Vyhlášení nezávislosti v roce 1960 sice Gabonu přineslo formální samostatnost, jeho politika a zahraničně-politické směřování nicméně fakticky zůstalo výrazně svázáno s domovskou Francií, která v rámci své politiky Françafrique udržovala co možná nejtěsnější vazby se svými bývalými koloniemi. O vnitropolitickou situaci jevila Paříž zájem pouze do té míry, do jaké byly potenciálně ohrožovány její vlastní priority, a fakticky byla připravena podržet u moci kohokoliv dostatečně loajálního Elysejskému paláci.

Ve výsledku tak od roku 1967, kdy byl vojenským převratem svržen prezident Léon M´Ba, stál v čele země až do roku 2009 Omar Bongo. „Papá“ Bongo založil svou dvaačtyřicetiletou politickou kariéru na blízkých vazbách s Francií, které poskytl výhodný přístup ke gabonskému přírodnímu bohatství v podobě železa, manganu, ropy, a především pak uranu, což Francii umožnilo v době studené války budovat vlastní jaderný program — jeden z významných zdrojů francouzské národní hrdosti a pýchy.

Když v 70. letech francouzské ropné společnosti hledaly zdroje černého zlata, Bongo je pozval do Gabonu a nabídl jim jedinečné obchodní podmínky. Právě francouzské firmy začaly mít výrazný zájem na tom, aby prezident Bongo zůstal co nejdéle u moci, neboť jeho chování bylo předvídatelné a pro francouzskou stranu srozumitelné.