Vyhlášení nezávislosti v roce 1960 sice Gabonu přineslo formální samostatnost, jeho politika a zahraničně-politické směřování nicméně fakticky zůstalo výrazně svázáno s domovskou Francií, která v rámci své politiky Françafrique udržovala co možná nejtěsnější vazby se svými bývalými koloniemi. O vnitropolitickou situaci jevila Paříž zájem pouze do té míry, do jaké byly potenciálně ohrožovány její vlastní priority, a fakticky byla připravena podržet u moci kohokoliv dostatečně loajálního Elysejskému paláci.

Ve výsledku tak od roku 1967, kdy byl vojenským převratem svržen prezident Léon M´Ba, stál v čele země až do roku 2009 Omar Bongo. „Papá“ Bongo založil svou dvaačtyřicetiletou politickou kariéru na blízkých vazbách s Francií, které poskytl výhodný přístup ke gabonskému přírodnímu bohatství v podobě železa, manganu, ropy, a především pak uranu, což Francii umožnilo v době studené války budovat vlastní jaderný program — jeden z významných zdrojů francouzské národní hrdosti a pýchy.

Když v 70. letech francouzské ropné společnosti hledaly zdroje černého zlata, Bongo je pozval do Gabonu a nabídl jim jedinečné obchodní podmínky. Právě francouzské firmy začaly mít výrazný zájem na tom, aby prezident Bongo zůstal co nejdéle u moci, neboť jeho chování bylo předvídatelné a pro francouzskou stranu srozumitelné.

Zatímco Paříž stála o ropu, uran a vojenskou přítomnost v zemi, Bongo stál o kult vlastní osobnosti, prestiž a uznání, kterého se mu ze strany francouzských prezidentů až do jeho smrti dostávalo. Na druhou stranu platilo, že v Gabonu ani náznakem nehrozila občanská válka, která zachvátila řadu postkoloniálních afrických zemí. Politická stabilita byla vykoupena absencí politického pluralismu, o kterém však sami afričtí státníci pochybovali, že je pro „jejich specifické společnosti“ vhodný. Francie situace využila a prostřednictvím svých ekonomických, politických a vojenských vazeb si v zemi udržela svůj vliv, o který měla formálně přijít počátkem 60. let.

Smrt prezidenta Omara Bonga otevřela otázku jeho nástupnictví, kterou však vyřešil „elegantní“ a nejen v Africe rozšířený postup — na jeho místo nastoupil v roce 2009 jeho syn Ali, který se mandátu ujal poté, co zvítězil v prezidentských volbách. V roce 2016 jej zvolili znovu, a právě do této doby můžeme datovat vznik současné politické krize, která vyvrcholila neúspěšným vojenským pučem v pondělí 7. ledna.

Příčiny nárůstu politické nespokojenosti řadového obyvatelstva nejsou zcela jasné. Pozorovatelé se shodují, že míra bohatství v zemi roste, a ačkoliv se hospodářský růst v posledních letech zpomalil, obyvatelé se mají lépe než v letech vládnutí Bonga seniora. Jeho syn Ali se dokonce před několika lety vyjádřil v tom smyslu, že se vzdá veškerého dědictví svého otce a svěří jej do veřejného fondu, ze kterého budou financovány projekty v oblasti vzdělání.

Přestože tento krok můžeme interpretovat jako pokus otupit rostoucí kritiku korupčního původu peněz, je patrná alespoň změna v rétorice a snaha přerozdělit část peněz ve prospěch společnosti. Konečně právě fakt, že prezidentský úřad se v Gabonu stal fakticky rodinným majetkem dynastie Bongů, představuje klíčový argument opozičních sil.