↗

Podobně jako v USA Donald Trump žongluje s pojmem „antifa“ Tomio Okamura — v obou případech jde jednak o snahu zlehčovat vlastní rasistické sklony a vykreslovat jejich legitimní odpůrce jako bezpečnostní hrozbu. V tomto případě Okamura napadá příkladného antirasistu Ivana Bartoše. Repro DR

Hemžení, jež vyvolal americký prezident Donald Trump voláním po označení Antify za teroristickou organizaci, u nás již utichá. Lidé, kteří se chtěli od počátku utvrdit v představě, že jsou radikální antifašisté zvrácení násilníci, tak již učinili.

Dalším téma zevrubně vysvětlil politolog Jan Charvát. V celé debatě se ovšem zanedbalo, že jsme ji importovali ze Spojených států amerických, přestože máme k tématu vlastní a bohatý materiál.

Jednu věc si vyjasněme rovnou: Antifa není teroristická organizace. Od doby, co zanikla původní Antifaschistische Aktion sdružující převážně německé komunisty bojující proti Hitlerovi, se jedná spíše o pojem znamenající obecně „antifašistická akce“. Historicky zahrnuje hlavně radikální antifašisty z autonomně levicového či anarchistického prostředí, kteří se chtějí bránit fašismu i rasistickému násilí takzvaně přímou akcí, tedy vlastními silami bez zapojení státu.

Především v západní Evropě mají Antifa skupiny dlouholetou tradici zahrnující bezpočet aktivit od informačních kampaní přes různé solidární aktivity, monitoring či koncerty až po ony proslulé střety s neonacisty. Do těch se radikální antifašisté pouštějí se zcela otevřenou motivací vytlačit agresivní rasisty či autoritáře z ulic, a zabezpečit tak prostor pro vlastní aktivity i jinak neutrální lidi, jimž by jinak kvůli etnicitě či genderu hrozilo neonacistické násilí.

Americký antifašismus přebral znaky Antify — tedy v prvé řadě symbol černé a červené vlajky a pouliční taktiku „black bloc“ — teprve nedávno, konkrétně v reakci na explozi rasismu i odporu proti němu po Trumpově zvolení. Ostré pouliční střety s krajní pravicí v prvních letech po nástupu nového kabinetu zajistily tamějším radikálním antifašistům ohromnou míru pozornosti, která zřejmě překvapila i je samé.

S tím, jak ve Spojených státech eskaluje politický zmatek a bouře, nastává stále větší polarizace mezi konzervativní pravicí (na škále od skutečných konzervativců ke Ku-Klux-Klanu a „neo-neonacistům“ z takzvaného „alt-right“), a antiautoritářskou levicí (ve stejně širokém rozmezí od socialistického křídla Demokratické strany po anarchisty). Přestože každá ze škál zahrnuje naprosto rozdílné lidi, kteří spolu navzájem nemají mnoho společného a reálně nemusejí ani spolupracovat, z druhého břehu se vnímají jako poměrně homogenní.

V rámci stran pomyslné — a v poslední době občas i skutečné — barikády se ovšem lidé potkávají. Ve chvíli, kdy Trump začal burcovat proti Antifě, se k ní proto začalo hlásit množství antirasistů, kteří se militantnímu antifašismu nevěnují a nijak se neorganizují. Existují tedy jak neformální Antifa skupiny s velkým „A“ zformované autonomní levicí, tak lidé hlásící se k antifě s malým „a“, tedy pojmu „antifašistická akce“ obecně.

Antifa znamená postavit se do černého bloku na demonstraci, odporovat rasistické policii, pomáhat pronásledovaným migrantům, ale také třeba nosit pyžamo s hashtagem #WeAreAntifa. Po internetu se již roky šíří meme, které jako antifu chystající se rozprášit rasistické shromáždění označuje spojenecké vojáky připlouvající k plážím Normandie v roce 1944.

