Jak a proč vlastně si připomenout Den Afriky v České republice v době pandemie koronaviru? Ano, řeč je o 25. květnu 2020. Jaký smysl to dnes má? Ještě jsme se nevzpamatovali z první vlny ohrožení zdraví a prvních ztrát na životech a ekonomická krize na nás už cení zuby z budoucnosti. Není třeba se místo „nějaké“ Afriky v první řadě starat o „naše lidi“?

Národní tělo v ohrožení

Slovní spojení „naši lidé“ slýcháme v poslední době z úst politiků a veřejných činitelů často. Předpokládejme, že mluvčí mají na mysli skutečně všechny občany země, ačkoli z 20. století existuje i dost příkladů, které nás přesvědčují o opaku. Ale ať si. Státy, jakožto instituce, kterým jako jejich občané svěřujeme část vlády nad našimi životy, odvádíme daně, platíme pojištění a podobně, skutečně mají povinnost se o nás v míře, jakou jsme si vyjednali, postarat. Nechme je to dělat a přemýšlejme dál.

V posledních zhruba dvou stoletích jsme si v Evropě, zvláště té naší části, zvykli na to, že stát je národní, čili na myšlenku, že hranice více méně lícují s většinovým osídlením státního národa. Přestože tomu tak dříve nebylo, jinde není, a hlavně se kýženému „přirozenému“ stavu muselo často bezprávným způsobem dopomoci, zvykli jsme si na to tak, že nad tím běžně vůbec nepřemýšlíme.

Proč taky, když to pro nás jako většinové Čechy nepředstavuje obvykle žádný problém. Těm ostatním žijícím ve státních hranicích připisujeme status menšin. Inu, lepší, než je považovat za nepřátele či škůdce, protože to už tady během 20. století taky bylo. Tyto menšiny však už na model národního státu mohou mít z vlastní zkušenosti komplikovanější názor, o lidech, jejichž občanský status není jednoznačný, ani nemluvě.

V každém případě tvrdím, že toto naše — ve srovnání například s Francií či Británií úzce vymezené — vlastenectví posílené historickou zkušeností ohrožení kulturní a v druhé světové válce i pouhé fyzické existence nás jako Čechy do určité míry zaslepuje vůči zkušenosti druhých, jiných; v posledku všech, kteří se od pomyslného vysněného národního „my“ liší. Národní tělo se musí semknout, tím spíš v časech krizí, zvykli jsme si slýchat a říkat.

Uzavřenost plynoucí z naší geografické polohy, historického vývoje a naposledy několika desetiletí izolace od podstatné části světa — ústící mimo jiné i v malou znalost cizích jazyků — tuto slepotu kombinovanou s určitým znecitlivěním ještě umocňuje. O čem nevím, to mě netrápí.

Odpovědnost za svět

Ale co to po nás pořád někdo chce? Není snad důležitější postarat se o rodinu, blízké, svoje město, svou zem…? Máme dost vlastních starostí, vycházíme tak tak, a kdo ví, co bude. Nepochybně. Na otázku, kde končí hranice vlastní odpovědnosti, si každý musí odpovědět sám. Rozsah osobní odpovědnosti, nejedná-li se o tu definovanou zákonem, nelze nadirigovat. Ručíme za ni každý výhradně svým svědomím a je to tak dobře — i takhle nějak si definujeme svobodu.

Zároveň je však třeba připomenout, že právě v důsledku výše popsaného nastavení naší kolektivní zkušenosti, máme tendenci až příliš mnoho věcí přehlížet; neuvědomovat si, jak moc jsme součástí jednoho světa, v němž se jen máloco děje izolovaně a na němž závisíme a vždycky budeme, ať chceme nebo ne. V takové situaci se tato slepota stává pokrytectvím, volání po opevňování národních či evropských hranic licoměrností.