept Hartz, známý také jako Hartzovy reformy nebo Hartzův plán, byl souborem doporučení, jak reformovat německý trh práce a bojovat proti nezaměstnanosti. Pojmenovaný byl podle šéfa pracovní skupiny Petera Hartze, jinak také ředitele odboru lidských zdrojů ve Volkswagenu.

Jeho doporučení se stala součástí série úsporných reforem německé vlády v rámci takzvané Agendy 2010. Reformy byly známé jako Hartz I až Hartz IV a vyvolávaly značně kritické reakce, zejména odborů a sociálně slabších částí společnosti.

V polovině roku 2004 se právě kvůli reformám Hartz konaly velké protivládní demonstrace. „Otec mě vzal na náměstí v Eisenachu, že mě prý seznámí s reálnou politikou. Šli jsme spolu tedy na demonstraci. Tradiční strany na mě ale působily svým vystupováním velmi nudně,“ popisuje své zážitky z demonstrace Christian.

Ve stejném čase na náměstí propagovali svá stanoviska i neonacisté. „Vystupovali s velkým klidem. Říkali, že i oni jsou proti vykořisťování dělníků. Nebyli hysteričtí, naopak podle mého tehdejšího mínění velmi dobře vystihovali a pojmenovávali problémy. To byl moment, kdy jsem k nim začal aktivně hledat cestu,“ přiznává Christian.

Přes spolužačku na gymnáziu se seznámil s aktivním členem eisenašské neonacistické skupiny, začal si půjčovat knihy, a hlavně začal chodit na koncerty, kde se seznamoval s dalšími lidmi. „Najednou jsem měl kontakty po celém Durynsku, ale také třeba v Rakousku.“ V době, kdy nebyl rozšířen internet, koncerty nahrazovaly dnešní sociální sítě. Většina lidí nechodila na koncerty pouze poslouchat hudbu, ale také se seznámit s ostatními sympatizanty radikální scény.

Chtěl jsem revoluci, chtěl jsem být vůdce

Neonacistická scéna v Eisenachu nebyla politicky aktivní, členové se scházeli, hráli spolu počítačové hry, často už měli v mladém věku i rodinu. Jediný aktivnější člověk byl členem Nationaldemokratische Partei Deutschlands (Národnědemokratická strana Německa, zkratkou NPD). „Začal jsem s ním více komunikovat. Eisenašská scéna mi jednoduše nestačila, měl jsem ambice, chtěl jsem víc, chtěl jsem mít vliv na důležité věci a měnit je. Chtěl jsem revoluci,“ říká Christian.

Neproduktivní skupinu opustil a sám založil mládežnickou neonacistickou organizaci, pro kterou získával podporu mezi členy NPD. Na zakládající setkání přišlo zhruba třicet lidí, byli ve věku třinácti až dvaceti let. Od začátku věděli, že se jedná o neonacistickou skupinu a že propagovat budou hitlerovský nacismus. „Skupina, kterou jsem založil, měla podobnou strukturu jako svobodný kameradschaft. To znamená, že byla velmi hierarchická, měla vztah k historickému nacismu, byla nacionálněsocialistická a velice konzervativní,“ charakterizuje svou první skupinu Christian.

Cílem Christina Weissgerbera se ale postupně stalo zmodernizovat neonacismus. Oslovily ho nápady inspirovat se u levicové autonomní scény: „Říkal jsem si, že bychom měli agitaci přizpůsobit nové době.“ Začal tedy skupinu vést v duchu autonomního nacionalismu, což byl nový, méně hierarchický způsob vedení. Vůdce skupiny byl přesto jasný: byl to Christian.

Svou činností chtěl přitáhnout více lidí pro krajní pravici. Pořádali koncerty, výpravy nebo smuteční pochody. Měli však i vzdělávací setkání, pouštěli si filmy nebo dokumenty, a po jejich zhlédnutí o nich diskutovali. Brzy zjistil, že vést lidi není jednoduché. Někteří členové neuznávali jeho autoritu. Do skupiny se přihlásili kvůli touze po moci, po respektu a uznání okolí, ale vadilo jim, že se mají řídit pravidly, která sám pokládal za důležitou součást ideologie.

↗

Christian Weissgerber s redaktorkou DR Fatimou Rahimi. Foto Zuzana Schwarzová

Loni v srpnu Christian v článku pro německý deník Handelsblatt uvedl, že ani na vojně se nesnažil skrývat, že je neonacista. Sotva by ostatně mohl. Na těle měl vytetovaných několik svastik. Na vojně dokonce založil novou skupinu „Autonomní nacionalisté jižní Durynsko“, která měla horizontální strukturu a převzala některé prvky levicové scény.

