↗

Základem porozumění je zajímat se. Foto Olusola Ileoba, Theirworld

Jak a proč vlastně si připomenout Den Afriky v České republice v době pandemie koronaviru? Ano, řeč je o 25. květnu 2020. Jaký smysl to dnes má? Ještě jsme se nevzpamatovali z první vlny ohrožení zdraví a prvních ztrát na životech a ekonomická krize na nás už cení zuby z budoucnosti. Není třeba se místo „nějaké“ Afriky v první řadě starat o „naše lidi“?

Národní tělo v ohrožení

Slovní spojení „naši lidé“ slýcháme v poslední době z úst politiků a veřejných činitelů často. Předpokládejme, že mluvčí mají na mysli skutečně všechny občany země, ačkoli z 20. století existuje i dost příkladů, které nás přesvědčují o opaku. Ale ať si. Státy, jakožto instituce, kterým jako jejich občané svěřujeme část vlády nad našimi životy, odvádíme daně, platíme pojištění a podobně, skutečně mají povinnost se o nás v míře, jakou jsme si vyjednali, postarat. Nechme je to dělat a přemýšlejme dál.

V posledních zhruba dvou stoletích jsme si v Evropě, zvláště té naší části, zvykli na to, že stát je národní, čili na myšlenku, že hranice více méně lícují s většinovým osídlením státního národa. Přestože tomu tak dříve nebylo, jinde není, a hlavně se kýženému „přirozenému“ stavu muselo často bezprávným způsobem dopomoci, zvykli jsme si na to tak, že nad tím běžně vůbec nepřemýšlíme.

Proč taky, když to pro nás jako většinové Čechy nepředstavuje obvykle žádný problém. Těm ostatním žijícím ve státních hranicích připisujeme status menšin. Inu, lepší, než je považovat za nepřátele či škůdce, protože to už tady během 20. století taky bylo. Tyto menšiny však už na model národního státu mohou mít z vlastní zkušenosti komplikovanější názor, o lidech, jejichž občanský status není jednoznačný, ani nemluvě.

V každém případě tvrdím, že toto naše — ve srovnání například s Francií či Británií úzce vymezené — vlastenectví posílené historickou zkušeností ohrožení kulturní a v druhé světové válce i pouhé fyzické existence nás jako Čechy do určité míry zaslepuje vůči zkušenosti druhých, jiných; v posledku všech, kteří se od pomyslného vysněného národního „my“ liší. Národní tělo se musí semknout, tím spíš v časech krizí, zvykli jsme si slýchat a říkat.

Uzavřenost plynoucí z naší geografické polohy, historického vývoje a naposledy několika desetiletí izolace od podstatné části světa — ústící mimo jiné i v malou znalost cizích jazyků — tuto slepotu kombinovanou s určitým znecitlivěním ještě umocňuje. O čem nevím, to mě netrápí.

Odpovědnost za svět

Ale co to po nás pořád někdo chce? Není snad důležitější postarat se o rodinu, blízké, svoje město, svou zem…? Máme dost vlastních starostí, vycházíme tak tak, a kdo ví, co bude. Nepochybně. Na otázku, kde končí hranice vlastní odpovědnosti, si každý musí odpovědět sám. Rozsah osobní odpovědnosti, nejedná-li se o tu definovanou zákonem, nelze nadirigovat. Ručíme za ni každý výhradně svým svědomím a je to tak dobře — i takhle nějak si definujeme svobodu.

Zároveň je však třeba připomenout, že právě v důsledku výše popsaného nastavení naší kolektivní zkušenosti, máme tendenci až příliš mnoho věcí přehlížet; neuvědomovat si, jak moc jsme součástí jednoho světa, v němž se jen máloco děje izolovaně a na němž závisíme a vždycky budeme, ať chceme nebo ne. V takové situaci se tato slepota stává pokrytectvím, volání po opevňování národních či evropských hranic licoměrností.

Není třeba podávat výčet všech těch kulturních, ekonomických a politických vazeb, které za posledních několik set let mezi Evropou a Afrikou vznikly. Do konce 19. století byli naši předkové ve srovnání s obyvateli koloniálních center jejich aktéry — ke štěstí našeho dnešního svědomí — jen sporadicky. Ačkoli ani na ty bychom neměli zapomínat; historie a osudy jsou to mnohdy fascinující a mohly by být i pro naši současnost poučné, pokud by je ovšem školy a média patřičně reflektovaly.

