↗

Demonstranti v Bristolu strhávají pomník obchodníka s otroky Edwarda Colstona. Foto BBC

Před několika měsíci jsem jel metrem z východního Londýna do ještě východnějšího Londýna, kde jsem v tu dobu bydlel a vedle sebe uslyšel češtinu. Takhle daleko od centra to byl zvláštní úkaz, proto jsem se mladého páru zeptal, co je přivádí do mých východních končin. Byli moc sympatičtí, výlet do Londýna dostali jako dárek od rodičů. Už jim nezbylo moc peněz na ubytování, tak si našli nejlevnější airbnb na předměstí. „Londýn je supr, říkali. Jen je tu dost těch ‚čmoudů‘.

Nic moc jsem neřekl a vystoupil, byl jsme trochu v šoku, rozhodně nepřipravený na takovou poznámku. Byli do té doby tak milí, zvědaví na velké město, ve kterém byli poprvé.

To slovo ale řekli s takovou samozřejmostí, ba co hůř, trochu spiklenecky, jako by bylo jasné, že s nimi budu souhlasit. Jako by to byla objektivní skutečnost, kterou sdílíme, ale o které ani nemusíme dál mluvit.

Poslední vlna protestů Black Lives Matter zaměřená proti policejní brutalitě se obecně vymezuje proti přetrvávajícímu systémovému rasismu celého západního světa. Týká se každého. Je to problém každého. Trpí jím každý, i ti, kdo z něj zdánlivě profitují.

Amerika, ale i Británie právě prochází týdnem, který něco z toho snad změní. Konají se protesty i v Londýně, v Německu, v Belgii a Austrálii. Zatímco píšu tento text, tak právě sleduji, jak demonstranti v Bristolu strhávají památník otrokáře Edwarda Colstona. Všude v mém okolí se lidé víc zajímají o to, jak přetrvávající a stále živý a systémový rasismus je, i o to, co proti němu můžeme dělat jako jednotlivci i jako komunity.

V České republice se až na čestné výjimky zatím ozvuky protestů prezentují v médiích jen kuse. Disproporčně velký prostor se dává rabování, které přitom představuje jen zlomek protestů. Na stole jsou jiná, důležitější témata, jako zda budeme moci v srpnu cestovat do Chorvatska. Demonstrace v Praze se účastnili „hlavně cizinci“.

Česká republika se přitom na různých žebříčcích konzistentně umisťuje mezi nejrasističtějšími zeměmi v Evropě. Rasismus je i náš problém a možná že víc náš než mnoha jiných.

I ve svém liberálním okolí často slyším věci, které by se v Británii na veřejnosti neodvážily říct ani ty nejpochybnější postavy. Naše homogenní etnicita nám jistě nepomáhá a mnoho povolanějších lidí přede mnou pojmenovalo specifika českého rasismu jak v jeho extrémech, tak i v místy zahnědlém politickém mainstreamu.

Jako na západě mohou být nadcházející dny i u nás příležitostí něco změnit. V sobě, ve svém okolí, v rodině, v práci ve volbách, ve škole. Nepřipouštět kompromisy, finančně podpořit organizace u nás i v zahraničí, poslouchat a číst, nepřecházet poznámky tichem.

Rasismus je sociální konstrukt. Můžeme se sice utěšovat faktem, že to je konstrukt, který do českých zemí přišel bezesporu zvenčí, zatímco ale zbytek světa se ho bolestně zbavuje už stovky let, u nás nějak podivně zaschnul. Není tolik vidět. Snad se neprojevuje tak extrémně jako jinde, jako v případě George Floyda, ale o to je stabilnější a nebezpečnější. O to je obtížnější se ho zbavit. Společně se zbytkem západního světa, o kterém tak často předstíráme, že do něj patříme, bychom se o to mohli pokusit.