Výchova nácků v Čechách

V českém prostředí působí radikální antifašisté od doby, kdy v devadesátých letech explodoval převážně protiromský rasismus provázený prudkým násilím včetně vražd a lynčů. Vývoj hnutí — i jeho antagonistů — není žádným tajemstvím. Souvisle jej mapuje kupříkladu starší jedenapůlhodinový film 161>88, v němž se srozumitelně a přehledně vysvětluje vše od historických souvislostí až po navázání antifašismu na anarchistickou či autonomně levicovou politiku.

Proto pouze stručně: militantní antifašismus obdobně jako jinde vznikl z potřeby čelit agresivním neonacistům. Pro anarchisty se stal součástí politické praxe, a především v devadesátých letech gradoval do tvrdých pouličních i skrytých střetů. Antifa s velkým A vznikla v roce 1996 v návaznosti na brutální policejní razii v undergroundovém klubu Propast.

Až do změny strategie se podílela na veřejných akcích, její specialitou ovšem byl systematický monitoring neonacistů a střádání informací. To vedlo kupříkladu ke zveřejnění detailních údajů o pachatelích žhářského útoku ve Vítkově, jež dotyčné identifikovaly coby dlouhodobé postavy neonacistické scény. Informaci tehdy převzala prakticky všechna média.

Antifa se věnovala i adresným útokům na neonacisty. Historie, jejíž příklady najdeme v knize Výchova nácků v Čechách, je brutální, některé špičky militantní ultrapravice ovšem donutila k paranoii a přinejmenším dočasnému útlumu aktivit. Logika, jež za podobným postupem stála, je prostá: radikální antifašisté z mnohých důvodů nedůvěřují státu a svým násilím se snažili kontrovat násilí neonacistů.

Jejich útoky byly podle dostupných informací tvrdé, rozhodně se ovšem provedením i výsledky lišily od činů rasistických band. Ty typicky útočily na víceméně náhodné lidi (tedy ty lišící se barvou kůže či politickým názorem), pro něž podobný zcela nedobrovolný konflikt končil v řadě případů vážným zraněním či smrtí.

Neonacisté či jejich sympatizanti u nás v průběhu let zavraždili řádově desítky osob, převážně Romů. Namátkou zmiňme:

• První evidovaná oběť neonacistů (červen 1990): dvacítka ozbrojených rasistických skinheads si spletla s Romem neznámého tureckého řidiče; napadli jej a smrtelně pobodali
• Nejmladší oběť (srpen 1991): opilý skinhead zbil a pobodal střepem šestiletého Roma Radka Rudolfa
• Oběť, jejíž smrt stát nechtěl trestat (září 1993): skupina neonacistů zahnala do řeky skupinu Romů a bránila jim vylézt, sedmnáctiletý Tibor Danihel se utopil. Státní zástupce případ neslavně označil za „vyjančenou klukovinu“ — že se jednalo o vraždu, konstatoval definitivně až po pěti letech Vrchní soud v Praze
• Oběť afrického původu (listopad 1997): dva rasisté zaútočili při noční diskotéce na Súdánce; Hassan Elamin Abdelradi zemřel na následky bodných ran do břicha, druhý napadený utrpěl vážné poranění ruky
• Oběť-skinhead (leden 2008): antifašista Jan Kučera se v hospodě vymezil proti rasistickým provokacím; sympatizant neonacismu jej při následném konfliktu smrtelně pobodal
• Zatím poslední evidovaná oběť (červenec 2019): muž sympatizující s neonacismem napadl postaršího silně opilého člověka bez domova; když jej zbil a bezvládně ležícího si vyfotil, zapálil mu přístřešek; napadený zřejmě zemřel na otravu oxidem uhelnatým

Během devadesátých let přibývaly rasistické vraždy s neuvěřitelnou kadencí. Neonacisté vraždili lidi, kteří se „provinili“ barvou kůže či základní lidskou slušností, když oponovali rasismu. Platí-li rčení, podle kterého násilí plodí násilí, tak násilí rasistů zrodilo Antifašistickou akci.