Mezi beneficienty koloniálního systému jsme ale zprostředkovaně jednoznačně patřili. Proud koloniálního zboží, ale i dalších koloniálních artefaktů, obrazů a idejí neznal hranice. Vzpomeňme jen na obchody zbožím koloniálním, cestopisy a dobrodružnou literaturu, ale třeba i výtvarné umění a čím dál více i populární kulturu.

Ve 20. století je situace složitější, a to i přesto, že české země neměly kolonie. Naše ekonomická, průmyslová i politická diplomacie byla už za první republiky značná a v době studené války ještě zintenzivnila. A není řeč jen o obřím vývozu zbraní a vyzbrojování, tréninku a financování protikoloniálních sil. Marta Edith Holečková třeba nedávno publikovala knihu o Univerzitě 17. listopadu, kde — a nejen tam — studovali afričtí stipendisté.

Jak ukazuje například historický výzkum Jana Koury, v některých obdobích a některých zemích Afriky naše průmyslové a zemědělské aktivity co do počtu vysílaných expertů dokonce předčily ty bývalých koloniálních mocností. A mohli bychom pokračovat. Po roce 1989 jsme na tato propojení pozapomněli, vymlouvali se na studenou válku, sovětský tlak, rušili ambasády (abychom je následně zase obnovovali) a dělali, že se nás nic na jih od egyptských či tuniských pláží v zásadě netýká.

Pak přišla migrační krize 2015 a naši zvolení či ještě nezvolení zástupci zase jednou — nakolik to byla dobře vypočítaná součást voličské mobilizace, teď není důležité — rozezvučeli staré a v kolektivní paměti k rozeznění vždy připravené struny národního ohrožení a potřeby ostražitosti vůči „škůdcům“, „cizorodým“, „národně nespolehlivým živlům“, abych vzpomenul českou poválečnou rétoriku, a samozřejmě vůči všelijak definovaným vnějškům.

„Tahle země je naše“, ochránit „naše lidi“, „sluníčkáři“ a „neomarxisti“ vás chtějí prodat…, všichni si to pamatujeme. Máme na víc, tvrdím. Ale jak na to?

Zajímat se

Moje odpověď není jednoduchá, žádný recept. Vztáhnout se ke vzdálenému je obtížnější než k blízkému, lidově, bližší košile než kabát. Zásadní roli proto hrají média a vzdělávací instituce, které by měla ukazovat, že ono vzdálené bývá bližší, než si myslíme.

Jak říkala už moje babička, prostá venkovská žena, ročník 1913, která svoje znalosti o světě čerpala poslechem rádia „krystalky“ a z vyprávění svého otce legionáře, který objel svět, možná všichni můžeme začít tím, že se budeme — no, zajímat. A že se budeme také zajímat o to, abychom se vůbec zajímat mohli.

To znamená že budeme sledovat, co se kolem nás a ve světě děje, a že budeme trvat na tom, abychom dostávali kvalitní informace, pokud možno z více perspektiv. Takže třeba zneklidníme, když někdo začne zpochybňovat existenci veřejnoprávních médií, která jako jediná mají aspoň nějaké solidnější zahraniční zpravodajství.

A budeme ho chtít lepší a podporovat třeba i nové a nezávislé projekty v této oblasti. Zvlášť když už neumíme až tak dobře cizí jazyky a nejsme schopni běžně sledovat zahraniční média, což lze ovšem třeba starší generaci těžko vyčítat. Ať nám svět kvalitně naservírují domů, na to máme jako občané a koncesionáři právo. Trvejme na něm.

Ale může to být i zábava. Kdy jsme si naposledy přečetli knížku od afrického autora nebo autorky? A že jich i v češtině už máme až překvapivé množství. Kdy jsme naposledy zhlédli film afrických tvůrců, či s africkou tématikou vůbec, a nemyslím safari, myslím o lidech? A že je v televizi nedávají?

↗

Jedním z filmů zobrazujících reálie současné Afriky je relativně snadno dostupný a cenami ověnčený snímek Timbuktu. Repro DR

Tak je vyžadujme, nebo zapátrejme na internetu, je z čeho vybírat. Hloubka vhledu, kterou získáme přečtením povídky či románu anebo zhlédnutím filmu, mnohdy předčí nejlepší novinářskou či odbornou práci. Mimochodem, věděli jste, že na pražské FAMU v minulosti studoval nejeden pozdější zakladatel některé z afrických národních kinematografií, včetně těch oceněných v Cannes? Zabývala se tím Tereza Stejskalová, která o tom vydala i knihu. Zajímejme se.

