Hemžení, jež vyvolal americký prezident Donald Trump voláním po označení Antify za teroristickou organizaci, u nás již utichá. Lidé, kteří se chtěli od počátku utvrdit v představě, že jsou radikální antifašisté zvrácení násilníci, tak již učinili.

Dalším téma zevrubně vysvětlil politolog Jan Charvát. V celé debatě se ovšem zanedbalo, že jsme ji importovali ze Spojených států amerických, přestože máme k tématu vlastní a bohatý materiál.

Jednu věc si vyjasněme rovnou: Antifa není teroristická organizace. Od doby, co zanikla původní Antifaschistische Aktion sdružující převážně německé komunisty bojující proti Hitlerovi, se jedná spíše o pojem znamenající obecně „antifašistická akce“. Historicky zahrnuje hlavně radikální antifašisty z autonomně levicového či anarchistického prostředí, kteří se chtějí bránit fašismu i rasistickému násilí takzvaně přímou akcí, tedy vlastními silami bez zapojení státu.

Především v západní Evropě mají Antifa skupiny dlouholetou tradici zahrnující bezpočet aktivit od informačních kampaní přes různé solidární aktivity, monitoring či koncerty až po ony proslulé střety s neonacisty. Do těch se radikální antifašisté pouštějí se zcela otevřenou motivací vytlačit agresivní rasisty či autoritáře z ulic, a zabezpečit tak prostor pro vlastní aktivity i jinak neutrální lidi, jimž by jinak kvůli etnicitě či genderu hrozilo neonacistické násilí.

Americký antifašismus přebral znaky Antify — tedy v prvé řadě symbol černé a červené vlajky a pouliční taktiku „black bloc“ — teprve nedávno, konkrétně v reakci na explozi rasismu i odporu proti němu po Trumpově zvolení. Ostré pouliční střety s krajní pravicí v prvních letech po nástupu nového kabinetu zajistily tamějším radikálním antifašistům ohromnou míru pozornosti, která zřejmě překvapila i je samé.

S tím, jak ve Spojených státech eskaluje politický zmatek a bouře, nastává stále větší polarizace mezi konzervativní pravicí (na škále od skutečných konzervativců ke Ku-Klux-Klanu a „neo-neonacistům“ z takzvaného „alt-right“), a antiautoritářskou levicí (ve stejně širokém rozmezí od socialistického křídla Demokratické strany po anarchisty). Přestože každá ze škál zahrnuje naprosto rozdílné lidi, kteří spolu navzájem nemají mnoho společného a reálně nemusejí ani spolupracovat, z druhého břehu se vnímají jako poměrně homogenní.

V rámci stran pomyslné — a v poslední době občas i skutečné — barikády se ovšem lidé potkávají. Ve chvíli, kdy Trump začal burcovat proti Antifě, se k ní proto začalo hlásit množství antirasistů, kteří se militantnímu antifašismu nevěnují a nijak se neorganizují. Existují tedy jak neformální Antifa skupiny s velkým „A“ zformované autonomní levicí, tak lidé hlásící se k antifě s malým „a“, tedy pojmu „antifašistická akce“ obecně.

Antifa znamená postavit se do černého bloku na demonstraci, odporovat rasistické policii, pomáhat pronásledovaným migrantům, ale také třeba nosit pyžamo s hashtagem #WeAreAntifa. Po internetu se již roky šíří meme, které jako antifu chystající se rozprášit rasistické shromáždění označuje spojenecké vojáky připlouvající k plážím Normandie v roce 1944.

Výchova nácků v Čechách

V českém prostředí působí radikální antifašisté od doby, kdy v devadesátých letech explodoval převážně protiromský rasismus provázený prudkým násilím včetně vražd a lynčů. Vývoj hnutí — i jeho antagonistů — není žádným tajemstvím. Souvisle jej mapuje kupříkladu starší jedenapůlhodinový film 161>88, v němž se srozumitelně a přehledně vysvětluje vše od historických souvislostí až po navázání antifašismu na anarchistickou či autonomně levicovou politiku.

Proto pouze stručně: militantní antifašismus obdobně jako jinde vznikl z potřeby čelit agresivním neonacistům. Pro anarchisty se stal součástí politické praxe, a především v devadesátých letech gradoval do tvrdých pouličních i skrytých střetů. Antifa s velkým A vznikla v roce 1996 v návaznosti na brutální policejní razii v undergroundovém klubu Propast.

Až do změny strategie se podílela na veřejných akcích, její specialitou ovšem byl systematický monitoring neonacistů a střádání informací. To vedlo kupříkladu ke zveřejnění detailních údajů o pachatelích žhářského útoku ve Vítkově, jež dotyčné identifikovaly coby dlouhodobé postavy neonacistické scény. Informaci tehdy převzala prakticky všechna média.

Antifa se věnovala i adresným útokům na neonacisty. Historie, jejíž příklady najdeme v knize Výchova nácků v Čechách, je brutální, některé špičky militantní ultrapravice ovšem donutila k paranoii a přinejmenším dočasnému útlumu aktivit. Logika, jež za podobným postupem stála, je prostá: radikální antifašisté z mnohých důvodů nedůvěřují státu a svým násilím se snažili kontrovat násilí neonacistů.