Christian a jeho skupina si osvojili novou rétoriku. Orientovali se na novou pravici, mluvili o hrozbě multikulturalismu, o ochraně kultur, a už ne o rase. Mluvili také o sociálních otázkách, kritizovali elity. Uspořádali mnoho veřejných akcí přímo na ulici, organizovali demonstrace, roznášeli letáky a profilovali se na národní úrovni.

„Už v roce 2007 jsme měli na Youtube a na dalších serverech různá propagační videa, měli jsme desetitisíce zhlédnutí, využívali jsme internet,“ popisuje Christian svůj přístup inovátora. Tou dobou také dostal Christian Weissgerber pozvání do České republiky, konkrétně na jih Moravy, kde měla jeho skupina kontakty s Národním odporem.

Poláky jsme moc rádi neměli, ale Čechy ano. Byli jste protektorát

S českou neonacistickou scénou spolupracovali prostřednictvím dortmundské skupiny, která se snažila o mezinárodní propojení s celou Evropou. „Češi velmi často jezdili do Německa, do Dortmundu nebo do Lipska. My jsme k vám zase jezdívali na festivaly a na koncerty,“ vypráví své zkušenosti.

Cílem mezinárodní spolupráce měla být revoluce a návrat původního řádu, podle nějž by každý národ žil ve své zemi. „Je to vlastně taková teorie o rasové čistotě. Ale také jsme chtěli rozpad finančního kapitalismu,“ vyznává se.

Většina německých neonacistů, se kterými se znal, neměla problém spolupracovat s mezinárodní scénou. „Češi pro ně byli v pohodě, ale Poláci jim vlastně vadili hodně,“ rozvzpomíná se. Podle Christina členové českého Národního odporu sami sebe nějakým způsobem považovali a asi stále považují za Árijce.

„Pro dnešní neonacismus to není úplně rozpor, je to stále bílá rasa. Ani ten starý nacismus se takhle nemohl vždy řídit, jinak by se nemohl rozšiřovat. Bralo se to tak, že české země byly součásti Německa jako Protektorát Čechy a Morava a pak se jen změnila historická hranice,“ popisuje vztah německých neonacistů k českým kolegům.

Nová autonomní nacionalistická skupina se nechtěla profilovat po vzoru staré nacistické scény ani se jí nechtěla nechat řídit. Členové skupiny nepili, nekouřili, dokonce se nezúčastňovali bitek. Až do svého odchodu v roce 2010 byl Christian ve své skupině hlavním řečníkem.

Nenávisti jsem se zbavoval dlouho. Snažím se ji odčinit

Odchod ze scény není jednoduchý proces a není otázkou jednoho okamžiku. To, co o tématu vyprávějí některé filmy nebo organizace, se Christianovi jeví jako velmi zjednodušující obrázek. Často věci podle něj líčí nepřiměřeně romanticky a jednoduše.

Pro Christiana bylo jedním z hlavních důvodů, proč opustil scénu, dlouhodobé zklamání, které začalo ústit do pocitu, že se dopustil chyby. Jeho původním cílem bylo reformovat neonacistické hnutí a udělat revoluci. Chtěl změnit svět, zachránit bílou rasu. Pomalu však začal pochybovat o tom, zdali je to možné.

Přestal mít chuť organizovat demonstrace a chodit na ně, přestalo ho lákat chodit na koncerty. Soustředil se více na studium a ze scény se tak začal zvolna stahovat. „Stahování ze scény ale nemusí znamenat, že se člověk chce změnit. Dnešní neonacisté používají velmi často podobnou taktiku jako součást svého aktivismu. Mají-li například soudní proces, na dva měsíce se stáhnou a pak tvrdí, že už nemají s extremistickou scénou nic společného,“ upozorňuje.

Útlum aktivit mu pomohl soustředit se na studium. Na vysoké škole začal najednou přemýšlet, proč a jak se vůbec mezi neonacisty ocitl. „Dalším důležitým krokem, o kterém jsem velmi dlouho přemýšlel, bylo, zda se mám spojit s organizací, která se extremismem zabývá,“ popisuje svůj postupný odchod.

Kromě „EXITu“, který je největší německou organizací pomáhající lidem opustit krajně pravicové prostředí a začít nový život, pracují v Německu na podobných projektech rovněž ANTIFA, Německý Úřad na ochranu ústavy, ale také další menší organizace. Nejznámější mezi nimi je ale každopádně právě EXIT, který je proslulý po celé zemi.

EXIT založili v roce 2000 kriminolog a bývalý policejní detektiv Bernd Wagner a bývalý neonacistický vůdce Ingo Hasselbach. Během osmnácti let působení pomohli více než šesti stovkám krajně pravicových radikálů. Také Christian se spojil právě s EXITem, který mu jeho odchod z neonacistického prostředí usnadnil.

Třetí krok Christian vidí v rozhodnutí definitivně se od extrémně pravicové scény odpoutat. Nestačí k tomu však podle něj pouze racionální pochopení. Příslušníci krajní pravice si zvyknou, že nenávist doslova prostupuje celým jejich tělem.