V další rovině pak můžeme přemýšlet třeba nad tím, jak o Africe a Afričanech mluvíme a jestli se jenom nevozíme na stereotypech, které nás sice možná v našem okolí na chvíli udělají vtipnými, ale vlastně hlavně udržují při životě všechen ten latentní malý hnusný rasismus. „Vy máte snad doma černocha?“ „Co byste chtěli, vždyť tam lezou po stromech.“ „Jsou to takové děti, ani vládnout si neumí.“ „Ale sexy, to oni jsou.“ „Miluju jejich vlasy.“ „A muziku mají v krvi.“ „A ty o Somálcích znáte?“ Všechna ta safari, války, epidemie, hladomory…

Velmi problematický je však třeba také onen odlidšťující „strategický“ a „bezpečnostní“ jazyk, kterým představitelé státu a různých jeho institucí o Africe, Afričanech a Afričankách v posledních letech mluví. Má své neuvědomělé precedenty v jazyce „rasové hygieny“ století minulého.

V běžné konverzaci to ale v naprosté většině nemyslíme ani zle, jen reprodukujeme, co kolem nás běžně zní. Jazyk a dynamika sociálních situací pracují za nás. A český vzdělávací systém, včetně univerzit, který současnou Afriku, její dějiny, literatury a kulturu buď prakticky ignoruje, nebo je uzavírá do epistemologického ghetta, domény příznakového „jiného“ s přisouzenou rolí objektu, ale skoro nikdy subjektu, nás před stereotypy příliš neochrání.

To je výzva pro pedagogy. A týká se to dokonce i přírodních věd a jejich terminologie. Vezměme třeba takový africký mor prasat: „Název je matoucí i proto, že v Eurasii se nemoc šíří v rámci jiného epidemiologického cyklu a na rezervoáru viru v populaci afrického prasete bradavičnatého nijak nezávisí,“ vysvětluje antropolog Luděk Brož v rozhovoru z března tohoto roku na webu Akademie věd. Koho to ale zajímá? Mohlo by. Zajímejme se.

Otevřít vnitřek vnějšku

Žije-li v našem okolí nějaký Afričan či Afričanka, promluvili jsme s nimi už? Zašli na pivo, na kafe? Hodně Afričanů umí aspoň trochu česky, nebojme se.

Ano, máme u nás i faráře původem z Keni či místostarostu z Konga, a země se točí dál. Připomenutí Dne Afriky, který je mimochodem dnem založení Unie africké jednoty v roce 1963 usilující o lepší integraci kontinentu a zbavení se koloniálních reliktů a neokolonialismu, každopádně není důvodem začít lamentovat nad tím, že nám už nezbývá na další charitu.

Taková reakce je spíš jen účinkem dalšího našeho falešného obrazu. Naprosté většině obyvatel Afriky je nějaká naše pomoc celkem ukradená. Netvrdím, že není za určitých okolností důležitá, ani neopomíjím politicko-ekonomický či klimatický kontext, bylo by to však na jiný text.

Vším, co jsem výše zmínil, můžeme začít i v čase COVIDU-19 a nemusí nás to nutně stát ani korunu. I proto má smysl ke Dni Afriky psát spíše než o ní o nás. Všechno totiž začíná, zjednodušeně řečeno, v naší hlavě, v pojmech, ve kterých přemýšlíme o světě a o sobě.

Afrika, jakožto naše po staletí znovu a znovu re-konstruovaná šifra pro jinakost, imaginární místo odkudsi z jiného času a prostoru ať už jako Srdce temnoty nebo tajuplná Wakanda z filmu Black Panther — což je vlastně velmi pohodlný obraz, protože nás odpojuje od skutečnosti, a tak vyviňuje z aktuální odpovědnosti —, před nás klade v první řadě výzvu se otevřít a zajímat se o druhého. Klade před nás výzvu k otevření se vnějšku, odlišné — nebo vlastně leckdy i třeba docela podobné — lidské zkušenosti, která se děje teď a tady, v našem světě, který je náš společný a hlavně jediný.

I jen připustit si to nemusí být snadné. Pro nás, vlastními dějinami zmítané a znejistělé obyvatele střední Evropy to je, zdá se, velká zkouška. Postavme se jí. Když se nám to podaří, hodně toho pak půjde přirozeně samo. A dost se uleví i nám samým, protože lépe porozumíme světu i sobě. Popřejme si tak k letošnímu Dni Afriky, abychom to zvládli.

12.—18. září 2020, jestli pandemie dovolí, se bude v pražském Kampusu Hybernská konat z května odložený Týden Afriky. Tak třeba přijďte.