Vyhlášení nezávislosti v roce 1960 sice Gabonu přineslo formální samostatnost, jeho politika a zahraničně-politické směřování nicméně fakticky zůstalo výrazně svázáno s domovskou Francií, která v rámci své politiky Françafrique udržovala co možná nejtěsnější vazby se svými bývalými koloniemi. O vnitropolitickou situaci jevila Paříž zájem pouze do té míry, do jaké byly potenciálně ohrožovány její vlastní priority, a fakticky byla připravena podržet u moci kohokoliv dostatečně loajálního Elysejskému paláci.

Ve výsledku tak od roku 1967, kdy byl vojenským převratem svržen prezident Léon M´Ba, stál v čele země až do roku 2009 Omar Bongo. „Papá“ Bongo založil svou dvaačtyřicetiletou politickou kariéru na blízkých vazbách s Francií, které poskytl výhodný přístup ke gabonskému přírodnímu bohatství v podobě železa, manganu, ropy, a především pak uranu, což Francii umožnilo v době studené války budovat vlastní jaderný program — jeden z významných zdrojů francouzské národní hrdosti a pýchy.

Když v 70. letech francouzské ropné společnosti hledaly zdroje černého zlata, Bongo je pozval do Gabonu a nabídl jim jedinečné obchodní podmínky. Právě francouzské firmy začaly mít výrazný zájem na tom, aby prezident Bongo zůstal co nejdéle u moci, neboť jeho chování bylo předvídatelné a pro francouzskou stranu srozumitelné.

Zatímco Paříž stála o ropu, uran a vojenskou přítomnost v zemi, Bongo stál o kult vlastní osobnosti, prestiž a uznání, kterého se mu ze strany francouzských prezidentů až do jeho smrti dostávalo. Na druhou stranu platilo, že v Gabonu ani náznakem nehrozila občanská válka, která zachvátila řadu postkoloniálních afrických zemí. Politická stabilita byla vykoupena absencí politického pluralismu, o kterém však sami afričtí státníci pochybovali, že je pro „jejich specifické společnosti“ vhodný. Francie situace využila a prostřednictvím svých ekonomických, politických a vojenských vazeb si v zemi udržela svůj vliv, o který měla formálně přijít počátkem 60. let.

Smrt prezidenta Omara Bonga otevřela otázku jeho nástupnictví, kterou však vyřešil „elegantní“ a nejen v Africe rozšířený postup — na jeho místo nastoupil v roce 2009 jeho syn Ali, který se mandátu ujal poté, co zvítězil v prezidentských volbách. V roce 2016 jej zvolili znovu, a právě do této doby můžeme datovat vznik současné politické krize, která vyvrcholila neúspěšným vojenským pučem v pondělí 7. ledna.

Příčiny nárůstu politické nespokojenosti řadového obyvatelstva nejsou zcela jasné. Pozorovatelé se shodují, že míra bohatství v zemi roste, a ačkoliv se hospodářský růst v posledních letech zpomalil, obyvatelé se mají lépe než v letech vládnutí Bonga seniora. Jeho syn Ali se dokonce před několika lety vyjádřil v tom smyslu, že se vzdá veškerého dědictví svého otce a svěří jej do veřejného fondu, ze kterého budou financovány projekty v oblasti vzdělání.

Přestože tento krok můžeme interpretovat jako pokus otupit rostoucí kritiku korupčního původu peněz, je patrná alespoň změna v rétorice a snaha přerozdělit část peněz ve prospěch společnosti. Konečně právě fakt, že prezidentský úřad se v Gabonu stal fakticky rodinným majetkem dynastie Bongů, představuje klíčový argument opozičních sil.

Příležitost zamíchat kartami zavdal prezidentův náhlý zdravotní kolaps v říjnu minulého roku během jeho pobytu v Saúdské Arábii. Po prodělané operaci srdce se odebral na rekonvalescenci do Maroka, což dalo prostor skupině mladých vojáků, kteří se jej pokusili svrhnout bez přímého střetu. Zemi dočasně řídil jeho bratr Frederic, který sice podle ústavy nemá na tuto funkci nárok, fakticky však na základě své „pokrevní linie“ představuje klíčovou politickou postavu.

Skupina nespokojenců se proto rozhodla vzít situaci do vlastních rukou a prostřednictvím vystoupení v televizním vysílání vyhlásila vojenský puč. Reakce vládních sil však na sebe nenechala dlouho čekat. Dva vojáky zabili na místě, dalších několik zatkli a předali soudu, přičemž výsledek soudního řízení lze s notnou dávkou určitosti předvídat.

Opoziční síly od roku 2016 hlasitě volají po změně a usilují o vytvoření veřejného prostoru, ve kterém by jednotlivé názorové proudy mohly diskutovat o své představě dalšího směřování země. Bylo by však naivní si myslet, že na straně opozice stojí přesvědčení demokraté, kteří volají po politickém pluralismu. V řadě případů se jedná o ty, kteří jsou sami frustrováni, že nemají přístup k moci, a chtějí jen nahradit stávající elitu.

Lze očekávat, že situaci může výrazným způsobem může situaci ovlivnit sám prezident, který se stále nevrátil do země. Čím déle bude pobývat mimo Gabon, tím je pravděpodobnější, že se politická situace neuklidní a nespokojení obyvatelé vyjdou do ulic.

Co bude dále, se příliš neví. Většina afrických státníků pokus odsoudila s tím, že éra vojenských pučů je pryč a Afrika se musí posunout směrem k demokratickým procedurám výměny politických elit. Bezesporu správný postoj. V řadě případů jej však zaujímají ti, kteří sami nejsou bytostnými demokraty. Stoupenci pučistů pak argumentují, že jejich cílem bylo nastolit demokracii v zemi, kde vládne rodinná dynastie Bongo. Je však otázkou, zda má demokracii v našem západním pojetí v prostředí Afriky vůbec smysl aplikovat a zda se pod rouškou demokratických ideálů neskrývají jen další a další pokusy o vojenské převraty.