„Velmi dlouho jsem cvičil, chtěl jsem mít tělo bojovníka. Nenávist je afektivní věc. Spouští se automaticky. Například když jsem viděl někoho, kdo se mi nelíbil, třeba černocha na ulici, okamžitě se ve mně vzedmula vlna nenávisti...“ Naučit se to odbourat byl tedy čtvrtý krok.

A posledním krokem při opouštění neonacistické scény podle Christiana bylo dospět k pochopení, že právě její struktury manipulují s lidmi. „Některé organizace píší, že odchod z extremistické scény znamená získat ztracenou svobodu. Ale sám musím říct, že jsem se nikdy necítil více svobodný než v neonacistických skupinách. Mohl jsem dělat víceméně všechno, nebyl tam žádný shora nařízený zákon, který by mě omezoval, protože jsem v ně nevěřil a neomezoval jsem se tím. Zatímco demokracie právě funguje na principech omezování, některé věci prostě nesmíte udělat, jinak vás čeká trest,“ líčí. Přednosti demokracie je podle něj potřeba vysvětlovat jinak.

Dnes Christian pracuje jako externí konzultant a překladatel. Vystudoval filosofii a připravuje dizertační práci na téma vlivu digitálních médií na radikalizaci společnosti. Jezdí s besedami po školách, po seminářích a diskusích a vypráví svůj příběh.

„Bohužel mnoho lidí si stále neuvědomuje, že pravicově extremistická scéna je velmi rozmanitá,“ varuje Weissgerber. Dnešní neonacismus je de facto reformovaný. Neonacisté nenosí typické oblečení, nejsou holohlaví, mají jinou rétoriku. Mají nové argumentační metody. Některé argumenty převzali dokonce od anarchistů nebo od marxismem inspirovaných lidí.

Mají levicová témata, mluví o chudobě a o sociální spravedlnosti. Mluví o exekucích. Zastávají názor, že je třeba měnit systém, nestačí jen někoho „odstranit“, neboť by místo něj přišel jen někdo jiný, stejný. Říkají, že se musí změnit struktura. Ve výsledku však i nová neonacistická uskupení nakonec jednají podle starých zažitých nacistických schémat.

Klasická nacistická teorie svaluje problémy celé společnosti na určitou skupinu lidí, na Židy, na muslimy, na Romy nebo na migranty. Líčí, že stát nefunguje, protože má vnitřního nepřítele, jako jsou například Židé nebo Romové, a vnějšího nepřítele, což mohou být například Spojené státy. Demokracie tomu může čelit jedině tím, že dá lidem možnost podílet se na smysluplném životě ve smysluplných komunitách, v nichž se jim dostává ocenění za to, že jsou ostatním prospěšní.

Jinak vyplňuje vakuum eskalace nenávisti, odlidšťování celých skupin. „Proto byli také Židé ve starém nacismu vnímaní jako bakterie. Hlásalo se, že otrávili a zabíjeli Němce. To je samozřejmě hloupost, vyvoláváním nenávisti se upoutávala pozornost k falešnému problému. Dnešní neonacisté fungují podobně, hledají také vnějšího a vnitřního nepřítele a házejí všechny viny na něj. Dnes jsou to například vedle Židů i všichni muslimové,“ popisuje Christian Weissgerber mocenské a manipulativní mechanismy zhoubné, nenávistné mentality, kterou se mu podařilo opustit.

Christian své dnešní osvětové aktivity bere jako snahu své dřívější omyly odčinit. Když sleduje dnešní německou politiku, označuje Alternativu pro Německo za pokračovatele tendence, ke které se v čase své vlastní popletenosti sám hlásil. A před níž dnes varuje.

***

Christian a Fatima na besedě v Praze

„Celý ten arzenál neohrabaných sloganů, xenofobie a popírání holocaustu mi byl stále více a více proti srsti…“ Jaké je to vystoupit z neonacistické scény? Jaké je opustit kamarády, kteří až donedávna nahrazovali rodinu? A je možné začít odznovu a zbavit se cejchu ultrapravicového extremisty?

MKC Praha, Deník Referendum a Friedrich Ebert Stiftung vás zvou na diskusi s Christianem Ernstem Weissgerberem, který se v šestnácti letech stal neonacistou a později ze scény vystoupil. Momentálně studuje filosofii na univerzitě v Jeně a pracuje jako vzdělávací referent zabývající se pravicovým extremismem a populismem.

Společně s ním bude v panelu Fatima Rahimi z Deníku Referendum, Jan Charvát z Fakulty sociálních věd UK a aktivista Jan Vrobel. Debatu moderuje Tomáš Samek.

Koná se

v pondělí 10. září od 18.00 v Akademickém konferenčním centrum na Husově 4a v Praze.