Její činnost nemusíme oslavovat. Ale stavět ji zrovna v českém prostředí na roveň neonacistům je hloupé či přinejmenším hloupě zjednodušující a ideologicky zaslepené.

Velká proměna

Stejně jako jinde, i u nás se politické prostředí, a to včetně prostoru neformální či pouliční politiky, změnilo. V minulé dekádě přišly pokusy o pogromy na Šluknovsku, při nichž se ukázalo, že řadě frustrovaných a dříve neangažovaných Čechů stačí pošťouchnutí od protřelých rasistů, aby od hospodského nadávání na Romy vyrazili na skutečný lynč.

Navazující vlna rasistických nálad podporovaných neonacisty překročila rámec přehledných stran barikády. A ukázala nastupující antifašistické generaci, že problém dalece přesahuje holohlavé rváče v mikinách Thor Steinar. 

A jen o pár let později přišla nacionalistická vlna provázející uprchlickou krizi. Většina neonacistů při ní zůstala daleko za neustále promazávaným soukolím českého rasismu, který může — pod rozličnými zástěrkami a frází „nejsem rasista, ale…“ — fungovat i bez přičinění takzvaných extrémistů.

Rasismus a související touha po tvrdé ruce již nepotřebuje katalyzátor v podobě ubytoven na krajích ekonomicky zhuntovaných měst. S výjimkou několika multikulturních enkláv se rozlil všude.

Antifašisté dlouhodobě netrpěli slastnými iluzemi, přesto řadu z nich rozsah rasistických nálad uvolněných děsem z mytických uprchlíků zaskočil. Konvičkovo, Hrindové, Haškové, Černohorského, a konečně Okamurovo i Zemanovo burcování umocněné opožděnou analýzou vlivu sociálních sítí a clickbaitových webů změnilo pravidla hry a roztřáslo celý pomyslný stůl.

Přestože hoaxy, nehorázné lži a nacionalistické štvaní existovalo i dříve, náhle se jimi začala část lidí prakticky živit. Zděšení a odpor liberálního mainstreamu navíc vedl k tomu, že se rasisté a rozliční neoautoritáři začali vykreslovat jako disidenti, přestože obsadili ohromnou část veřejného prostoru i politiky.

Antifašismus začal pracovat s oponenty, kteří jsou sice poměrně zběsilí, současně ovšem ani zdaleka nejsou neonacisté, a zpravidla se proti neonacismu dokonce verbálně vymezují. Na úrovni pouliční politiky to znamená, že národovecká shromáždění najednou zahrnula mnohem širší spektrum do té doby relativně neutrálních lidí.

Naopak antifašistické demonstrace i blokády se rozrostly o příznivce liberálních stran a další do té doby občasné a nepříliš vytrvalé spojence. Antifa je teď v širším slova smyslu leckdo.

Antifašisté se tak snaží kreativně a nenásilně přetlačovat o veřejný prostor, odhalovat lživost rasistické politiky a proklouzávat soutěskami kulturních válek. Řada z nich se zapojila či stále zapojuje do pomoci uprchlíkům a angažuje se v nejrůznějších politických projektech.

Pozice jsou nyní přesněji vymezené než na začátku neoautoritářské vlny. Stále ovšem platí, že se radikální antifašismus přizpůsobuje poměrně neznámému prostředí a hledá nové cesty.

Antifa Kalousek

Navzdory tomu, že je v českém prostředí antifašismus v současné době nenásilný a příležitostné fyzické konfrontace připadají na vrub rasistům (či v případě veřejných akcí překračujících zákon policii), neoautoritáři se ve spojení s dezinformační scénou snaží vykreslit při každé antifašistické akci jako oběti zvěrského násilí. To se děje opakovaně — za ideální příklad může posloužit dění kolem radikálnější, ovšem nenásilné, části demonstrací proti kongresu nacionalistů v Praze před Vánocemi 2017.