Jejich útoky byly podle dostupných informací tvrdé, rozhodně se ovšem provedením i výsledky lišily od činů rasistických band. Ty typicky útočily na víceméně náhodné lidi (tedy ty lišící se barvou kůže či politickým názorem), pro něž podobný zcela nedobrovolný konflikt končil v řadě případů vážným zraněním či smrtí.

Neonacisté či jejich sympatizanti u nás v průběhu let zavraždili řádově desítky osob, převážně Romů. Namátkou zmiňme:

• První evidovaná oběť neonacistů (červen 1990): dvacítka ozbrojených rasistických skinheads si spletla s Romem neznámého tureckého řidiče; napadli jej a smrtelně pobodali
• Nejmladší oběť (srpen 1991): opilý skinhead zbil a pobodal střepem šestiletého Roma Radka Rudolfa
• Oběť, jejíž smrt stát nechtěl trestat (září 1993): skupina neonacistů zahnala do řeky skupinu Romů a bránila jim vylézt, sedmnáctiletý Tibor Danihel se utopil. Státní zástupce případ neslavně označil za „vyjančenou klukovinu“ — že se jednalo o vraždu, konstatoval definitivně až po pěti letech Vrchní soud v Praze
• Oběť afrického původu (listopad 1997): dva rasisté zaútočili při noční diskotéce na Súdánce; Hassan Elamin Abdelradi zemřel na následky bodných ran do břicha, druhý napadený utrpěl vážné poranění ruky
• Oběť-skinhead (leden 2008): antifašista Jan Kučera se v hospodě vymezil proti rasistickým provokacím; sympatizant neonacismu jej při následném konfliktu smrtelně pobodal
• Zatím poslední evidovaná oběť (červenec 2019): muž sympatizující s neonacismem napadl postaršího silně opilého člověka bez domova; když jej zbil a bezvládně ležícího si vyfotil, zapálil mu přístřešek; napadený zřejmě zemřel na otravu oxidem uhelnatým

Během devadesátých let přibývaly rasistické vraždy s neuvěřitelnou kadencí. Neonacisté vraždili lidi, kteří se „provinili“ barvou kůže či základní lidskou slušností, když oponovali rasismu. Platí-li rčení, podle kterého násilí plodí násilí, tak násilí rasistů zrodilo Antifašistickou akci.

Její činnost nemusíme oslavovat. Ale stavět ji zrovna v českém prostředí na roveň neonacistům je hloupé či přinejmenším hloupě zjednodušující a ideologicky zaslepené.

Velká proměna

Stejně jako jinde, i u nás se politické prostředí, a to včetně prostoru neformální či pouliční politiky, změnilo. V minulé dekádě přišly pokusy o pogromy na Šluknovsku, při nichž se ukázalo, že řadě frustrovaných a dříve neangažovaných Čechů stačí pošťouchnutí od protřelých rasistů, aby od hospodského nadávání na Romy vyrazili na skutečný lynč.

Navazující vlna rasistických nálad podporovaných neonacisty překročila rámec přehledných stran barikády. A ukázala nastupující antifašistické generaci, že problém dalece přesahuje holohlavé rváče v mikinách Thor Steinar. 

A jen o pár let později přišla nacionalistická vlna provázející uprchlickou krizi. Většina neonacistů při ní zůstala daleko za neustále promazávaným soukolím českého rasismu, který může — pod rozličnými zástěrkami a frází „nejsem rasista, ale…“ — fungovat i bez přičinění takzvaných extrémistů.

Rasismus a související touha po tvrdé ruce již nepotřebuje katalyzátor v podobě ubytoven na krajích ekonomicky zhuntovaných měst. S výjimkou několika multikulturních enkláv se rozlil všude.

Antifašisté dlouhodobě netrpěli slastnými iluzemi, přesto řadu z nich rozsah rasistických nálad uvolněných děsem z mytických uprchlíků zaskočil. Konvičkovo, Hrindové, Haškové, Černohorského, a konečně Okamurovo i Zemanovo burcování umocněné opožděnou analýzou vlivu sociálních sítí a clickbaitových webů změnilo pravidla hry a roztřáslo celý pomyslný stůl.

Přestože hoaxy, nehorázné lži a nacionalistické štvaní existovalo i dříve, náhle se jimi začala část lidí prakticky živit. Zděšení a odpor liberálního mainstreamu navíc vedl k tomu, že se rasisté a rozliční neoautoritáři začali vykreslovat jako disidenti, přestože obsadili ohromnou část veřejného prostoru i politiky.

Antifašismus začal pracovat s oponenty, kteří jsou sice poměrně zběsilí, současně ovšem ani zdaleka nejsou neonacisté, a zpravidla se proti neonacismu dokonce verbálně vymezují. Na úrovni pouliční politiky to znamená, že národovecká shromáždění najednou zahrnula mnohem širší spektrum do té doby relativně neutrálních lidí.

Naopak antifašistické demonstrace i blokády se rozrostly o příznivce liberálních stran a další do té doby občasné a nepříliš vytrvalé spojence. Antifa je teď v širším slova smyslu leckdo.

Antifašisté se tak snaží kreativně a nenásilně přetlačovat o veřejný prostor, odhalovat lživost rasistické politiky a proklouzávat soutěskami kulturních válek. Řada z nich se zapojila či stále zapojuje do pomoci uprchlíkům a angažuje se v nejrůznějších politických projektech.