Hemžení, jež vyvolal americký prezident Donald Trump voláním po označení Antify za teroristickou organizaci, u nás již utichá. Lidé, kteří se chtěli od počátku utvrdit v představě, že jsou radikální antifašisté zvrácení násilníci, tak již učinili.

Dalším téma zevrubně vysvětlil politolog Jan Charvát. V celé debatě se ovšem zanedbalo, že jsme ji importovali ze Spojených států amerických, přestože máme k tématu vlastní a bohatý materiál.

Jednu věc si vyjasněme rovnou: Antifa není teroristická organizace. Od doby, co zanikla původní Antifaschistische Aktion sdružující převážně německé komunisty bojující proti Hitlerovi, se jedná spíše o pojem znamenající obecně „antifašistická akce“. Historicky zahrnuje hlavně radikální antifašisty z autonomně levicového či anarchistického prostředí, kteří se chtějí bránit fašismu i rasistickému násilí takzvaně přímou akcí, tedy vlastními silami bez zapojení státu.

Především v západní Evropě mají Antifa skupiny dlouholetou tradici zahrnující bezpočet aktivit od informačních kampaní přes různé solidární aktivity, monitoring či koncerty až po ony proslulé střety s neonacisty. Do těch se radikální antifašisté pouštějí se zcela otevřenou motivací vytlačit agresivní rasisty či autoritáře z ulic, a zabezpečit tak prostor pro vlastní aktivity i jinak neutrální lidi, jimž by jinak kvůli etnicitě či genderu hrozilo neonacistické násilí.

Americký antifašismus přebral znaky Antify — tedy v prvé řadě symbol černé a červené vlajky a pouliční taktiku „black bloc“ — teprve nedávno, konkrétně v reakci na explozi rasismu i odporu proti němu po Trumpově zvolení. Ostré pouliční střety s krajní pravicí v prvních letech po nástupu nového kabinetu zajistily tamějším radikálním antifašistům ohromnou míru pozornosti, která zřejmě překvapila i je samé.

S tím, jak ve Spojených státech eskaluje politický zmatek a bouře, nastává stále větší polarizace mezi konzervativní pravicí (na škále od skutečných konzervativců ke Ku-Klux-Klanu a „neo-neonacistům“ z takzvaného „alt-right“), a antiautoritářskou levicí (ve stejně širokém rozmezí od socialistického křídla Demokratické strany po anarchisty). Přestože každá ze škál zahrnuje naprosto rozdílné lidi, kteří spolu navzájem nemají mnoho společného a reálně nemusejí ani spolupracovat, z druhého břehu se vnímají jako poměrně homogenní.

V rámci stran pomyslné — a v poslední době občas i skutečné — barikády se ovšem lidé potkávají. Ve chvíli, kdy Trump začal burcovat proti Antifě, se k ní proto začalo hlásit množství antirasistů, kteří se militantnímu antifašismu nevěnují a nijak se neorganizují. Existují tedy jak neformální Antifa skupiny s velkým „A“ zformované autonomní levicí, tak lidé hlásící se k antifě s malým „a“, tedy pojmu „antifašistická akce“ obecně.

Antifa znamená postavit se do černého bloku na demonstraci, odporovat rasistické policii, pomáhat pronásledovaným migrantům, ale také třeba nosit pyžamo s hashtagem #WeAreAntifa. Po internetu se již roky šíří meme, které jako antifu chystající se rozprášit rasistické shromáždění označuje spojenecké vojáky připlouvající k plážím Normandie v roce 1944.

Výchova nácků v Čechách

V českém prostředí působí radikální antifašisté od doby, kdy v devadesátých letech explodoval převážně protiromský rasismus provázený prudkým násilím včetně vražd a lynčů. Vývoj hnutí — i jeho antagonistů — není žádným tajemstvím. Souvisle jej mapuje kupříkladu starší jedenapůlhodinový film 161>88, v němž se srozumitelně a přehledně vysvětluje vše od historických souvislostí až po navázání antifašismu na anarchistickou či autonomně levicovou politiku.

Proto pouze stručně: militantní antifašismus obdobně jako jinde vznikl z potřeby čelit agresivním neonacistům. Pro anarchisty se stal součástí politické praxe, a především v devadesátých letech gradoval do tvrdých pouličních i skrytých střetů. Antifa s velkým A vznikla v roce 1996 v návaznosti na brutální policejní razii v undergroundovém klubu Propast.

Až do změny strategie se podílela na veřejných akcích, její specialitou ovšem byl systematický monitoring neonacistů a střádání informací. To vedlo kupříkladu ke zveřejnění detailních údajů o pachatelích žhářského útoku ve Vítkově, jež dotyčné identifikovaly coby dlouhodobé postavy neonacistické scény. Informaci tehdy převzala prakticky všechna média.

Antifa se věnovala i adresným útokům na neonacisty. Historie, jejíž příklady najdeme v knize Výchova nácků v Čechách, je brutální, některé špičky militantní ultrapravice ovšem donutila k paranoii a přinejmenším dočasnému útlumu aktivit. Logika, jež za podobným postupem stála, je prostá: radikální antifašisté z mnohých důvodů nedůvěřují státu a svým násilím se snažili kontrovat násilí neonacistů.