Kupříkladu Okamura strašení Antifou využívá zcela systematicky, a to za asistence části médií ochotných jeho psychedelie přetiskovat. Tyto výpady reálně nesměřují na antifašisty, ale skupiny, jež s nimi lídr SPD spojuje.

V prvé řadě je to Pirátská strana, a především její předseda, zásadový antirasista Ivan Bartoš. Okamura dále usiluje o provázání slov, jako je „Antifa“, „násilí“ či „terorismus“, s nálepkami typu „sluníčkáři“ či „neomarxisté“.

Rérorické žonglérství má za cíl zahrnout jakéhokoli oponenta agresivního národovectví do jednoho velkého blobu s pomyslným nápisem „nepřítel“. V tom se sejde americká Rose City Antifa s politicky nevyhraněným antirasistou, náhodným nepohodlným akademikem, veteránem anarchistických bojů devadesátých let, TOP 09, Deníkem Referendum, boháčem Sorosem a člověkem, který někde řekl, že Okamura zpronevěřil stranické peníze.

Navzdory tomu, že by podobná sešlost dopadla ve fyzické realitě pravděpodobně dosti rozpačitě, ve světě instantních ideologických polévek sociálních sítí funguje. Coby oponenta ji lze také — alespoň v jisté míře — přenášet na náměstí a k volebním urnám. Ve výsledku je potom lhostejné, že nedává smysl.

Faktické rozpory lze nevidět. Je dokonce možné si současně myslet protikladné věci, nebo je alespoň pokládat za realistické. Kalouska lze označit za neomarxistu a odejít s hlavou hrdě vztyčenou.

Podobný proces využívá Trump, když burcuje proti Antifě. Zda svým slovům věří, možná neví ani on. Od Trumpa pokračuje linie k české krajní pravici a nacionalistům.

Anarchisté, Demokratická strana, Black Lives Matter, feminismus — vše se opět shlukuje v sémantickém chaosu, který se rozlévá široko daleko, až v něm stojí po kolena i jinak zcela soudní a inteligentní lidé. Právě takové zmatení pojmů a vytvoření intuitivních záporných konotací je hlavním cílem většiny manipulátorů.

Aktivní antifašismus není teror, ale základní slušnost

Vývoj antifašismu, ať už v obecném významu či tradičních Antifa skupin, se z logiky věci přizpůsobuje vývoji fašistických tendencí. Ten je extrémně komplikovaný a zahrnuje množství velmi rozdílných a mnohdy znepřátelených proudů. Nelze jej krátce shrnout, stejně jako nelze přesně říci, čeho jaká forma antifašismu reálně dosáhla.

V českém prostředí bychom se každopádně neměli přehnaně upínat k debatám o Antifě vedeným v zámoří. Je samozřejmě důležité se jim věnovat, jejich přenositelnost ovšem není valná. Spíše než se do úmoru věnovat tomu, co breptá Trump na Twitteru, je na místě se zaměřit na vlastní prostředí, jež aktivní antifašismus zoufale potřebuje.

Je v zásadě jedno, zda budeme to či ono pojmenovávat Antifa. Rasismus a autoritářství nesmí mít volnou cestu, ať už nabírá jakýchkoli podob. Devadesátá léta provázená nesmírnou brutalitou a množstvím mrtvých se nesmí vrátit.

Klíčem k úspěšnému antifašismu může být angažovanost co nejširšího spektra lidí z různých sociálních prostředí, a především organizování se zdola. Spoléhat na stát ve chvíli, kdy se řada vlád prudce posunula k pozicím krajní pravice, je naivní.

Kabinet řídící Českou republiku je ostatně ukázkou toho, jak nacionalistická vlna uprchlické krize posunula mainstream. Ke zpřísnění cizineckých zákonů a oddělení nepohodlných migrantů tisícem překážek v pekle uprchlických táborů nebylo zapotřebí žádných rasistických skinheads.