Protesty proti policejní brutalitě ve Spojených státech celosvětově nasvítily problém rasismu, jeho historii i jeho dnešní podoby. Spolu s nimi se vzedmula i obrazoborecká vlna útočící na sochy postav, které se nějak na dějinách rasistické a koloniální exploatace podílely.

Krom obchodníka s otroky Edwarda Colstona, u jehož sochy střemhlavý pád těžko překvapí, se útočilo třeba i na Kolumba. U nás je vnímán veskrze jen jako objevitel Ameriky, vysmíván snad pro svůj omyl v identifikování „objevené“ pevniny. Okolnosti, s nimiž si ho mnozí, zejména ve Spojených státech, spojují, tedy zejména jeho role při vyhlazování a zotročování původního obyvatelstva, jsou zde natolik neznámé, že nás může nenávist ke Kolumbovi udivovat.

Stejně tak zde mohlo být překvapením, že londýnská socha Winstona Churchilla a její kopie na pražském Žižkově byly opatřeny nápisem „Byl rasista“. Většinový obraz Churchilla v českých zemích jej vykresluje v roli válečného hrdiny bojujícího proti fašismu na evropském kontinentě. Takový obraz nemá reálnou alternativu, nemyslím tudíž, že musí být křečovitě hájen.

Samy autorky nápisu se nechaly slyšet, že znevážit jeho zásluhy nebylo jejich úmyslem. Jejich snahou bylo v prvé řadě volat po komplexnějším chápání historické postavy.

Churchillův rasismus je faktem, který není obecně prezentován. A pokud je vůbec znám, bývá dokonce popírán nebo zlehčován, jak se v posledních týdnech ukazovalo. Nikterak brutální, ryze symbolický akt, který byl soše na Žižkově proveden, se smetl ze stolu jako sprosté výtržnictví, nikoli třeba jen jako apel na přehodnocení zjednodušujících výkladů.

Případ dobře obnažil, že hlasy progresivně smýšlejících mladých a ne-evropská, ne-bílá perspektiva dějin jsou v českém prostředí odsouvány na okraj. Jeho díl zodpovědnosti za detenční tábory v Keni a za hladomor v Bengálsku — činy, které jsou teď, díky celé kauze viditelnější — se bagatelizuje frázemi typu „nikdo není dokonalý“.

Vyučujeme, mluvíme a myslíme dějiny eurocentrické a koloniální, učíme o velkých lidech a velkých činech, vyprávíme souvislý příběh rodícího se a formující se národa. Fetišizaci historických osobností a pěstování přestárlé národovecké identity tu dosud nenahradila poctivější věda dějin.

Osnovy by se mohly více zaměřovat na chápání společenských a politicko-hospodářských souvislostí, které hýbaly dějinami, zejména těmi nedávnými. Nemyslím, že bychom se museli vzdávat náklonnosti k domovskému prostředí a kultuře, je však proto nutné vždy zastřešovat práci milionů různých lidí totemem přeceňovaných starců?

Žádné historie ani sochy nejsou neutrální. Churchill nebyl jen pouhým válečným hrdinnou, nebo ukázkou prozápadní tendence, byl též vždy symbolem pravice a konzervatismu. Proč se mají historické osobnosti redukovat na plochou politickou zprávu, i když jde o ty podstatně příznivěji vnímané?

Nedávná vzpomínání na Miladu Horákovou ji v některých případech redukovala na pouhou oběť, což degradovalo její celoživotní práci. A konečně proč tak často vidíme tolik choulostivosti ohledně chladných soch a současně tolik lhostejnosti k lidským životům a lidské důstojnosti?

„Generace Z“ žije v čím dál větším propojení svého každodenního života a komunikačních technologií, identita mladých je čím dal silněji ovlivňována kulturou a možnostmi sociálních sítí. Formuje se vědomí globální komunity, globální problémy jsou jim proto bližší, a nejpatrnější je to v jejich vnímání klimatické krize.

Mladí progresivní lidé přeci jen nemají tolik možností projevit svůj hlas. Moc drží starší generace. Proč by neměli poukázat na své problémy symbolickým násilím, když ti, kdo mají největší právo mluvit, a proto, ideálně, i největší povinnost naslouchat, nabízejí důvodně frustrovaným mladým, kteří hledají východiska ze svých tíživých situací, jen blahosklonnost nebo ústupek ve formě integrace do konzumní kultury?

Mezi jinými padl proti strhávání soch argument „Pokud bychom měli strhnout monument kohokoliv, kdo má nějaký škraloup, museli bychom strhnout monumenty všech.“ Pokud jsou to ale sochy, které úporně střeží zjednodušující pohledy na historii či reprezentují ponižující pořádky, nebude se čemu divit, začne-li se v budoucnu častěji a častěji ozývat v odpověď: „Tak ať!“